Ombudsmanka: Dokud jim to neuloží zákon, soudy svá rozhodnutí dobrovolně zveřejňovat nebudou

Ombudsmanka Anna Šabatová Foto: VOP

Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová v únoru zahájila poslední šestý rok ve své funkci. České justici při té příležitosti poskytla bilanční rozhovor. Největší radost má z toho, že soudy její stanoviska citují stále častěji. Naopak ji mrzí, že se jí nepodařilo zrušit speciální brněnskou matriku, ani přesvědčit ministerstvo vnitra a vládu, aby jí umožnily přístup k utajovaným informacím týkajícím se žadatelů o české státní občanství.

V poslední době sílí debata o tom, zda by svá pravomocná rozhodnutí měly zveřejňovat všechny soudy. Tedy nejen ty vrcholné, které to už několik let činí, ale prostě všechny. Souhlasíte s tím?
Já si myslím, že by to tak mělo být. To je cílový stav, ke kterému bychom měli směřovat. Povinnost by ale měla být soudům uložena zákonem. Obávám se totiž, že všechny měkké cesty, které jsme dlouhodobě volili, k tomuto cíli nevedou. Už od roku 2003 mají soudy podle ministerské instrukce povinnost vkládat všechna svá důležitá rozhodnutí do justiční elektronické databáze (portál Judikatura – pozn. autora). My jsme ale tu databázi v roce 2015 prozkoumali a zjistili, že obsahuje jen něco přes tři tisíce rozhodnutí. Přitom na Slovensku, které je oproti nám v počtu obyvatel poloviční a kde rozhodnutí soudů zveřejňují teprve od roku 2012, mají v podobné databázi už tři miliony rozhodnutí. To je tisíckrát víc, než máme my!
Zjistili jsme, že v téhle justiční databázi spravované Ministerstvem spravedlnosti nepřibylo od některých soudů vůbec nic. A to je podle mne tristní výsledek. Za znepokojující považuji, že se nezveřejňují ani poskytnuté sto šestky (poskytnutá rozhodnutí podle zákona o svobodném přístupu k informacím – pozn. autora), které se povinně anonymizují, takže by mohly být rovnou i zveřejněny.
Nejvíc mi ale přijde zvláštní, že ačkoli některá rozhodnutí v téhle justiční databázi nejsou, tak v komerčních databázích jako v ASPI nebo v CODEXISu je najdete.

Jaká je příčina?
Nebudu spekulovat. Pokud jde o anonymizaci, hlavním argumentem soudů je, že by byla náročná. Že by jim přidělala hodně práce. Ale slovenská zkušenost nám říká, že to jde na soudě zvládnout v jednom, ve dvou lidech. A nějak se s tím popasovali i na našem Nejvyšším, Nejvyšším správním i Ústavním soudě. Myslím si tedy, že personální problém není tou hlavní bariérou. Spíš za tím vidím nevůli rozhodnutí zveřejňovat. Podle mne by to usnadnil dobrý anonymizér. Ministr Pelikán už před dvěma lety říkal, že na něm na ministerstvu pracují, že už ho dopilovávají, ale dva roky jsou pryč a anonymizér nikde.

Pokud zákon ukládá vyhlásit rozsudek veřejně, existuje vůbec nějaký důvod, proč by neměl být v anonymizované podobě přístupný?
Veřejné vynášení rozsudků je historickou tradicí. Jejich zveřejňování můžeme dnes chápat nejen jako zpětnou kontrolu, ale i jako nástroj ke sjednocování judikatury. Oba naše nejvyšší soudy sice mají určité sjednocovací povinnosti, to ale až poté, co zjistí, že na různých místech republiky padla různá rozhodnutí. Kdyby se všechna rozhodnutí zveřejňovala, tak by si každý soudce mohl vyhledat, jak se rozhoduje v obdobné věci, a přirozený sjednocovací proces by mohl nastat už mnohem dřív. Aspoň slovenská zkušenost to naznačuje. Na konci února jsme pořádali kulatý stůl, na němž právě toto zaznělo. Slovenská zkušenost říká, že databázi soudních rozhodnutí využívají nejvíc právě soudy. Dokonce víc než advokáti.
Slovensko je nám velmi podobné. Velmi blízké. Je to stejná kultura a stejná tradice. Může pro nás být vzorem. Pokud bychom se měli někde inspirovat, tak právě tam. Rozhodnutí od úrovně nejnižších soudů ale zveřejňují i jiné evropské země.

