Tomáš Sokol: Ministerský trojbod

    Kdybych věřil na spiknutí, tak to, co se „spiklencům“ podařilo s novelou měnící insolvenční zákon, je dokonalost sama. Dokonce tři dokonalosti jednou ranou. Jednak dokonalý průlom do nezávislosti a nestrannosti soudního řízení, jednak dokonalý zásah do soukromí těch, kdo se v insolvenčním řízení soudí a do třetice dokonalé vytvoření korupčního prostředí. Takový pěkný trojbod.

    Já ale moc na spiklenecké teorie nejsem, takže bych úředníky Ministerstva spravedlnosti podezíral z toho, že novelou až tak daleko snad nemířili. Štěstí blbých se tomu tuším říká.

    Není snad sporu, že insolvenční řízení tak, jak je upravuje zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení – insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, je mimo veškerou pochybnost řízením soudním. Způsob vypořádání situace, kdy věřitel či spíše věřitelé mají pohledávky za dlužníkem a tento vztah není řešitelný jinými formami soudního řízení.
    Tedy klasicky žalobou na zaplacení, rozsudkem na zaplacení a případnou exekucí. Argumentů je řada, proti předpokládám nikdo, tak jen připomenu ustanovení §9 zmíněného zákona, podle kterého procesními subjekty jsou insolvenční soud, dlužník, věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku, insolvenční správce, popřípadě další správce, státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu a likvidátor dlužníka.

    O Ministerstvu spravedlnosti tu není ani slovo. Jde o soudní spor soukromých subjektů, probíhající ovšem nejen v gesci soudu, ale také dalších subjektů, protože to povaha řízení vyžaduje. Míním tím především insolvenčního správce. Patrné dále je, že kompetenci k rozhodování v insolvenčním řízení, tedy pravomoc, má insolvenční soud – viz § 88 insolvenčního zákona a násl.

    Podle mého názoru by právně čistější bylo, kdyby i veškerý dohled nad činností insolvenčního správce vykonával soud, ale rozumím tomu, že zde, dle zák. č. 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích ve znění pozdějších předpisů, roli správního orgánu dohlížejícího nad formální stránkou činnosti insolvenčního správce mělo Ministerstvo spravedlnosti. Mělo.

    Až do schválení novely, kterou provádí zákon  č. 64/2017 Sb., který účinnosti nabývá 30. 6. 2017. Pak už bude všechno jinak. 1.7.2017 narostou Ministerstvu spravedlnosti kontrolní křídla, díky nimž bude moci v insolvenčním řízení prakticky všechno. Například nahlížet do spisů, listin evidenčních pomůcek jiných nosičů informací insolvenčního správce (tedy i do počítače) a do daňové evidence nebo účetnictví dlužníka, pro jehož insolvenční řízení byl insolvenční správce insolvenčním soudem ustanoven a pořizovat z nich výpisy a kopie. Ne dost na tom, ministerstvo bude moct požadovat ve lhůtě, kterou určí, písemné vyjádření insolvenčního správce k věci, která je předmětem dohledu a navíc od nich požadovat i poskytnutí pravdivých a úplných informací k věci, která je předmětem dohledu. Zkrátka informací o všem co insolvenční správce ve věci podniká.

    Dokonce si ministerští úředníci mohou poručit, aby jim potřebné dokumenty osobně doručil až k jejich úřednímu stolci a tam se vyznal ze svého díla.
    Dojde-li pak takový ministerský úředník ve své nekonečné moudrosti k závěru, že insolvenční správce ve svém díle pochybil, vyzve jej, aby v přiměřené lhůtě odstranil zjištěné nedostatky.

    Kdo nevěří, nemusí nikam běhat, stačí, když se podívá na nové znění § 36 zákona č. 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích. Citované ustanovení, ani jiné, neřeší možnou situaci, kdy insolvenční správce s transparentní minulostí, řádně jmenovaný, odborně erudovaný a s praktickými zkušenostmi se uchýlí k perfidní výmluvě, že to co činil, činil dle svého nejlepšího svědomí, přesně podle zákona a nadto se souhlasem insolvenčního soudce.
    Tuhle nejasnost jistě záhy odstraní nějaký ministerský ferman, který jasně stanoví tresty pro odbojné insolvenční správce. Záhy nejspíš nebude fermanu třeba, neboť po pár exemplárních případech se odbojní nebudou konat. Jak důvěrně známé. Bolševické metody, před časem dveřmi vyhozené, se pomalu oknem soukají zpět.

    Zřejmě i neprávníkovi musí být jasné, že tímto způsobem se Ministerstvo spravedlnosti financí fakticky stává dalším procesním subjektem, neboť může v neomezeném rozsahu kontrolovat činnost insolvenčního správce a dokonce po něm požadovat odstranění zjištěných nedostatků. Tedy jinak řečeno, aby postupoval tak, jak si přeje ministerstvo.

