Analýza: Investorský charakter hromadných žalob? Správce může dle ministerstva motivovat dobrý pocit

Hromadné žaloby míří na vládu, ministerstvo upřednostnilo přihlašovací možnost Foto: archiv

Přestože Ministerstvo spravedlnosti zohlednilo některé připomínky k návrhu zákona o hromadných žalobách, mnoho koncepčních námitek odborníků naopak ignorovalo. Účelem soukromoprávní žaloby se tak nově může stát finanční zisk, nikoliv pouze poskytnutí ochrany porušeným právům. Podle ministerstva ale nejde jen o peníze a správce skupiny kromě zisku může motivovat dobrý pocit z toho, že někomu pomůže. Česká justice přináší analýzu přepracované verze zákona.

Hromadná žaloba má být alternativou civilního sporného procesu. Proto se v něm mají podle § 8 odst. 1 projednávat a rozhodovat spory, které vyplývají z poměrů soukromého práva. Zároveň se vylučují věci nesporné povahy.

Z řízení se pak vylučuje právo na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné. Naopak pro hromadná řízení nemají platit ustanovení o zúžení civilní soudní pravomoci, která přenechávají rozhodování některých soukromoprávních sporů správním orgánům. Připouští se tak, aby v hromadném řízení byly projednávány např. spory rozhodované Energetickým regulačním úřadem. Pravomoc soudu je tak podle některých odborníků v hromadném řízení širší, než pravomoc soudu v civilním sporném řízení.

Resort odůvodňuje koncepci, kdy hromadnými žalobami bude možné se zmíněnými výjimkami bránit jakýkoliv soukromoprávní nárok tím, že zákon nezavádí žádné hmotněprávní nároky. Odborníci na civilní proces ale již v minulosti varovali, že úprava procesu v zákonu o hromadných žalobách je značně odlišná od občanského soudního řádu a proto by se mělo pečlivě zvážit, zda bude možné předpis používat na celou oblast soukromého práva.

Přestože resort na poslední chvíli v návrhu upřednostnil přihlašovací žalobu (opt-in), varianta odhlašovací žaloby (opt-out) za určitých podmínek zůstává. Návrh zákona tak podstatně omezuje dispoziční volnost stran a dává silnou roli soudu. Jedna z hlavních výhrad, která zazněla na civilistickém kolegiu Ústavu státu a práva ta k zůstává – kolektivní ochrana by neměla být univerzálním prostředkem, ale měla by být pouhým doplňkem civilního procesu.

Snížení částky není koncepční změnou

Pro možnost žalovat hromadně principem odhlašovacím (opt-out) návrh v § 34 stanovuje podmínky: Skupinu lze určit, pokud žalobce doloží písemný souhlas zájmové osoby (nevládní nezisková organizace – pozn. red.) nebo 50ti členů skupiny, v téže věci není vedeno jiné odhlašovací řízení, jestliže hodnota práva člena skupiny nepřesahuje hodnotu 5000 Kč  nebo směřuje-li žaloba na zdržení se protiprávního jednání, odstranění závadného stavu nebo se má za to, že oprávněné zájmy členů není lepší vymáhat jednotlivě.

Finanční hranice byla proti původnímu návrhu snížena na polovinu, to však pochopitelně nelze považovat za koncepční změnu. Částka je stanovena jako vyvratitelná domněnka, kdy lze prokázat, že presumovaná skutečnost nastala, popř. nenastala, a není proto vyloučeno, aby se odhlašovací řízení vedlo o nároky převyšující 5 000 Kč (původně šlo o 10 000 Kč).

Zajímavé také je, že pro režim opt-out stačí podpis „zájmové osoby“. Odhlašovací řízení tak může být vedeno i za situace, kdy o něj nebude mít zájem ani jeden člen skupiny, o jehož nárocích se bude rozhodovat. Naprostá většina odborníků se v rámci diskuze o věcném záměru i samotném návrhu zákona shodla, že pro tuzemský právní řád se režim opt-out nehodí vůbec a měl by být tudíž ze zákona zcela vypuštěn. Podle některých odborníků by bylo by popřením svobody stran, pokud by se nemohly rozhodnout, zda vůbec hodlají soudní ochrany využít.

Zajímavé také je, že pokud se člen skupiny v případě úspěchu hromadné žaloby nepřihlásí o výtěžek, připadne částka automaticky na ochranu spotřebitele. I když se člen skupiny rozhodne přihlásit se o svůj podíl, dostane až o čtvrtinu méně, než kolik činila jeho pohledávka. Čtvrtina přisouzeného plnění totiž připadne žalobci, kdy při odhlašovací variantě jde o správce skupiny. Člen skupiny se sice ze skupiny může aktivně odhlásit, pokud tak ale neučiní v zákonem stanovené lhůtě, má už dále jednoduše řečeno smůlu a přichází o možnost kontroly nad nakládáním se svými právy.

V souvislosti s tím je také pozoruhodné, že v rozsudku v rámci hromadných žalob nebude možné přesně určit, jak byl spor vyřešen. Zjednodušeně řečeno, nebude jasné, kolik bude finální plnění pro žalovaného ani jakého počtu členů skupiny se rozhodnutí týká. Členové budou určeni jenom obecnými znaky. U plnění bude jasný pouze způsob jeho výpočtu. Až tři roky od složení plnění do soudní úschovy se navíc budou moci další členové skupiny hlásit o svůj podíl (§ 117).

