Máme důvod být spokojeni s činností státního zastupitelství?

    V poslední době sílí kritika činnosti a fungování veřejné žaloby. V řadách odborné veřejnosti, zejména obhájců v trestních věcech, veřejnosti dotčené aktivitou orgánů činných v trestním řízení, ale i v řadách představitelů zákonodárné moci či moci výkonné sílí názor vyjádřený při různých příležitostech, že veřejní žalobci nekonají tak, jak by měli a jak jim ukládá zákon, a soustava státního zastupitelství neplní svoji roli na potřebné úrovni.

    Obhájci nejčastěji upozorňují na zvyšující se počet nedůvodně vedených trestních řízení, jejich kvalitu, míru a adekvátnost zásahů do základních práv a svobod občanů, vysoký počet nařízených odposlechů, délku některých řízení, ale i stále vyšší počet nařízených prohlídek prostor advokátních kanceláří, to vše bez relevantního odrazu ve výsledcích konkrétních řízení a za současného rozmělňování a omezování garancí spravedlivého a fair procesu. Výkonná moc ústy premiéra hovoří o možnostech „koupit“ si výsledek trestního řízení a představitelé komunální politiky a vrcholných zákonodárců hovoří o bezdůvodné kriminalizaci rozhodování samosprávy a nedůvodných zásazích orgánů činných v trestním řízení do sféry bytostně politické.

    Kritika činnosti veřejných žalobců sílí a nezdá se, ze by bylo možné kritické hlasy oslyšet, jak se tomu stalo zvykem, a bagatelizovat tvrzeními, že jde ze strany kritiků o účelová tvrzení, zabarvená jejich zájmy, o součást obhajoby či jen nepodložená politická prohlášení.

    Za pozornost rozhodně stojí reakce vrcholných představitelů soustavy státního zastupitelství. Jak vyplývá z rozhovorů poskytnutých nejvyšším státním zástupcem médiím, zaměřuje se zejména na interpretaci toho, jak by měla veřejnost kritické názory a hlasy vnímat.

    Velmi špatným signálem je skutečnost, že se v těchto reakcích prakticky neobjevuje snaha ani o elementární reflexi či sebereflexi. K té přitom existuje dostatek důvodů a spočívá primárně v nastavení fungování Nejvyššího státního zastupitelství jako vrcholného článku soustavy státního zastupitelství, které se v posledních letech odchyluje od zákonné úpravy fungování veřejné žaloby a je interpretováno a posilováno způsobem, který v některých aspektech popírá smysl tohoto článku soustavy.

    Pes je zakopán v tom, nakolik Nejvyšší státní zastupitelství plní svoji roli sjednocující, metodickou, ale též roli dohledového státního zastupitelství nad činností vrchních státních zastupitelství a zda ještě vůbec bere v potaz úpravu dohledu nad dohledem, která umožňuje moderovat průběh řízení i na krajských stupních soustavy.

    Tónem shora se v soustavě státního zastupitelství stalo faktické omezování výkonu dohledu nad činností podřízených státních zastupitelství. Mantrou tohoto postupu je údajná snaha o posílení „nezávislosti“ dozorových státních zástupců v konkrétních trestních věcech. Reaguje se tak na hlasy právě nižších stupňů, kterým logicky není příjemné, pokud je do jejich aktivity vstupováno „shora“. Pro vyšší stupně soustavy je to také nepochybně pohodlnější a prosté rizik či odpovědnosti za další průběh řízení. Ovšem je takový alibismus skutečně ve veřejném zájmu? Přispívá takový postup ke zkvalitnění postupu veřejných žalobců?

    Pokud jde o metodickou a výkladovou činnost Nejvyššího státního zastupitelství, stop po jejich vyjádření nalezneme v posledních letech pomálu, nebojím se říci, že prakticky vymizely. Zářným příkladem je zejména absence analýzy a adekvátních výstupů právě k trestním věcem vedeným proti představitelům samospráv, zákonodárců, a tedy oblastí velmi citlivých, nicméně důležitých pro chod státu a fungování společnosti. Obdobným případem je metodický návod týkající se trestní odpovědnosti právnických osob, který je povšechný, nepřihlíží dokonce ani k zahraničním zkušenostem, ISO standardům či poznatků praxe. Případ trestní odpovědnosti právnických osob je o to smutnější v situaci, kdy se představitelé státního zastupitelství účastní různých Compliance konferencí, kde se mohou seznámit s řadou poznatků a kde je jim opakovaně nabízena podaná ruka představiteli soukromého sektoru. Podle mých poznatků a zkušenosti bez jakéhokoliv efektu.

    Zaznívají hlasy o posílení odpovědnosti veřejných žalobců za jejich rozhodovací činnost a, dle mého názoru,  je toto právě důsledek neochoty veřejné žaloby k diskusi a neochota naslouchat expertům mimo soustavu státního zastupitelství. Ze slonovinové věže Nejvyššího státního zastupitelství zaznívají pouze slova o ohrožení nezávislosti či nestrannosti soustavy veřejných žalobců s odkazem na to, že je soustava schopná zasáhnout i do vlastních řad. To je ovšem zoufale málo a zdá se, že si to Pavel Zeman neuvědomuje.  Ke škodě své, ale především ke škodě naší veřejnosti.

    Stanislav Mečl

    Sdílejte
    Předchozí článekSpolupracující obviněný jako nástroj korupce
    Další článekČlenem vlády může být obviněný
    Stanislav Mečl
    Stanislav Mečl je právník, advokát, bývalý náměstek nejvyššího státního zástupce a bývalý vrchní státní zástupce v Praze. V současné době je vlastníkem Mečl Legal advokátní kanceláře, zaměřené generálně na trestní právo, mj. kriminalitu bílých límečků, oblast práv k nehmotným statkům, drogovou trestnou činnost. Specializuje se na trestnou činnost korporací (včetně oblasti compliance a otázek vyvinění právnických osob), hospodářskou a majetkovou trestnou činnost, oblast korupce, praní špinavých peněz a odčerpávání výnosů z trestné činnosti, ale také na interní a přeshraniční investigace související s minimalizací trestně právních rizik.