Mělo by porušení zákona v případě odposlechů podléhat přezkumu?

Zákon by měl pro všechny pro všechny případy odposlechů stanovit společnou informační povinnost k odposlouchávané osobě, a nově stanovit důsledky nezákonných odposlechů. V Bulletinu advokacie to napsal šéf katedry trestního práva PF UK, profesor Jiří Jelínek. Podle jeho názoru vzhledem k principům právního státu je nutné, aby osoba dotčená odposlechem telekomunikačního provozu byla informována o tomto zásahu do základních práv a svobod a měla možnost v případě jeho neoprávněnosti se proti němu bránit právní cestou.

Podle současné právní úpravy platí, že informaci o proběhlém odposlechu předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán nepodá v řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, v řízení o trestném činu spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny, v řízení o trestném činu účasti na organizované zločinecké skupině, v řízení o trestném činu účasti na teroristické skupině nebo pokud se na spáchání trestného činu podílelo více osob a ve vztahu alespoň k jedné z nich nebylo trestní řízení doposud pravomocně skončeno, nebo pokud je proti osobě, jíž má být informace sdělena, vedeno trestní řízení, anebo pokud by poskytnutím takové informace mohl být zmařen účel trestního řízení, nebo by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod osob.

Nejasná právní úprava

 „Na první pohled přitom není zřejmé, zda se shora uvedená výjimka z informování v případě řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, vztahuje pouze tehdy, kdy byl takový čin spáchán organizovanou skupinou, nebo zda se jedná o dva samostatné důvody, pro které nemá orgán činný v trestním řízení povinnost informovat uživatele odposlouchávané stanice,“ vysvětluje nejasnost příslušné podmínky Jelínek. Nicméně s ohledem na to, že všechny ostatní případy jsou spojeny s případy trestné součinnosti, ale také vzhledem k nutnosti výkladu příznivějšího pro okruh oprávněných osob, je podle něj třeba dovodit, že se jedná o kumulativní podmínky (řízení o zločinu s trestní sazbou nejméně 8 let, který byl spáchán organizovanou skupinou), jež musí být naplněny, aby orgán činný v trestním řízení neměl povinnost dotčenou osobu informovat.

Přezkum informační povinnosti

Za problematické lze podle Jelínka označit i to, na základě kterých skutečností rozhoduje Nejvyšší soud o zákonnosti odposlechu. Podle § 88 odst. 8 tr. řádu je totiž možné, aby uživatel odposlouchávané stanice podal návrh na přezkoumání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyššímu soudu. Soud o návrhu rozhoduje v neveřejném zasedání, a shledá-li, že zákon byl porušen, vysloví usnesením porušení zákona. K porušení zákona může dojít při vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, při provedení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo při vydání i provedení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. „Aby mohl soud odpovědně posoudit, zda byl v konkrétním případě odposlech zákonný, musel by mít k dispozici především takové informace, které měl k dispozici soudce, který odposlech nařídil, včetně poznatků operativní povahy, které nelze zajistit.
Pro odposlouchávanou osobu výrok Nejvyššího soudu sice otevírá možnost případné náhrady za nemajetkovou újmu, nicméně nemá žádný vliv na právní moc rozhodnutí vzešlého z kauzy, ve které k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu došlo. Takovou právní úpravu lze jen stěží označit za správnou.“

De lege ferenda se tak podle Jelínka nabízejí dvě možnosti. Předně možnost, aby oprávněná osoba, jejíž práva byla nezákonným odposlechem a záznamem o telekomunikačním provozu porušena, mohla v případě takového výroku Nejvyššího soudu podat kvalifikovaný podnět ministru spravedlnosti. Ten by byl za takové situace povinen podat stížnost pro porušení zákona, na základě které by předchozí pravomocné rozhodnutí ve věci samé mohlo být Nejvyšším soudem zrušeno. Obnova řízení ani dovolání totiž s ohledem na jejich podmínky, kterými jsou omezení pouze na určitá rozhodnutí, lhůty k podání, okruh namítaných vad apod., nepředstavují pro oprávněnou osobu účinný prostředek, kterým by mohlo být pravomocné rozhodnutí ve věci samé s poukazem na nezákonnost odposlechu zrušeno.

Jako druhé řešení, pokud by shora uvedené řešení nebylo vhodné, např. proto, že by zasahovalo do výlučné pravomoci ministra spravedlnosti podat tento tzv. úřednický opravný prostředek, nabízí se ještě jiná možnost, a sice že v takovém případě, kdy Nejvyšší soud vysloví nezákonnost nařízeného či provedeného odposlechu, by mohl podat stížnost pro porušení zákona předseda Nejvyššího soudu. „Tato varianta má svoji logiku v tom, že předseda Nejvyššího soudu by mohl, ale nemusel podat tento mimořádný opravný prostředek, a tedy mohl zvážit, zda účinná ochrana práv odposlouchávané osoby nebo zájem na spravedlivém rozhodnutí v konkrétní trestní věci si podání tohoto mimořádného opravného prostředku vyžadují. Současně by podání mimořádného opravného prostředku předcházelo odborné posouzení a selekce těch případů, při kterých by případné porušení práv odposlouchávané osoby nemělo vliv na správnost a zákonnost navazujícího meritorního rozhodnutí,“ uzavírá Jelínek.

 Dušan Šrámek