Resort totiž v důvodové zprávě k návrhu zákona zdůvodňuje snahu implementovat institut hromadných žalob kvůli tzv. racionální apatii. Tedy na tom, že by se rozhodnutí o hromadné žalobě mělo vztahovat i na subjekty, které se rozhodly nesoudit, protože to pro ně není vzhledem k nízké hodnotě sporu racionální, účelné.
Současná podoba zákona však zahrnuje i subjekty, kterých se jev racionální apatie nijak netýká. Odborníci opakovaně upozorňují, zda by nebylo vhodnější normu nejdříve otestovat na nějaké oblasti soukromého práva a pak ji případně postupně rozšiřovat dále na jiní hmotněprávní oblasti.

Řízení s nejasně vymezeným předmětem

Výrazným problémem návrhu je absence praxe v právu kontinentálního typu. Nejznámějším typem kolektivní právní ochrany je americký tzv. class-action model.
Odborníci na civilní právo v souvislosti s návrhem přikládají mimořádnou důležitost žalobnímu petitu. Tedy přesné formulaci toho, čeho se žalobce podanou žalobou domáhá. Soud žalobní petit přebírá do výroku rozsudku. Žalobce ale u současné verze návrhu mnohdy nebude znát rozhodující skutečnosti, včetně údaje, kolik osob vlastně má tvořit skupinu. Bude tak probíhat řízení s nejasně vymezeným předmětem.

Čtěte také: Advokát Michal Sylla: Hromadnými žalobami chce ministerstvo privatizovat část civilního procesu, záměr však odůvodňuje marxistickou rétorikou

Další spornou oblastí přepracovaného návrhu je nově stanovený minimální počet členů skupiny. Původně měl být „dostatečný“, nyní je v návrhu explicitně uvedeno, že členů musí být minimálně deset. Je však otázkou, zda by pro tak relativně nízký počet členů nebylo dostačující se nároků domáhat individuální civilní žalobou. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že hromadné řízení i v přihlašovacím režimu představuje omezení procesních práv členů skupiny oproti individuálnímu spornému řízení. Individuální člen se například proti prvostupňovému rozsudku nemůže odvolat, to může učinit pouze žalobce skupiny.

Problémy by v praxi mohlo působit i to, že povaha členství ve skupině je dána procesně. K tomu, aby člen skupiny mohl uplatňovat svá práva, musí své členství osvědčit – o tom rozhoduje soud.

Už od věcného záměru také odborníci kritizují investorskou povahu hromadných žalob. I tato myšlenka i v přepracované verzi zůstává. žalobce, tedy správce skupiny, žaloby vykonává podnikatelsky. K tomu, aby správce mohl podat žalobu, potřebuje souhlas pouhého jediného člena skupiny (§ 13 odst. 2). Už od věcného záměru je myšlenka taková, že správce skupiny má být soukromým investorem hromadné žaloby. Žalobu tedy podává proto, aby v případě svého úspěchu ve věci získal nárok na náhradu nákladů řízení a na odměnu. Odměna má být podle návrhu až 25 procent z vysouzené částky. Správce skupiny se tak stane věřitelem žalovaného. V důvodové zprávě dokonce ministerstvo píše, že důvodem pro podání žaloby může být dosažení „dobrého pocitu z toho, že pomohl širší skupině osob, aby se domohly svého práva, a třeba i zásadního pozitivního vlivu v dané společenské a ekonomické oblasti“. Taková úvaha je ale logicky v rozporu s myšlenkou investorského charakteru žaloby, před kterým řada odborníků varovala opakovaně. Například z připomínek České advokátní komory vyplynulo, že se advokáti obecně obávají komercializace žalob. Mohly by se jich totiž ujmout silné finanční skupiny a mohl by vzniknout nástroj k obchodnímu vydírání.

Byznys se žalobami

Investorský charakter žalob vadil v připomínkách i Nejvyššímu soudu. Ústavou zaručenému konceptu civilního procesu je podle jeho zástupců cizí byznys se žalobami a nároky i investování do nich.

Připuštěním možnosti, aby hromadnou žalobu podával správce skupiny za účelem dosažení vlastního zisku, se ministerstvo vydává opačným směrem než unijní právo. Neziskový charakter žalobce zdůrazňuje čl. 4 písm. a) doporučení Komise z 11. 6. 2013, o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie (2013/396/EU), stejně jako čl. 4 odst. 1 písm. c) návrhu směrnice o zástupných žalobách.

Nelze také ani po úpravách vyloučit riziko zneužívání žalob při konkurenčním boji v odhlašovací variantě. Nově sice musí žalobce uvést, z jakého zdroje je jeho žaloba financována, to ale neznamená, že se nebude hromadné řízení využívat šikaně obchodních rivalů. Žalovaný subjekt už bude pochopitelně poškozen podáním samotné žaloby. Takový moment pravděpodobně bude provázet široká medializace – je tak pravděpodobné, že firma někdy raději přistoupí na smír, protože se bude obávat následků samotného vedení řízení.

Zajímavé je také řízení o zpřístupnění důkazního prostředku, které je přímo součástí zákona o hromadných žalobách. Ten, kdo podá návrh na zpřístupnění důkazního prostředku, bude muset složit tentýž den částku 100 000 Kč, aniž by výsledek byl zaručen. O návrhu bude rozhodovat soud, přičemž při rozhodování zohlední konkrétní zákonem vymezené okolnosti.

Pokutou ve výši 10 milionů korun nebo 1% obratu za poslední ukončené účetní období pak budou sankcionováni ti, kteří nesplní povinnost zpřístupnit dokumenty, ale také ti, kteří nesplní soudem uloženou povinnost chránit obchodní tajemství nebo utajované informace.

(epa)