Nový děkan brněnských práv Martin Škop: Dobrý právník umí dát problému příběh

“Nový děkan Právnické fakulty MU: Musíme víc mluvit o náplni studia. Autor Masarykova univerzita, Jitka Janů. Magazín M : měsíčník Masarykovy univerzity. Dostupné na adrese https://1url.cz/tMsW7 a z Digitální knihovny fotografií MU pod CC BY 3.0 CZ, licenční podmínky jsou dostupné na adrese http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/legalcode.”

Od letošního dubna stojí v čele Právnické fakulty Masarykovy univerzity docent Martin Škop. Jeho vizí je přizpůsobit studium na brněnských právech novým trendům a umožnit studentům specializovat se nad rámec společného základu už během studia. Brněnská práva chce vrátit zpátky na špici tuzemských právnických fakult. Přestože je právo čím dál tím víc složité a nesrozumitelné, žádná nová velká právní teorie jako ta Weyrova brněnská ryzí nauka právní už asi nejspíš nevznikne, říká Martin Škop v rozhovoru pro Českou justici.

Letos v dubnu jste se ujal funkce děkana brněnské právnické fakulty. Co vás přimělo kandidovat do jejího čela?
Přišlo mi, že bych naši fakultu mohl posunout trochu dopředu. Měl jsem dojem, že situace na ní je uzavřená. Že fakulta stagnuje a ostatní právnické fakulty jí utíkají. Tak jsem si říkal, proč ji nezkusit trošku otevřít a vrátit ji, takříkajíc, do hry. A asi nejlépe, jak bych to mohl dělat, bylo právě z funkce děkana.

Říkáte, že jedním z motivů vaší kandidatury byl pocit, že brněnská práva zaostávají za ostatními. Přitom ale byla tradičně považována za lídra. V čem podle vás stagnují?
Tohle se dobře poslouchá, za to vám děkuju! Já měl dojem, že se ostatní právnické fakulty tak nějak velmi rychle přizpůsobují. Takový náskok jsme už několik let mohli mít i my. Ne velký, ale mohli jsme být třeba stále na špici našich právnických fakult. Ony jsou zkrátka adaptabilní.

A čemu se podle vás přizpůsobují?
Změnám ve studiu. Otevírání vůči studentům. Novým otázkám a tématům. Jakmile zůstaneme takoví, jací jsme teď, tak budeme neustále zaostávat. Budeme dělat pořád jen to, co nám jde, a najednou zjistíme, že se svět nějak posunul. A přitom bychom měli být stále připraveni, že se něco může dít a změnit.

K takovému závěru jste určitě dospěl na základě nějakých konkrétních zkušeností, poznatků, podnětů. Můžete uvést alespoň jeden konkrétní příklad?
Konkrétním příkladem je třeba magisterský studijní program. Ten je na všech fakultách tím hlavním, dominantním. Studuje v něm nejvíc studentů a nejvíc se o něm mluví. A já měl po změně vysokoškolského zákona, na základě které jsme akreditaci magisterského studijního oboru museli změnit na studijní program, dojem, že jsme to udělali jen formálně. Jen tomu dali novou nálepku. Řekli jsme, už to není obor, odteď je to program.
A teď je otázkou, jestli bychom takovou jednoduchou proměnou studijního oboru na program, která není ideální a má celou řadu nedostatků, opět všechno nazakonzervovali na dalších deset let. Protože pokud ano, tak o těch deset let přijdeme. Proto je podle mne vždycky lepší pokusit se při nějaké změně o něco nového. Využít ji a zkusit prosadit něco nového. To znamená sledovat vývoj okolo nás tak nějak v reálném čase a nereagovat na něj až zpětně. Protože to už ty ostatní právnické fakulty budou možná lépe připravené než ta naše. Dobře, budeme třeba čtvrtí nejlepší v republice. Jenže to u nás znamená poslední.

