Nejvyšší správní soud uložil pokutu 50 tisíc korun Renému Mohylovi jako kárné opatření za jeho předloňskou intervenci při předávání Exekutorského úřadu Přerov (EÚP). Mohyla se přitom této úlohy ujal na základě informací zaměstnanců po velmi nestandardních krocích odcházejícího šéfa Tomáše Vrány a ztotožnil se s jejich obavami, že z úřadu může zmizet nejen čtvrtmiliarda vymožených korun, ale také tři sta tisíc živých spisů a další citlivá data. Přestože ani samotný Vrána své tehdejší kroky zřejmě nedokázal soudu zcela uspokojivě vysvětlit, dospěl kárný senát k výše zmíněnému verdiktu. Jeho ústní odůvodnění bylo neobvykle stručné.
Případ, který před dvěma lety plnil několik týdnů stránky médií a jehož některé momenty by jistě uspokojily i nejednoho filmového tvůrce, začal NSS na základě kárné žaloby Exekutorské komory České republiky rozplétat minulý měsíc.
Probral většinu předložených důkazů a vyslechl i dva členy komise EK, která velmi složitou a napjatou situaci monitorovala přímo na místě. Senát ale nakonec musel případ odročit – dal zapravdu obhajobě, že klíčovým je právě výslech bývalého přerovského soudního exekutora Tomáše Vrány. Ten se měl přitom účastnit už zahajovacího jednání, z něj se ale omluvil a ani v dalším termínu zjevně nebyl příliš ochoten poskytnout všechny požadované informace.
Poučení o možnosti odmítnout svědeckou výpověď tedy nebylo tentokrát pouze formální – předseda kárného senátu Jaroslav Vlašín zdůraznil, že Vránův písemný odkaz na utajované skutečnosti lze akceptovat pouze v případě, že by byly ve stupni tajné a přísně tajné, nebo pokud by tím porušil povinnost mlčenlivosti nařízenou státem, jinak by se vystavil možnosti trestnímu stíhání. V samotném průběhu výslechu pak Vrána několikrát na položenou otázku senátu či účastníků nejprve odmítl odpovědět s tím, že s projednávanou kárnou žalobou nesouvisí, a informaci poskytl až po zásahu předsedy.
Nejobávanější exekutorský úřad
I tak některé zásadní informace objasnil jen částečně. Vrána během patnácti let vybudoval v Přerově největší a patrně nejobávanější exekutorský úřad v zemi tak, že fungoval téměř automaticky bez jeho vlastních každodenních zásahů, řadu let osobně neřešil ani personální agendu.
Necelé tři týdny před svým definitivním odchodem (k 31.3.2016) však nečekaně přijal dva nové zaměstnance Jiřího Bílka a Jiřího Vančuru, kteří neměli s exekutorskou praxí žádné zkušenosti. Přesto jim poskytl rozsáhlé kompetence (Bílek byl jmenován generálním ředitelem) a plné moci k účtům úřadu.
Na několikrát opakovaný dotaz, jaký byl důvod této změny, uvedl, že neměli EÚP vést, ale pouze před jeho předáním ověřit některé věci, které „se mu nezdály“. Nešlo prý o stanovení ceny podniku, která už byla jasná, ale o namátkovou kontrolu před převzetím. Co konkrétně ale měli tito noví zaměstnanci v pro ně zcela neznámé agendě kontrolovat, ale opět nevysvětlil. Později dokonce připustil, že s lidmi, které se tenkrát snažil přivést do úřadu, má stále nevyjasněné finanční záležitosti, které dodnes řeší policie a další státní orgány.
Poté, co předchozí výkonný ředitel EÚP Robert Runták dostal okamžitou výpověď, protože odmítl Bílkovi a Vančurovi předat veškerou agendu, odmítla část zaměstnanců Vránovi poslušnost a nakonec si najali ochranku, aby novým zaměstnancům proti výslovnému přání šéfa zabránili ve vstupu. „Postupně se to vzbouřilo celé. Přestal jsem tam chodit, protože když mě někde nechtějí, tak se tam necpu. I policie odmítla zasáhnout v můj prospěch.“
Současně ale potvrdil, že iniciátorem tohoto rozhodnutí nebyl kárně obviněný Mohyla. S ním v té době normálně komunikoval, nicméně ani on neumožnil novým zaměstnancům vstoupit dovnitř.
Tehdy mu také Vrána před několika svědky řekl, že oprávněnost Mohylova zastupování posoudí komise komory, ale podle něj podmínky pro zastupování splněny nejsou. Proto prý také neviděl důvod, proč zástupčí oprávnění formálně vypovědět, tím spíš, že nesplnění podmínek pro zastupování po pár dnech potvrdila i tehdejší prezidentka EK ČR Pavla Fučíková.
Zaorálek byl odsouzen za tunelování
Po Vránově výslechu už obě strany doplnily jen dílčí písemné důkazy. Obhajoba především dobové novinové články o jedné z osob, které se v té době kolem Tomáše Vrány pohybovaly.
Vít Zaorálek byl pravomocně odsouzený pro vytunelování jiné firmy, články prý tehdy Mohylovi poslali někteří klienti Exekutorského úřadu Přerov, jež Zaorálek už dříve poškodil, a proto měli oprávněné obavy, že se situace bude opakovat. Mohyla měl zase vlastní čerstvou zkušenost exekutora, který po svém předchůdci neměl žádné spisy ani vymožené peníze (tehdy nepravomocný rozsudek soudu mu přikazoval tyto chybějící finanční prostředky poskytnout ze svého). To vše vedla podle obhájce Adama Rakovského k tomu, že jeho klient postupoval, jak postupoval.