Ocenění na francouzské ambasádě Foto: FB

Takže zveřejňování soudních rozhodnutí je evropský trend?
Především je to požadavek Benátské komise Rady Evropy. Ale ano, je to evropský trend. Transparentnost posiluje důvěru v justici. Existuje mnoho faktorů, které říkají, že by se soudní rozhodnutí měla zveřejňovat. Je to důležité pro soudce, advokáty, pro analýzu v akademickém prostředí i pro veřejnou kontrolu.
Nechci zamlčet, že na našem kulatém stole zazněla i některá opatrná stanoviska, která sice nesměřovala proti zveřejňování jako takovému, ale upozorňovala třeba na citlivost rodinných věcí, opatrovnických věcí…

Ale i taková agenda se v anonymizované podobě zveřejňuje na webu Nejvyššího, Nejvyššího správního i Ústavního soudu.
Samozřejmě. Jen chci říct, že když se diskutuje, tak se má probrat a zvážit všechno. Na druhou stranu je tady i úplně opačná praxe Evropského soudu pro lidská práva. Ten ve svých rozsudcích jména účastníků neanonymizuje. Zveřejňuje je. Třeba Valovi proti České republice, Havelka proti České republice a podobně. Výjimkou byl jen rozsudek D. H. a spol. proti České republice, protože ti byli nezletilí a bylo jich víc. Svá rozhodnutí i se jmény účastníků zveřejňuje také Soudní dvůr Evropské unie. Takže konkrétně tyto dva soudy neposkytují osobním údajům účastníků ochranu v takovém rozsahu jako my a zatím se nezdá, že by s tím měli v Evropě nějaký problém. Já sama bych se ale přikláněla k anonymizaci. Podle mne jde především o obsah rozhodnutí, ne o to, kdo byl účastníkem řízení.

Vy svá stanoviska na webu zveřejňujete. Proč jste se touto cestou vydala? Nařídil vám to někdo?
Nikdo nám to nenařídil. Víte, když o tom všem přemýšlíte, tak si kladete otázku, a jak my sami dostáváme těm principům transparentnosti? Zákon o veřejném ochránci práv je hodně „diskrétní“, naše stěžovatele, ale i úřady v průběhu šetření chrání a umožňuje nám popularizovat až naše konečné výstupy. To už hodně let děláme. Jmenovité zveřejnění je pak vlastně sankcí. Vydáváme tištěnou sérii tematicky zaměřených sborníků stanovisek, třeba z oblasti památkové péče, přestupků, důchodů, hlukové zátěže a mohla bych pokračovat, protože jsme jich už vydali hodně. Distribuujeme je na úřady, aby úředníci věděli, jaká doporučení v dané oblasti dáváme, jak právně posuzujeme konkrétní situace.
To, o čem mluvíte, je ale webová Evidence stanovisek ochránce. Práce na ní zahájil už můj předchůdce Pavel Varvařovský, za mne se dokončily. Evidenci jsme spustili v roce 2015, ale už rok předtím jsme ji plnili a zkoušeli. Anonymizace stanovisek je totiž jen začátkem. Musíte indexovat, zařídit, aby všechno bylo vyhledatelné podle paragrafu, oblasti práva, roku vydání a podobně. Vyhledávacích kritérií je celá řada. Teď máme v evidenci publikovaných zhruba tři tisíce dokumentů a stále ji doplňujeme.

Jaký máte na evidenci ohlas?
Udělali jsme si analýzu a vyšlo nám, že naše stanoviska v roce 2018 nějakým způsobem zmínilo téměř dvě stě soudů. Převážně ve správních věcech, ale nejenom. Třeba Ústavní soud několikrát citoval výstupy z naší agendy dohledu nad místy, kde je omezena lidská svoboda. Hlavně paní doktorka Šimáčková. To číslo rok od roku stoupá. První údaj máme za rok 2009. Tehdy byl náš názor zmíněn jen ve čtyřiadvaceti soudních rozhodnutích. Ale v roce 2015, kdy jsme internetovou Evidenci stanovisek ochránce spustili, to bylo už ve sto čtyřiceti osmi rozhodnutích.
Letos si chceme udělat podrobnější analýzu. Získat přesnější čísla a zaměřit se na souvislosti. Třeba jestli nás opravdu cituje soud, anebo jestli naším stanoviskem argumentovala jen jedna ze stran, kterou pak soud citoval.
Na tom všem je ale docela pěkně vidět, jak se to všechno provazuje, jak se jednotliví aktéři navzájem vnímají. My sami sice nemůžeme nic rozhodnout, to může jen úřad nebo soud. Můžeme jen doporučovat. Ale jak vidíte, i tahle naše doporučení mají v celém systému, v právním řádu, důležitou funkci.