V čem tedy podle vás magisterský studijní program, dříve obor, na brněnských právech zaostával?
Právnická fakulta by měla svému absolventu garantovat nějaký základ. Něco, co bude vědět každý absolvent práv a každá ze čtyř právnických fakult se pod to podepíše. Rozumí se samo sebou, že se absolvent práv bude ještě odborně připravovat na svou budoucí profesi, to znamená na soudce, advokáta, státního zástupce, ale my jako právnická fakulta garantujeme, že se v právu umí orientovat a dokáže s ním metodologicky pracovat. A co je nejdůležitější, že je připraven na změny, které v právu nastanou.

Jak toho chcete dosáhnout?
Řešením je mít nějaký základ v každé z dominantních právních disciplín. Pokud student ví, že se bude chtít věnovat advokacii a v rámci ní soukromému právu, tak si nabere víc povinně volitelných předmětů jako třeba závazkové právo, odpovědnost, a všechny tyhle záležitosti. Jiný student to bude mít naopak. Řekne, mě ty závazky nebaví, já chci být advokátem v trestních věcech. No tak si zmenší podíl závazkového práva a rozšíří výuku v trestním právu.

Co je podle vás pro právníka nejdůležitější? Perfektní znalost anebo perfektní orientace?
Obojí. Musí mít znalost orientace. Myslím, že není až tak důležité vědět poslední institut v každém právním předpisu. Znát každý pojem, jeho souvislosti, vývoj a kde co. To neumí nikdo. Musíme rezignovat na to, že v právu umí každý téměř všechno.
Naproti tomu jakýsi vědomostní řád, protože každý obor má nějaké své pilíře, zásady, principy, si může udržet každý. Pokud se ty pilíře změní, tak díky tomu, že vím, jak to bylo před tím, si teď už jen přečtu pár textů, co, proč a jak se mění, a už o tom mohu přemýšlet a mohu se dostat dál.

Které změny z vašeho volebního programu se projeví jako první a kdy?
Reálně se už projevuje změna našeho doktorského studijního programu. S docentem Šilhánem, mým proděkanem pro doktorské studium a rigorózní řízení, jsme začali měnit studijní programy tak, že jsme klademe větší důraz na spolupráci školitele a studenta.
Nějakou dobu tu přetrvával relikt, který možná byl ospravedlnitelný a dával smysl, a sice že doktorandi prostě psali a dělali nejrůznější věci. Teď je pro nás ale důležitější zaměřit se na jejich znalosti a dovednosti, které by se měly odrazit v jejich dizertační práci. A k tomu by mělo směřovat celé jejich čtyřleté studium. Doktorandi by neměli psát patnáct věcí o kde čem, ale třeba jen tři o tom, čemu se opravdu věnují a co studují. Měli by být odborníky v určité oblasti práva.

Martin Škop je právník, sociolog a vysokoškolský učitel Foto: archiv

Všichni známe Weyrovu ryzí nauku právní, která vzešla právě odtud, z brněnské právnické fakulty. Vznikla nebo vzniká na vaší fakultě v posledních letech nějaká nová právní nauka?
Myslím, že ne. K tomu jsem hrozně skeptický. Nedávno jsme vedli takovou diskusi o diplomových pracích. Existuje tlak, zejména na jiných fakultách, na té naší se to zatím příliš neprojevilo, aby student přišel s něčím novým už ve své bakalářské i magisterské práci. Na to já říkám, pokud to tak má být, pokud s něčím novým má přijít už student, tak pak by docent měl přijít s nějakou teorií velkého rozsahu. S nějakou skutečnou teorií. A přišel někdo s něčím takovým?
Žádné velké právní teorie už v posledních pár letech nevznikají. Končíme někde u Johna Rawlse anebo Ronalda Dworkina, tedy v mém oboru. Pak se to hrozně fragmentarizuje. Tím neříkám, že nejsou nové poznatky, ani netvrdím, že nejsou skvělé. Ale přeci jen ta nějaká nová obrovská vše zastřešující teorie chybí.
Dnes pro nás není problém získat odkudkoli na světě jakýkoli článek nebo knížku. To je v dnešním světě výhoda. Máme přístup k mnoha pramenům, a to tenkrát nebylo. Celá řada autorů tehdy sice mohla mít pocit, že přichází s něčím novým, a ono to jako nové opravdu vypadalo, jenže pak se třeba zjistilo, že o tomtéž už někdo obdobně pojednal před několika desítkami nebo stovkami let někde jinde. Ten, kdo s tím přišel jako druhý, o tom vůbec nevěděl. Dnes o tom ale víme. Takže celá řada autorů, kteří jsou takto progresivní, čtou a přemýšlí, nakonec řeknou, proč já bych o tom psal, když někdo mou myšlenku daleko lépe vystihl už přede mnou? Můj dojem proto je, že naše současné znalosti mohou naši kreativitu na cestě k nové právní teorii paradoxně podkopávat.