    Ministerstvo spravedlnosti tímto způsobem získává obrovskou pravomoc ve vztahu k insolvenčním správcům a i kdyby v konkrétním případě nevydávalo urgentní pokyny k tomu, aby insolvenční správce něco učinil nebo naopak neučinil, může svými kontrolami, výzvami k podání vysvětlení, požadavky k odstranění nedostatků manipulovat s insolvenčním správcem tak, aby v mezích svých pravomocí ovlivnil insolvenční řízení způsobem, který požaduje či spíše naznačuje ministerstvo. To ale v té snad i lepší variantě, anebo konkrétní osoba na Ministerstvu spravedlnosti, které bude výkon této kontroly nad insolvenčními správci fakticky svěřen, může prosazovat striktně své zájmy a představy o průběhu insolvenčního řízení. Jinými slovy řečeno, byl vytvořen poměrně jednoduchý a lehce zneužitelný instrument pro „dálkové ovládání“ insolvenčních správců a tím fakticky celého soudního řízení o insolvenci. Je pozoruhodné, že nikdo z verbálních bojovníků proti korupci ani necekl a nikdo nic nenamítal proti tomu, že korupční potenciál insolvenčního řízení  se  od 1. 7. 2017 zvýší o desítky, ne-li stovky procent.

    Prostřednictvím úplné kontroly nad insolvenčním správcem získávají anonymní ministerští úředníci, ale také ministr spravedlnosti kontrolu nad činností insolvenčního soudce. Jeho rozhodnutí mohou nejen ovlivňovat, ale také zcela měnit. Při té příležitosti je vhodné si připomenout, že i stát je v řadě případů účastníkem insolvenčního řízení, resp. je na něm ekonomicky, politicky anebo oboje, interesován.
    A je zřejmé, že touto novelou se jeho postavení fakticky jako účastníka řízení významně posiluje v neprospěch všech ostatních. Insolvenční řízení ve věci předluženého ševce asi nebude nikoho moc zajímat. Ovšem strčit státní pazoury třeba do insolvenčního řízení ve věci OKD, to je jiná káva.

    Takže zbývá už jen připomenout, že díky novele získává Ministerstvo spravedlnosti či lépe stát také rozsáhlý přístup k informacím o dlužníkovi – úpadci, ale i o věřitelích, jejich pohledávkách, důvodech pohledávek, atd. O tom nemůže být žádného sporu, neboť právo nahlížet do spisů, listin, evidenčních pomůcek, atd. nelze ani při jakékoliv snaze o restrikci vykládat jinak, než že ministerstvo bude mít přístup ke všem informacím shromážděným v rámci civilního – insolvenčního sporu a řízení. Do konce si ze všech těchto dokumentů může pořizovat kopie a vlastně se ani o to nemusí namáhat. Stačí, když si požádá a celý spis musí podle § 36 odst. 4 písm. a) zákona o insolvenčních správcích zkopírovat insolvenční správce a zaslat ministerstvu.

    Na závěr bych připojil svůj pocit, že jde o další důkaz o celkové tendenci zestátňovat co možná nejvíc z našich svobod a našeho soukromí. Nehodlám spekulovat o tom, do jaké míry současné nadšení pro státní kontrolu kde čeho, souvisí s deziluzemi, pokud jde o fungování států v minulosti, do jaké jde v detailu o náhodu, ale celkový trend je zřejmý.

    Podobně se pokouší Ministerstvo financí vlámat novelou zákona o advokacii do advokátní mlčenlivosti tím, že by advokáti měli v daňových věcech v podstatě udávat své klienty. Ostatně o advokátní mlčenlivost a její rozsah je veden neustálý boj, například v rámci užívání odposlechů, viz. kauza Zadeh, viz. ochrana důvěrnosti informací v případě prohlídky u advokáta, atd.

    Je to pořád o tom samém. O snaze státu, přesněji politiků, získat kontrolu nad vším a ve všem. Pokud možno neomezenou a nekontrolovatelnou. Podobně je, za pomoci užitečných idiotů prosazováno právo státu kontrolovat, jak hospodaří obce včetně toho, nač vydávají své finanční prostředky.

    Prostě velký bratr dost ožil.

    Tomáš Sokol

    Sdílejte
    Předchozí článekUž nemáme čas ani energii, chceme předčasné volby
    Další článekStát nesmí poškozovat nevinné občany
    Tomáš Sokol
    Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi nepřetržitě s výjimkou let 1990 – 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 – 1992). Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která je od roku 1999 advokátní kanceláří Brož & Sokol &Novák. Poskytuje právní služby v oblasti práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice je součástí jeho agendy řízení valných hromad akciových společností zejména v případech, kdy jde o valné hromady, v nichž lze očekávat střet akcionářů. Zastupuje obchodní společnosti v soudních řízeních i v řízeních rozhodčích, kde také využívá své zkušenosti rozhodce. V této oblasti poskytuje právní služby též státnímu sektoru. Je konzultantem i v oblasti řešení interních problémů obchodních společností, prodeje části kapitálové společnosti atd. Dále poskytuje právní služby v oblasti občanskoprávní, přičemž jednou ze specialit jsou spory na ochranu osobnosti, včetně sporů o ochraně dobrého jména právnické osoby. Specifickou oblastí je poskytování právních služeb obcím, z nichž největším je Hl.město Praha. V rámci advokacie je rovněž činný na školení advokátních koncipientů.