Exekuce i celý systém vymáhání pohledávek prošel v Česku v posledních letech významnými proměnami, z nichž velká část byla jistě namístě. Došlo mimo jiné k nápravě „historických omylů“ a zaplnění slepých míst české legislativy, které v minulosti vedly k někdy skutečně nespravedlivým pádům do dluhových pastí. Lidem, kteří se v takové pasti ocitli, pak byla nabídnuta cesta ven. Přesto jsou na stole stále další a další úpravy, které by podle předkladatelů měly dlužníkům ještě více ulevit. Několik takových je aktuálně ve hře v oblasti exekucí a při jejich prostudování mnohdy vyvstává otázka, zda jsou exekuce stále ještě tím, k čemu byly určeny – prosazením soudem potvrzeného práva věřitele, které dlužník dobrovolně neplní.
Exekuční řád je bezpochyby jednou z nejnovelizovanějších právních norem v České republice. Od svého přijetí v roce 2001 doznal již více než 50 legislativních úprav a dalších se možná dočká už v tomto roce. Ministerstvo spravedlnosti pracuje na velké novele exekučního zákona, Piráti chtějí zavést tzv. exekutorskou teritorialitu a se stejnou změnou opakovaně přichází i Exekutorská komora, která nedávno představila také další dílčí úpravy, které by chtěla prosadit.
Leitmotivem všech těchto změn je omezení svobody věřitele při výběru exekutora, kterému bude svěřeno vymáhání jeho práva. Současný systém je podle zastánců těchto úprav údajně špatný a v porovnání s Evropou nemá obdoby. Jenže opak je pravdou. Možnost svobodné volby exekutora mají věřitelé ve většině států Evropské unie (Anglie a Wales, Belgie, Estonsko, Francie, Irsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Řecko, Skotsko, Slovinsko). Naopak systém s teritoriálním omezením bez možnosti výběru exekutora tak, jak ho navrhují Piráti a Exekutorská komora, funguje pouze na sousedním Slovensku, a to prozatím minimálně se silně diskutabilními výsledky.
Zavedení systému exekučního vymáhání v podobě, ve které u nás funguje posledních 18 let, se v našich podmínkách jednoznačně osvědčilo. Významný nárůst vymahatelnosti práva, ke kterému díky této změně došlo, je nepopiratelný. Zároveň je potřeba si říci, že problémy dlužníků, kteří v minulosti ne vždy úplně svojí vinou upadli do dluhové pasti, nebyly způsobeny nastavením exekučního systému, ale především jinými legislativními nedostatky v podobě nedostatečné regulace spotřebitelských úvěrů či svého času neúměrně štědrého advokátního tarifu, které již byly napraveny. Celkově vzato tedy neexistuje nejmenší důvod, proč tento dobře fungující systém od základů měnit.
V žádném případě tím nechci tvrdit, že by oblast exekučního vymáhání v minulosti nevykazovala a stále nevykazuje dílčí problémy. Lékem na tyto nedostatky však není systémová změna v podobě teritoriality či slučování exekucí, které prosazuje Ministerstvo spravedlnosti, ale dobře cílené dílčí legislativní úpravy.
Tyto úpravy by měly vycházet ze základního účelu exekučního řízení, kterým je prosazení soudem potvrzeného práva věřitele za situace, kdy dlužník své povinnosti dobrovolně neplní. Vymáhání práv věřitele musí jít zcela jistě ruku v ruce i s přiměřenou ochranou a ekonomicky udržitelným fungováním ostatních zapojených subjektů – účelem exekuce však z principu není, nikdy nebylo a ani být nemůže pouhá obrana dlužníka před věřiteli či zajištění garantovaného zdroje příjmu osobám, které se rozhodly provozovat exekutorské úřady.
Zavedení exekutorské teritoriality zcela zjevně směřuje především k druhému z těchto záměrů – v kombinaci s povinnými zálohami od věřitelů by totiž znamenalo jistý výdělek pro exekutory bez ohledu na kvalitu a efektivitu jejich práce. Z hlediska základního účelu exekučního řízení by teritorialita nepřinesla žádná pozitiva, neboť by vedla k výraznému snížení vymahatelnosti pohledávek, což potvrdily i ekonomické analýzy. Žádné hmatatelné výhody by ale nepřinesla ani dlužníkům, v jejichž zájmu je údajně prosazována – argumenty v podobě zlevnění exekucí díky snížení cestovních výdajů nebo potřebného přiblížení exekutora k dlužníkovi byly již dávno a opakovaně vyvráceny. Definitivně pak jejich lichost potvrdila nedávná analýza exekučních případů více než 200 tisíc dlužníků z řad fyzických osob, ze které vyplynulo, že pouze 19 procent z nich bydlí na adrese trvalého pobytu, podle kterého by byl exekutor k případu přidělován. Asi není potřeba dodávat, že prosazovat změnu, která by v praxi fungovala jen v necelé pětině případů, nemá sebemenší smysl. Tedy minimálně pokud se na daný problém díváme optikou věřitelů, potažmo dlužníků, a nikoli jistých a rovných příjmů pro všechny exekutorské úřady.