Připravují podle vás vůbec naše právnické fakulty právníky pro jedenadvacáté století? Obstojí podle vás absolventi našich práv v horizontu příštích padesáti let?Myslím, že ano. Ale na vaši otázku nedokážu úplně odpovědět, protože nevím, jaké to jedenadvacáté století bude a co všechno přinese. Ale pokud nerezignujeme na určitou úroveň vzdělávání a budeme studenty práv nutit nabrat znalosti a umět s nimi pracovat, tak obstojí a na toto století by měli být připraveni. Určitě na dalších deset, patnáct, a možná i na padesát let.

Jakou vlastnost pokládáte u právníků pro příštích padesát let za klíčovou?
Vyvíjet se. Učit se. Neustrnout. Být schopen navázat na to, co bylo, a doplnit to něčím novým. Pořád. Kontinuálně. A mít už ze školy, a ještě lépe už během ní, vytvořený dovednostní základ, díky němuž budu schopen zvládnout všechno, co přichází jako nové. Když ovládám základní principy, dokáži se orientovat daleko víc, než když změnu vnímám jen jako chaos. Jakmile si ve změně vytvořím nějaký pořádek, nějaký systém, dokáži s ní pracovat. A právě vytvoření tohoto systému a schopnost formulovat právní otázky přijatelným, aspoň trošku srozumitelným, způsobem, tak to je podle mne to, co by měl právník umět zvládat v příštích padesáti letech.

Pro právnické profese, které přicházejí do styku s klienty, jsou velmi důležité soft skills. Dovednosti, jak jednat s lidmi. Učí vůbec někdo studenty práv, jak své hard skills, to znamená ty odborné právní znalosti, předat klientům? Nechybí to tu?Chybí. Problém je už v tom, že tuto dovednost nespojujeme s právnickým vzděláváním. Nejprve je podle mne třeba změnit okolí. Přesvědčit ho, že i tohle je součást dobrého absolventa práv.
Někdy mívám dojem, že celá řada velmi úspěšných advokátů nejsou ani tak dobrými právníky, jako právě lidmi, kteří jsou velmi dobří v sociální komunikaci. Jsou schopni mít klienta, udržet si ho a vyjednat s ním spoustu věcí. Aniž by klientu zmínili jediný zákon a mluvili s ním právnickým jazykem, jsou pro něj schopni dosáhnout toho, co od nich klient chce. A to je dovednost v mnoha advokátních kancelářích velmi, opravdu velmi ceněná.
Jakkoliv vím, že je to opravdu důležité, tak přiznávám, že naše absolventy nikdy nenaučíme úplně všechno. Vysoká škola má jen otvírat dveře. Ukazovat cestu. Podávat pomocnou ruku. Devadesát procent vzdělání leží na každém konkrétním studentovi. Bohužel si myslím, že v osvojení těch soft skills našim studentům dveře moc neotevíráme, přestože jim nabízíme spoustu různých kurzů, třeba rétoriku, sociální komunikaci anebo klinické vzdělávání. To všechno tu máme, ale stále si nemyslím, že by toho byl dostatek. Na druhou stranu, na osvojení soft skills a jejich propojení s tak obrovskou množinou práva, kterou tu studenti musí během pěti let zvládnout, máme hrozně málo času.

