I ti nejubožejší z ubohých mají lidská práva, jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a to i když jsou v České republice neoprávněně, vzkázal Ústavní soud v jedné ze šesti azylových věcí. Navzdory tzv. přistěhovalecké a azylové krizi se počet stížností cizinců loni nijak nezvýšil.
Vyplývá to z Ročenky Ústavního soudu za rok 2015. „Otázky spojené s tzv. migrační či azylovou krizí učinily v uplynulém roce z azylového práva jedno z nejfrekventovanějších a zároveň nejkontroverznějších témat na české i evropské politické scéně.
Navzdory zvýšené pozornosti politické reprezentace i médií se však oproti minulým letům objem azylových věcí rozhodovaných Ústavním soudem nikterak nezvýšil – srov. např. 6 případů za rok 2015 oproti 4 případům z roku 2010,“ uvádí Ústavní soud odstavec o azylu, vydávání a vyhošťování.
Jedním z případů, který se nakonec dostal až do Ročenky, je už medializované vyhošťování spoutaného cizince pomocí vozíku na zavazadla: „Stěžovatel měl být vyhoštěn z České republiky, což se však v zařízení pro zajištění cizinců, kde byl za účelem vyhoštění zajištěn, dozvěděl s předstihem méně než 24 hodin. Při výkonu vyhoštění odmítal s policií spolupracovat, proto byl proti němu použit slzný plyn a v průběhu eskorty mu byla nasazena pouta a poutací pás. Na letišti byl stěžovatel policií přesouván za pomoci vozíku na zavazadla. Kapitán letadla stěžovatele nakonec odmítl na palubu připustit, neboť podle něj představoval pro let riziko,“ popisuje Ústavní soud případ.
ČR porušila povinnost vést vyšetřování
Cizinec neúspěšně podal trestní oznámení ke GIBS, krajské státní zastupitelství stížnost proti odložení věci zamítlo a nadřízené státní zastupitelství shledalo podnět stěžovatele k výkonu dohledu nedůvodným Podle Soudu však kumulativní uchýlení se ke všem postupům a prostředkům proti cizinci u něj muselo vyvolat pocity úzkosti a méněcennosti takové intenzity, která dosáhla úrovně závažnosti představující ponižující zacházení v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Dle Soudu poté neproběhlo účinné vyšetřování rychlým a důkladným způsobem,“ uvádí k tomu komentář, podle něhož Ústavní soud poprvé dospěl k závěru, že došlo k porušení zákazu nebýt podroben ponižujícímu zacházení.
Podle komentáře v Ročence byla také porušena povinnost vést účinné vyšetřování. „K čemuž rovněž došlo poprvé v historii Ústavního soudu,“ konstatuje soud: Orgány činné v trestním řízení zahájily vyšetřování až za měsíc po obdržení trestního oznámení, nebyla provedena nezávislá zdravotní prohlídka stěžovatele, nedošlo ke včasnému výslechu svědků. Práva stěžovatele tak byla porušena policií při vyhošťování napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení z důvodu neprovedení účinného vyšetřování. Ústavní soud proto rozhodnutí státních zastupitelství zrušil, uvádí se k případu v Ročence.
Ústavní soud k tomu konstatoval: „Zákaz ponižujícího zacházení je jednou z nejzákladnějších hodnot demokratické společnosti. Kvalita, vyspělost a humanita každé společnosti se pozná podle způsobu, jakým zachází s těmi nejzranitelnějšími, s těmi, kdo se z jakýchkoli důvodů ocitli na jejím okraji; zda opravdu u všech lidí respektuje, že jsou svobodní a rovní si s ostatními v důstojnosti i právech, jak stanoví čl. 1 Listiny. Zákaz ponižujícího zacházení se proto plně musí vztahovat i na cizince, kteří v České republice pobývají bez oprávnění. Ústavní soud v tomto nálezu nijak nezpochybnil, že cizinci, jimž bylo uloženo správní vyhoštění, které je vykonatelné, jsou povinni se mu podrobit, a že policie je oprávněna takové rozhodnutí vykonat i proti vůli cizince. Musí se tak však dít způsobem, který plně respektuje důstojnost a práva vyhošťovaných cizinců. Cizinec, který je zajištěn za účelem správního vyhoštění, se nestává předmětem, který je nutno v policií zvolenou dobu přemístit z místa A (zařízení pro zajištění cizinců) do místa B (letadlo). Nejen samotné zbavení osobní svobody, ale i celkové okolnosti realizace vyhoštění musí být humánní a prokazovat dostatečný respekt k člověku jako subjektu práv.“
Špatné zdravotnictví není důvod k udělení azylu
Za zajímavou a dosud neřešenou matérii označuje Ústavní soud případ Ukrajince s HIV v posledním stádiu, kterému byla odmítnuta v ČR mezinárodní ochrana a jehož stížnost byla nakonec shledána neopodstatněnou.