Za zřejmě jediný rozumný argument zastánců teritoriality i případného slučování exekucí považuji problematiku zbytečné zátěže kladené na zaměstnavatele, banky a další instituce z důvodu součinnosti potřebné při zjišťování majetkových poměrů dlužníka paralelně více exekutory. Tento problém ovšem není potřeba řešit tak radikálními změnami, jejichž negativní důsledky by toto dílčí pozitivum výrazně převážily. Za velmi dobrou cestu považuji nový návrh Exekutorské komory rozšířit Centrální evidenci exekucí o rejstřík, do kterého by exekutoři zaznamenávali zjištěné údaje a společně je sdíleli, což by opakované dotazy minimalizovalo a ušetřilo tak čas i náklady na obou stranách.
Velmi prospěšné, a to nejen pro věřitele, ale i ostatní zapojené subjekty, by bylo také omezení obstrukcí ze strany dlužníka, kterými dnes někteří z nich zvládají mařit výkon exekuce po dobu měsíců až let, čímž kromě průtahů způsobují i naprosto zbytečné náklady. Přitom jsou to ve výsledku oni sami, kdo tyto náklady a mezitím naběhnuté úroky zaplatí – tedy samozřejmě za předpokladu, že nakonec neskončí v oddlužení, kde jim budou odpuštěny. Omezení možnosti podání návrhu na zastavení exekuce určitou lhůtou, jak navrhuje Exekutorská komora, by určitě mohlo být prvním krokem správným směrem.
Za rozumný lze považovat i návrh Komory na automatické započítávání plnění dlužníka na jistinu, nikoli příslušenství pohledávky. V případě navrhovaného zastavování přírůstku příslušenství, pakliže dosáhne určité excesivní výše, by již bylo potřeba větší opatrnosti. Uplatnění tohoto postupu by bylo jistě vhodné a spravedlivé u starších exekucí, které vznikly z mnohdy výrazně nevýhodných úvěrových smluv. V současnosti by ale už taková situace neměla nastat, popřípadě by měla být vždy posuzována individuálně dle okolností každého dílčího případů.
Jako značně diskutabilní vnímám současné návrhy na automatické zastavování exekucí. Na jednu stranu je zřejmé, že některé exekuce jsou skutečně vedeny po mnoho let zcela bezúčelně a bezvýsledně, což není optimální stav. Na druhou stranu poslední rok v souvislosti s celkovou hospodářskou prosperitou jasně ukázal, že někteří dlužníci, u kterých se exekuce již jevila jako marná, mohou i po několika letech začít splácet. Pokud by tedy taková lhůta měla být zavedena, neměla by být v žádném případě kratší než 5 let. Zároveň – a to vnímám z hlediska zastavování, resp. zamezení zbytečného zahajování exekucí jako daleko důležitější – by pro věřitele již konečně měla být nastavena pravidla, která by jim umožnila jednodušší odpis nedobytných pohledávek.
Na závěr bych se rád ještě krátce vrátil k výše zmíněným snahám zlevnit exekuční řízení, resp. celý vymáhací proces pro dlužníka. Obecně je potřeba konstatovat, že náklady spojené s českým exekučním řízením se nijak nevymykají evropským standardům. I tak je samozřejmě z ekonomického hlediska vždy správné hledat cesty, jak náklady ještě snížit, což by ve výsledku prospělo nejen dlužníkům, ale i věřitelům a exekutorům, kteří náklady vymáhání nesou v případě neúspěšnosti exekuce. Jak jsem již uvedl, exekutorská teritorialita ani slučování exekucí nejsou v tomto směru přínosem. Zamyslíme-li se však nad celkovou skladbou nákladů vymáhacího procesu, můžeme identifikovat jednu poměrně snadnou cestu, jak náklady dlužníkům snížit, aniž by tím utrpěl kdokoli z ostatních zúčastněných. Onou cestou je zrušení, či alespoň snížení sazby DPH u nákladů exekuce a soudního řízení. Při pohledu na toto řešení, které je skutečně nasnadě, vyvstává otázka, do jaké míry to naši zákonodárci s potřebou zlevňování exekucí skutečně myslí vážně – tuto možnost totiž zatím žádný z předložených návrhů nezahrnoval.
Pavel Staněk