Nutí podle vás dnešní doba právníky upřednostňovat v praxi spíš soft nebo hard skills?
To nejsem schopen úplně říct. Záleží na konkrétní advokátní kanceláři, konkrétním úřadu, konkrétním člověku. Někdo může skutečně bazírovat na znalostech, na těch hard skills, že něco ví a teď o tom napíše něco smysluplného. Pro někoho ale budou hard skills naopak jen pominutelný základ. To je opravdu individuální. Třeba vede cesta do advokacie přes koncipientskou praxi právě proto, aby mohl být koncipient během tří let vychován i v těchto dovednostech.

Myslíte si, že by někdy právníky mohly nahradit stroje?
Určitě mohly. Stroje se strašně zdokonalují. Ve chvíli, kdy budou opravdu schopny komunikovat nebo skutečně nějak přemýšlet, anebo si na to přemýšlení aspoň hrát, tak právníky nahradit schopny budou. Celá řada různých transakcí a rozhodnutí se do on-line prostředí přesouvá už dnes. Existují algoritmy na jednoduché zakládání spolků nebo na jednoduché řešení sporů. Pokud se na schopnost počítat a kombinovat vrhne umělá inteligence nebo to, co za ni dnes považujeme, tak je možné, že právníky jednou nahradí.
Otázkou je, jak budou stroje schopny posoudit emoce. Právo je totiž spojeno i se zvládáním vášně. S tím, že mi soused tady ze stromu sebral hrušku, což je sice problém objektivně naprosto bagatelní, nicméně já na tom teď visím celým svým životem a je to pro mne podstatné.

Specializace dnes zažívá velký boom. Z tradičních právních oborů se vyčlenily nové obory jako třeba medicínské nebo sportovní právo. Fragmentace práva nebyla nikdy tak velká jako dnes. Mohou ale podle vás v horizontu příštích padesáti let nějaké právní obory naopak zaniknout?
To určitě mohou. Nevím ale, které. Možná, že kdybych to teď řekl, tak by spousta lidí z těch kateder, kterých by se to týkalo, řekla, aha, pozor, děkan mě chce zrušit! Což tento žádný zájem rozhodně nemám. Ale přesto mohou zaniknout. Na druhou stranu, co když k jejich zániku dojde prostě jen odklonem od té specializace? Když už tomuto oboru rozumím jen já, a nikdo jiný, tak není ten obor vlastně úplně zbytečný? Neměl bych se místo specializace vrátit spíš k nějakým obecnějším právním principům a pravidlům? Stále sice máme samostatné občanské i obchodní právo, ale přesto se tak nějak pozvolně spojují, včetně rodinného práva, do jednoho soukromého práva.

Jste autorem publikace Právo v postmoderní situaci. Co to vlastně je, ta postmoderní situace v právu?
Postmoderní přístup nabourává přehnaný důraz na nějakou racionalitu, přepjatost, formalismus a podobně. Brání se odcizení. Fetišizaci jednotlivých pojmů a dílčích institutů. Třeba tomu, že právo je něco úžasného, v tom smyslu „prosím vás, hlavně právo nijak nezpochybňujte, vy jste lidé zvenku, laici, tak do práva vůbec nijak nezasahujte a nechejte to na nás, na právnících“. V postmoderním světě jde o to, chovat se ke všemu takovým nějakým normálním lidským způsobem. Nepracovat s lidmi a věcmi jako s položkami, kdy všechny souvislosti vytrhnu a oprostím od společnosti. Protože právo nemůže nikdy existovat samo o sobě. Právo je součástí společnosti. Vychází z ní. Jsou v něm jen taková pravidla, jaká jsou ve společnosti. Na právu není nic zvláštního.
A postmoderní přístup říká, že pokud právo od společnosti odtrhneme a uděláme z něj jen technický nástroj, kladivo nebo šroubovák, tak tím ztratíme jeho podstatu. A dost možná i legitimitu rozhodovat spory, které vznikají mezi lidmi.

