Proti změně institutu dovolání se postavili zástupci Nejvyššího soudu Foto: NS

ÚS označil rozhodnutí Nejvyššího soudu o exekutorech za exces, ten nález respektuje

Nejvyšší soud bude respektovat nedávný nález Ústavního soudu a nehodlá polemizovat nad zněním odůvodnění tohoto nálezu. Tak regoval mluvčí Nejvyššího soudu Petr Tomíček na to, že soudce zpravodaj Jaromír Jirsa označil rozhodnutí NS ohledně toho, zda exekutor má nárok na vyplacení odměny za provedenou dražbu, za svévoli a exces.

Ústavní soud zrušil rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, které nařídily přerovskému exekutorovi Tomáši Vránovi odevzdat veškerý výtěžek dražby insolvenčnímu správci. Podle soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy je takový postup logický a problém je v tom, že si konkurují exekuční řád a insolvenční zákon.

Proč v otázce úhrady nákladů exekuce zastával Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích odlišný právní názor, vysvětluje podle Tomíčka odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 ve věci sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. „Jde o rozhodnutí publikované rovněž ve sbírce Rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 32/2015, které Ústavní soud ostatně také zmiňuje. Až do vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 378/16 považoval Nejvyšší soud tento svůj právní názor ve zmiňovaném usnesení a následných rozhodnutích, která na ně odkazovala, za řádně odůvodněný,“ řekl České justici mluvčí NS Petr Tomíček.

Právě to, že judikát byl zařazen do tzv. zelené sbírky, Jirsa kritizoval. „Věřím, že dnešní nález postaví rozpory při souběžném exekučním a insolvenčním řízení do nového světla,“ uvedl soudce zpravodaj.

O tom, jak je celá problematika právně složitá, svědčí podle Tomíčka i fakt, že jeden z členů tříčlenného senátu Ústavního soudu, soudce Jan Musil, zastával při projednávání věci sp. zn. IV.ÚS 378/16 zcela odlišné stanovisko, než zbývající dva soudci Ústavního soudu.

Podobná „kolize“ v názorech Nejvyššího a Ústavního soudu se nestala zdaleka poprvé. Ústavní soud (ÚS) se letos v únoru ohradil proti Nejvyššímu soudu, který podle něj nerespektoval právní názor, který ÚS vyjádřil ve svých předchozích rozhodnutích.

Spor se týkal posouzení žaloby vedlejších účastníků na určení jejich vlastnického práva k nemovitostem. Šlo o případ, kdy lidé koupili nemovitost od člověka, jehož vlastnické právo se ukázalo být pochybné.

(epa)