Pověřený zástupce komory Antonín Toman v závěrečné řeči zopakoval, že nenastaly žádné skutečnosti, které by Mohylovo zástupčí oprávnění mohly aktivovat.
Připustil, že okolnosti přebírání EÚP rozhodně nebyly černobílé, to ale nebylo obsahem tohoto jednání a Mohylovy kroky nebyly v souladu s řádným výkonem funkce exekutora. Zejména pak jeho manipulace s účtem úřadu, na němž byly prostředky tisíců klientů ještě předtím, než své zástupčí oprávnění vůbec aktivizoval. „Dobrá víra“ a „krajní nouze“ podle Tomana nemohly obstát za situace, kdy už byla o případu informována policie.
„Byla zmíněna různá abstraktní rizika, reálné riziko ale nebylo doloženo žádné,“ konstatoval Toman. To stejné platilo i pro svévolné nevpuštění nových zaměstnanců do objektu. „Lze to přirovnat k situaci, kdy vrchní velitel armády jmenuje novou generalitu, dosavadní důstojnický sbor toto rozhodnutí nepřijme a aktivně vystupuje nejen proti nové generalitě, ale i proti svému vrchnímu veliteli. V obecné mluvě se tomu říká pokus o převrat, neboli puč.“
Zatímco pověřený kárný navrhovatel nechal kárné opatření na senátu, obhajoba jednoznačně požadovala zproštění. Podle ní Mohyla celou dobu všemi svými kroky hájil pouze veřejný zájem – peníze, data, řádné předání úřadu, v neposlední řadě veřejný zájem, aby k nakládání s účty nebyl oprávněn člověk pravomocně odsouzený za majetkovou činnost. Mohyla nic netajil, naopak v notářském zápisu veřejně přiznal, že na svůj účet dočasně převedl 283 milionů korun.
Plné moci dal nekompetentním osobám
To prý také dokazuje, že riziko v té chvíli trvalo, protože účet ještě policie nestačila zablokovat. Dostatečným důvodem k aktivaci zástupčího oprávnění bylo už předchozí vyvedení 3,4 milionů korun z úschovního účtu na zahraniční konto slovenského „eseróčka“. Rakovský navíc konstatoval, že podmínky pro aktivaci zástupčího oprávnění jsou nedostatečně definovány.
Připomněl, že i sama kontrolní komise EK ČR ve své zprávě ze 17. 3., tedy v den aktivace, označila za nevhodné, aby plná moc byla dána osobě, proti níž je vedena řada exekučních řízení a je pravomocně odsouzena za majetkovou trestnou činnost. Současné také doporučila zálohování všech elektronických spisů a dalších dat EÚP.
Sám kárně obviněný pak ve svém vyjádření mimo jiné poukazoval na informace, které sdělil i které odmítl sdělit svědek Tomáš Vrána, to podle něj doplnilo některá důležitá políčka skládanky. Podle něj Vrána nebyl schopen řádně vykonávat svůj úřad, protože dal plné moci zcela nekompetentním osobám. „Přivezla ho kolona tří tmavých aut a snažil se tam něco řešit. Nebyl předložen jediný důkaz o odbornosti a erudici nových zaměstnanců, proč tam vlastně přišli a co konkrétně měli dělat. A jeho výpověď ukázala, v jakých vztazích je dnes s lidmi, kteří mu tehdy prý měli pomoci. Když se vrátím k té analogii s armádou, tak někdy se ten vrchní velitel taky může dostat do zajetí, ať už vlastních špatných myšlenek, nebo nějakých temných sil. A má být zástupčí oprávnění aktivováno, když původní exekutor není schopen vykonávat svoji činnost, nebo i když je všeho schopen?“
Bleskové odůvodnění
Své rozhodnutí vynesl kárný senát po více než dvouhodinové přestávce: „René Mohyla vykonával od 21.3. do 31.3. 2016 bez potřebného zástupčího oprávnění pravomoci svěřené právními předpisy soudnímu exekutorovi Tomáši Vránovi. Tím jednak porušil závažně svoji povinnost stanovenou právním předpisem, zejména §2, odst. 2 a §16, odst. 3 Zákona č. 120/2001 Sb o soudních exekutorech a exekuční činnosti (Exekuční řád) a jednak se tím dopustil jednání, jimž ohrozil důvěru v nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, čímž spáchal závažné kárné provinění podle §116, odst. 3, písm a, b Exekučního řádu.“ To, že Mohyla neumožnil přes výslovně projevenou vůli Tomáše Vrány vstup jeho zaměstnanci Jiřímu Bílkovi, zhodnotil NSS jako narušení důstojnosti exekutorského povolaní, což je kárné provinění podle §116, odst. 2, písm. B Exekučního řádu.
Ještě zajímavější než samotný verdikt bylo ovšem jeho ústní zdůvodnění, či spíše nezdůvodnění – jeho klíčová část trvala necelé tři minuty a v podstatě se omezila na konstatování, že zatímco první čtyři dny Mohylova zastupování Vrány v čele EÚP kárným proviněním nebyly, situace se změnila poté, co kontrolní zpráva EK a později i dopis její prezidentky konstatovaly, že podmínky pro aktivaci zástupčího oprávnění splněny nebyly. Neobvyklá stručnost zdůvodnění může naznačovat, že tento téměř tarantinovský příběh (jak ho před soudem nazval sám Mohyla) se natolik vymyká běžné soudní agendě, že pro podrobnější zhodnocení jednotlivých osob a jejich rolí v dramatickém scénáři chce kárný senát plně využít časovou lhůtu pro vyhotovení písemného odůvodnění.
Ivan Holas