A jakým změnám a výzvám podle vás právo v dnešní postmoderní době čelí?Rozbíjení celého práva. Nemožnosti uchopit ho jako jeden celek. Regulujeme toho stále víc. Právo se jakoby stále rozpíná. Máme potřebu upravit tohle, a pak tamhleto. Na nový problém nový zákon! Nemáme tu už ale nějaký zákon? Nešlo by to řešit podle něj? Ne, ne, ne. Na to musí být úplně nový zákon!

Proč je právo vlastně vůbec tak složité?
První přístup říká, že právo je složité proto, že složitá je společnost. A pokud se pokoušíme najít to nejlepší řešení pro nějakou kolizi, konflikt nebo situaci, kde lidé nejsou schopni se domluvit, pak složité být musí. Protože tím právním řešením musíme vyvažovat celou řadu faktorů, zájmů a přístupů, abychom našli to nejlepší řešení, které stát ještě bude schopen vynutit. Mluvíme-li totiž o právu, musíme vzít v potaz, že ho nakonec vynucuje stát. A to samo o sobě už zavdává na jeho složitosti.
Druhý přístup je spíš takový negativní. Právo je podle něj složité proto, že neustále máme potřebu právem něco regulovat. Teď uvedu, není to úplně korektní, řekněme takový politický příklad. Prezident republiky si často stěžuje, že k podpisu dostává málo zákonů. Není to ale naopak dobře? Není pro orientaci v právu žádoucí, aby zákonů bylo co nejméně?

Co říkáte aktivitě zrušit vyhaslé zákony, které jsou sice stále součástí našeho právního řádu, nicméně už nepůsobí žádné účinky? Třeba zákon z roku 1919, podle kterého chce-li se vdát učitelka, musí o povolení k sňatku požádat okresní školní radu.
Používám to ve výuce.

Je vůbec nutné takové zákony rušit?
Když vím, že je zákon vyhaslý, tak to přece nemusím rušit. Sice mohu, ale není to nic jiného než deklarace a výkaz činnosti. Výsledkem je, že jsem zrušil něco, co už neexistuje. A tím se nic nezmění. Pouze se budu moci být v prsa, že jsem to dokázal.
Opravdu zrušení takového zákona zlepší naše životy? Kdo tento předpis o učitelkách aplikuje? Je někdo, kdo by byl skutečně ochoten vůbec přemýšlet o tom, že by ho aplikoval? Právní systém sám ví, že se tenhle zákon nepoužívá. Nepoužíval se dlouhou dobu, nechť už se nepoužívá nikdy. Právo tenhle princip zná. Jen bychom se k němu museli chtít vrátit.

Dosud jsme se bavili o složitosti práva. Je ale podle vás právo srozumitelné?
Právo nebude nikdy úplně srozumitelné. Teď, v naší moderní historii, si můžeme vzít třeba Williama Blackstonea, který říká, že právo by mělo být srozumitelné poučenému adresátovi. Čili tomu, kdo se v něm už trošičku vyzná, kdo se v něm orientuje. Z toho vychází, že právo nebude nikdy zcela srozumitelné pro úplně všechny. To není možné. To je nedosažitelný ideál.
Horší je, že právo dnes není srozumitelné už ani odborníkům. Tím se ale zas vracím zpět k té jeho fragmentarizaci. Pokud třeba teď jako legislativec pracuji na právním předpisu, jemuž v tom daném odvětví práva rozumím jen já sám, tak je to vlastně ještě vůbec správné? Nemělo by právo být něco, čemu porozumí více lidí. Ve spoustě knih, které se zabývají tvorbou práva, legislativou, zaznívá právě kritika tohoto.
Právo se příliš specializuje, je příliš odborné, takže mu není možné porozumět. Tím pádem není možné se v něm vyznat. Navíc, své vlastní odborné termíny už dnes používá každá oblast práva. Univerzální jazyk práva, který je sám o sobě zvláštní a specifický, se vytrácí. Takové by ale právo přece být nemělo. Měli bychom se pokoušet vrátit to zpátky. Vysvětlovat právo širší populaci. Jeho adresátům.