Vláda nedávno rozhodla, že vám neumožní seznamovat se s utajovanými informacemi, které resort vnitra zpracovává v souvislosti s udělováním státního občanství. O co v tomto sporu šlo?
To je problém, který se neustále vrací. Řešila jsem ho už s ministrem Bublanem. Nejde o kontrolu zpravodajských služeb, ale pouze o plnění úkolů ochránce ve vztahu k orgánu státní správy, v tomto případě k ministerstvu vnitra. Rozhodnutí o udělení či neudělení občanství je správní rozhodnutí jako každé jiné a ochránce může postup ministerstva prověřit. Jako u jiných správních rozhodnutí k tomu ale musí mít možnost seznámit se se všemi podklady, z nichž ministerstvo při svém rozhodování vycházelo. Právě to ale ministerstvo odmítá a vláda ho v tom podpořila.
Vadí mi, že tu v tuto chvíli není žádná nezávislá instituce, která by neudělení státního občanství přezkoumala. Existuje jen tříčlenná rozkladová komise ministra vnitra. Jsem přesvědčená, že pokud mi vnitro utajované podkladové informace nepředkládá, porušuje tím zákon. Vedle prezidenta, členů vlády, soudců, poslanců, senátorů a vedení Nejvyššího kontrolního úřadu jsme totiž já i můj zástupce výslovně uvedeni jako osoby oprávněné seznamovat se s informacemi všech čtyř stupňů utajení.

Ombudsmanka Anna Šabatová na problém upozorňuje opakovaně Foto: VOP

Jak teď budete postupovat?
Teď už nemám mnoho možností. V rámci čtvrtletní zprávy budu o problému informovat ještě Sněmovnu, pak o tom něco napíšu, a pak uvidíme.

Letos je to deset let, co byl přijat a účinnosti nabyl antidiskriminační zákon. Jakou s ním máte po těch deseti letech zkušenost? Bylo ho vůbec zapotřebí?
Určitě bylo důležité ho přijmout. O tom jsem hluboce přesvědčena. Myslím, že za těch deset let se podařilo zvýšit povědomí společnosti o tom, co je a co není diskriminace.
Do přijetí antidiskriminačního zákona tu byly jen Listina a mezinárodní dokumenty. Některé věci se tak daly žalovat jen podle práva na ochranu osobnosti, ale s některými podněty se nedalo dělat vůbec nic. Obrana proti diskriminaci nebyla v mnoha ohledech až do přijetí antidiskriminačního zákona dost dobře možná. To se přijetím tohoto zákona změnilo a jedním z úkolů ochránce tak je i poskytovat pomoc obětem diskriminace.

Jak taková pomoc vypadá?
Tak v prvé řadě se snažíme namítanou situaci analyzovat a rozebrat, jestli se jedná o diskriminaci ve smyslu antidiskriminačního zákona, anebo jde o nějaký nevhodný postup, který ani nemusí být diskriminační. Hranice nejsou vždy úplně ostré a v této oblasti panuje ještě mnoho nejasností. My s jejich vyjasňováním pomáháme a přispíváme k osvětě. Mluvíme o věcech, které převážně chceme ve společnosti změnit. Třeba že se budeme jinak dívat na starší lidi. Pomáháme rozlišovat potřebu legitimního rozdílného zacházení, jako třeba, že je v pořádku, když mají starší lidé častěji chodit na zdravotní prohlídky, pokud chtějí řídit auta, ale že už není žádný důvod odmítnout jim kvůli jejich věku nějakou bankovní službu.
Tyhle věci ale nejde nikdy změnit rychle. Bojujete se zažitými předsudky. Když jsem před lety řekla, že nájemce nelze odmítnout jen proto, že je to Rom, vyvolalo to bouři. Ale pak to potvrdil soud. Zkrátka bojujete s kolektivním povědomím. S kolektivními předsudky. Úspěch je, když se něco aspoň kousek posune.

Při rozhovoru s Českou justicí Foto: archiv

Chystáte si výročí antidiskriminačního zákona nějak připomenout?
Výročí antidiskriminačního zákona se budeme věnovat průběžně po celý rok. Plánujeme řadu akcí pod zastřešujícím sloganem Antidiskriminační zákon – deset let na cestě k férovosti. Začali jsme už teď v dubnu kulatým stolem pro neziskový sektor. V květnu budeme mít další pro veřejnou správu. Chceme diskutovat o tom, co se za deset let v oblasti rovného zacházení podařilo změnit, jak zákon pomáhá. V červnu vyhlásíme výsledky soutěže krátkých dokumentárních filmů Equal.doc. To je soutěž středoškolských studentů a studentek na téma, jestli si lidé v jejich okolí jsou rovni, anebo je-li někdo z nich rovnější. V září uspořádáme pro advokáty seminář k otázkám zastupování obětí diskriminace. A na závěr, na říjen, chystáme o antidiskriminačním zákonu mezinárodní konferenci. Průběžně pak budeme na toto téma vydávat různé zprávy, sborníky, letáky, monografie a uveřejňovat videa.