Stěžovatel, který nemoc zjistil až v ČR, tvrdil, že v případě navrácení do země původu bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení, neboť na Ukrajině nebude mít přístup k adekvátní zdravotní péči, bude stigmatizován a diskriminován. Ústavní soud proto musel posuzovat, jak je s osobami nakaženými virem HIV na Ukrajině zacházeno a zda skutečně může dojít v případě jeho návratu k nelidskému či ponižujícímu zacházení.
S nedoloženými a spekulativními výroky stěžovatele s Ústavní soud neztotožnil:. „Samotná nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu, bez přistoupení dalších okolností, nemůže založit důvod pro udělení azylu. Závěrem Ústavní soud odmítl též tvrzení stěžovatele, že mu měl být udělen humanitární azyl, a to především proto, že na jeho udělení neexistuje právní nárok. Přezkum správního uvážení v těchto věcech se zjevně vymyká přezkumné pravomoci Ústavního soudu, který je pouze oprávněn zkoumat, zda se obecné soudy či správní orgány nedopustily svévolného výkladu právních předpisů, což však v projednávané věci neshledal,“ uvádí Ústavní soud.
Cizinec, který byl někdo jiný a hrozil mu trest smrti
Neméně zajímavý je případ vyhoštění Vietnamce s jinou identitou, jehož spolupachatelé byli ve Vietnamu odsouzeni k trestu smrti. Vietnamec byl pod totožností L. V. T. uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za což mu byl mimo jiné uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Proti tomuto rozhodnutí Vietnamec podal dovolání, neboť soud podle něho nezohlednil, že mu ve Vietnamu hrozí trest smrti. Nejvyšší soud však stěžovatelovu námitku považoval za zjevně neopodstatněnou a stejného názoru byl i Ústavní soud, který posléze odmítl stěžovatelovu první ústavní stížnost, uvádí se v Ročence k případu.
Po neuposlechnutí výzvy k vycestování z České republiky byl stěžovatel zatčen a vzat do vyhošťovací vazby. V rámci vazebního zasedání obhájce stěžovatele argumentoval, že stěžovatel je ve skutečnosti osobou N. V. T. a že se podílel na činnosti organizované skupiny obchodující s drogami, přičemž na pěti jejích členech byl již ve Vietnamu vykonán trest smrti, což doložil rozsudkem vietnamského soudu. Na základě těchto skutečností podal stěžovatel návrh na obnovu řízení, který byl však obecnými soudy zamítnut pro nedostatek důvodů. Proti těmto rozhodnutím stěžovatel podal svoji druhou ústavní stížnost.
Nález sp. zn. III. ÚS 2288/15 k tomu konstatuje: „K náležitému vypořádání se s otázkou pravé identity odsouzeného obecnými soudy v řízení o povolení obnovy Vnitrostátní právo [§ 80 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku], mezinárodní právo (čl. 3 Úmluvy) i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zakládají povinnost soudů při ukládání trestu vyhoštění zjišťovat, zda v době rozhodování o tomto trestu neexistují skutečnosti, jež by zakládaly důvodnou obavu, že v zemi, kam má být osoba vyhoštěna, jí bude reálně hrozit uložení či vykonání trestu smrti. V případě, že takové skutečnosti vyjdou najevo až po právní moci rozsudku, mohou představovat důvod pro obnovu řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu, nebo důvod k upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h trestního řádu.“
Poté Ústavní soud upozornil, že nesprávná identifikace odsouzeného v rámci pravomocného rozhodnutí je sama o sobě důvodem pro obnovení řízení. Zrušil proto napadená rozhodnutí obecných soudů jako svévolná.
(ire)