A protože je právo složité a není srozumitelné, lze tedy vůbec říct, že v právu existují správné a nesprávné názory?
Jde to říct. Z jednoho důvodu. Právo je sice složité a obtížně srozumitelné a my bychom se měli snažit, aby bylo jednodušší a srozumitelnější, ale pokud dodržíme ten základní metodologický přístup pro práci s ním, jakousi metodu, kterou vysvětlíme, jak jsme k našemu závěru dospěli, tak bychom přece jen měli dospět ke správnému závěru. Já vím, že i s metodami je to problematické. Proti každé metodě máte kontra metodu a pak mnoho dalších dílčích metod, které si navzájem protiřečí. Tohle všechno vysvětlil už Hans Kelsen. Ale pokud toto všechno dodržím, tak bych k nějakému správnému názoru dospět měl. To ale neznamená to, že vedle toho nebude názor, který si také bude nárokovat správnost. Názor může být správný, jen pokud je vysvětlitelný, pokud v něm nejsou žádné logické ani empirické vady, zkrátka pokud dává smysl. Může se klidně stát, že takové odůvodněné názory mohou být, zjednodušme to na dva, protichůdné, a oba mohou v tu chvíli být správné, přestože budou protichůdné.

Vaše další knížka se jmenuje Právo, jazyk a příběh. O co v té knížce jde?
Primárně o spojování práva a krásné literatury. Čili o to, co si právo a právní věda mohou z literatury a literární vědy vzít.

A co to je?
Argumentace. Interpretační metody. Metody psaní. Pokud chci jako právník textu porozumět, proč bych nemohl použít postupy z literární vědy, které používají autoři? Ne všechny, samozřejmě. Ale některé postupy jsou skutečně schopné vysvětlit i některé věci, které se objevují i v právu. Tak proč toho nevyužít? Proč se nenechat inspirovat?

Některá právní podání píší i týmy advokátů. Je samozřejmě otázkou, co všechno je klient ochoten zaplatit, ale pokud dobré romány, až na výjimky (Lars Kepler coby pseudonym manželů Ahndorilových – pozn. red.), píše jeden autor, tak může vůbec tým advokátů napsat dobré podání? Poskládat ho do čtivé a srozumitelné formy, přestože se každý z nich vyjadřuje jinak a má jinou větnou stavbu?
Myslím, že může. Fungovat to ale bude, jen když půjde o něco opravdu velmi složitého a bude to rozdělitelné na jednotlivé části. Má to ale jednu nevýhodu. Klienti anebo jejich advokáti nejspíš přeceňují toho, komu takové své podání posílají. Ten soudce ho totiž bude číst sám. Čili na straně těch, kdo to podání píšou, je sice tým specialistů, ale na straně toho, komu je určeno, už žádný takový tým není. Když v tom podání bude složitě argumentovat tým nejlepších specialistů, může se proto snadno stát, že každý z nich bude argumentovat trochu jinak a soudce tomu podání prostě neporozumí. A co je pro soudce v takové situaci nejjednodušší? Nerozumím tomu, takže to nejspíš bude špatně. Argumenty, proč podání nevyhovět, si schopný soudce vždycky nějaké najde.
Možná jsou v tom některé týmy advokátů úspěšné. Pak ale nejspíš mají někoho, kdo je takového podání editorem. Celé ho přečte a dá do jednoho jazyka, aby mu soudce, rozhodce, úřad, prostě kdokoliv, porozuměl. A i o tom píšu v té knížce. Že za vším, i v právu, je třeba hledat nějaký příběh. Nějaký narativ. Někde to začíná, nějak to jde a nějak to končí. Takhle totiž všichni nejsnáze chápeme věci okolo nás. A něco takového by mělo být i v tom podání. Když já toho, komu je mé podání určeno, zahltím fakty, která nejsou uspořádána a každé z nich je vyargumentováno jiným způsobem, jiným jazykem, prostě jiným vyprávěním, tak jaký bude výsledek? Ten, kdo si ho má přečíst, se v něm brzy ztratí.