V únoru jste vstoupila do posledního šestého roku ve své funkci. Bilancovat je jistě brzy, protože váš mandát skončí až za rok. Ale přesto se vás zeptám, co za dobu svého působení považujete za úspěch?
To, že nás citují soudy. To totiž znamená, že máme určitý respekt. Ale je toho mnohem víc. Jsem třeba ráda, že se mi podařilo změnit vyhlášku, že se vězni mohou teplou vodou sprchovat dvakrát týdně, a ne jen jednou. Oni se někdy sprchují i častěji, jsou tam výjimky, například po sportu nebo pro ženy v době zvýšené hygienické potřeby. Ale bylo období, když jsem nastoupila do funkce, kdy byl takový přiškrcený režim a využívalo se vyhlášky, která striktně říkala, že teplou vodou se sprchuje jen jednou týdně. Přitom evropská pravidla už dávno před tím řekla, že nejméně dvakrát týdně. To se mi podařilo s tehdejší ministryní spravedlnosti Válkovou velmi rychle vyřídit, protože ona je profesí kriminoložka. Rychle to uznala a vyhlášku změnila.
Podařilo se také uzavřít dvě zařízení pro ústavní výchovu, poté, co jsem v nich provedla systematickou návštěvu a zjistila zcela nevyhovující podmínky. I ministerstvo školství tehdy konstatovalo, že je to tam opravdu špatné. Šlo o ústavy v Králíkách a v Chrastavě. Přispěla jsem ke zlepšení podmínek v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové i k tomu, že občané EU mohou volit v komunálních volbách.
Některé ombudsmanské věci jdou ale hodně pomalu. Musíte hodně, hodně, hodně, tlačit, a pak se to snad i podaří. Třeba – ale to začali už moji předchůdci Motejl a Varvařovský – výkony rozhodnutí stavebních úřadů ve veřejném zájmu. Mnohdy se nevykonávají, protože je obce nemají z čeho zaplatit. My jsme z mnoha šetření věděli, že úřady takové rozhodnutí někdy pro jistotu ani nevydají, aby ho nemusely vykonat, protože na to nebudou mít peníze. Podle mne je to ale pro společnost velmi demoralizující. Dlouhodobě jsem to vysvětlovala. Byla jsem s tím opakovaně i na vládě. Ministryně pro místní rozvoj Šlechtová se tomu dlouho bránila, pořád se to nějak odkládalo. Teď na to ministryně Dostálová vyhlásila zvláštní program, a to je přesně to, co jsme chtěli, ale trvalo to mnoho roků.

A zůstává něco, co se nepodařilo?
Nepodařilo se mi zrušit zvláštní matriku. Ta je jen jedna v republice, tady u nás v Brně. Dostávám opakované podněty, že když lidé mají zahraniční matriční událost, hlavně narození dítěte, tak trvá měsíce, než o tom dostanou doklad. Bez něj ale s tím dítětem nemohou nikam odjet. Jsou úplně paralyzováni. Tahle zvláštní matrika je, myslím, relikt minulosti, kdy stát chtěl mít kontrolu i nad tím, co se odehrává v cizině. Zrušit zvláštní matriku jsem sice navrhla, ale zatím to nevypadá, že by k tomu mělo dojít.

Proč?
No, s ministerstvem vnitra se úplně dobře nejedná. My jsme jim říkali, aby aspoň přijali nějaké nové pracovníky, protože to jsou opravdu měsíce, kdy lidé čekají na vyřízení své záležitosti. Matriku nakonec personálně posílili, ale teď se znovu další klient nedočkal vyřízení své matriční události ani po několika měsících. Takže, myslím, to personální posilování nebude ta správná cesta. Zvláštní matriku pro zahraniční matriční události nemají všechny země. Já si prostě myslím, že mít ji, je zbytečné.
Některé změny ale potřebují čas, a pokud se problém zvláštní matriky nepodaří vyřešit mně, může v tom uspět můj nástupce. Ombudsmani na sebe totiž vždy navazovali a já sama jsem v některých oblastech pokračovala v prosazování doporučení, s nimiž přišli už moji předchůdci. Věřím proto, že se jednou vyřeší i problém zvláštní matriky.


Jak soudy citují stanoviska ombudsmanky?

2009           24

2011           52

2013           65

2015           148 (spuštění Evidence stanovisek ochránce)

2016           124

2017           133

2018           167

Zdroj: Kancelář veřejného ochránce práv


Tomáš Nahodil