Čili podání od dobrého advokáta se pozná podle toho, že má dobrý příběh?
Určitě. Rozhodně. Od toho by právě měl být advokát, aby klientskému problému dal nějaké vysvětlitelné a srozumitelné kontury. Zasadil ho do nějakého příběhu.

Jak se to naučit?
Člověk, a právník zejména, by měl obecně číst co nejvíc. Základ je ve čtení. Číst a čtením si tříbit svůj vlastní jazyk. Dělat něco, o čem hovořil David Hume, když měl na mysli estetické vnímání. Co nejvíc se snažit dostat do sebe informace, zpracovat je a nakonec ze sebe vydat text. Naučit se psát tak, aby můj text nějak vypadal, měl hlavu a patu, byl srozumitelný. Někomu na to bude stačit přečíst si Dostojevského. Jinému Čapka. Někdo sáhne po nějakých současných autorech jako po Umbertu Ecovi.

A jsou mezi nimi jsou velké rozdíly?
Jistě že jsou. Každému ale může vyhovovat něco jiného. Všem jim je ale společná práce s příběhem. A pro ten je důležitá přesvědčovací složka. O ní psali už Jerzy Wróblewski, Neil MacCormick, Ota Weinberger. V přesvědčovací složce je síla příběhu. Nejenže vám řeknu fakta, ale já vás o nich i přesvědčím.
Důkazy jsou na stole. Všichni je vidíme. Ale jak je spojit dohromady? Jak je poskládat tak, abych vás přesvědčil? Právě to, co advokát z důkazů vytvoří, představuje jeho individuální vklad. A to se může naučit z kterékoliv knížky, z jakéhokoliv filmu, to je úplně jedno. Hlavně aby to dávalo smysl.

A úplně poslední otázka na závěr. Místopředsedkyně Ústavního sodu Milady Tomkové, jejímž jste asistentem, a nového předsedy zkušební komise České advokátní komory Karla Brücklera jsem se ve svých rozhovorech ptal, zda by vyšší kvalitě ústavních stížností neprospělo, kdyby by je mohli psát jen advokáti s delší praxí nebo zvláštní zkouškou. Oba se domnívají, že ano. Jaký je na to váš názor?Mám dojem, že by to mohlo pomoci. Začnu ale něčím jiným. Advokát, kromě toho, že zákon vyžaduje, aby jím byl stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti zastoupen, by měl fungovat jako první filtr nedůvodných ústavních stížností. Měl by klientu říct, podívejte se, v tomhle jsem odborník, znám to, dělám to, a to, s čím za mnou jdete a co po mne chcete, je hloupost. Můžete mít stokrát dojem, že jste byli poškozeni, že vám bylo ublíženo, ale do vašich základních práv to nezasáhlo. Profesní čest mi nedá a dopředu vám říkám, váš případ nemá šanci na úspěch.
Opakovat do ústavní stížnosti, která představuje úplně jiný zvláštní typ řízení, odvolací a dovolací námitky znamená, že mne ta stížnost jako advokáta vlastně vůbec nezajímá. Klient to chtěl? Nemyslím, že by takhle měl jednat profesionál.
Pokud má advokátní komora nad advokáty samosprávu, měla by být schopná toto vyselektovat. Pokud advokátů bude dost a Komora na to bude připravená, neměl by to být žádný problém. Nevidím v tom ani zásah do práva na obhajobu nebo do práva na právní pomoc. To všechno by stěžovatelům zůstalo zachováno i nadále. Obraceli by se na kvalifikované advokáty, kteří by se na zastupování před Ústavním soudem specializovali. A ani si nemyslím, že by to vedlo ke zdražení právních služeb za zastupování před Ústavním soudem. To je stejné, jako kdybychom řekli, že poskytovat právní pomoc uprchlíkům musí být drahé už jen proto, že ji poskytuje jen několik málo desítek advokátů. Takže asi to neplatí tak, že když bude nějakých specialistů málo, že jejich služby musí být nutně drahé.

Tomáš Nahodil