Policie chce odposlechy i bez povolení soudu, experti operují pádem Nečasovy vlády

Terorismus v ČR mírně roste a státní zastupitelství naléhavě potřebuje změnit zákon tak, aby v případě hrozby teroristickým útokem nebo během něho mohlo nasadit domovní prohlídky a odposlechy ihned se souhlasem státního zástupce bez soudu Foto: Flickr.com

Varování před použitím odposlechů proti politické opozici nebo znovu jako nástroje k pádu vlády po vzoru případu Nagyová, Nečas a spol. provázelo poslaneckým seminářem k nasazování odposlechů a operativních prostředků proti podezřelým občanům. A to přesto, že policie, která s ministerstvem spravedlnosti usiluje o možnost nasazovat odposlechy bez soudu, vyslala do poslanecké sněmovny své špičky.

O tom, že ministerstvo spravedlnosti zvažuje prosadit změnu zákona, podle které by v některých případech mohla policie nasadit odposlechy bez předchozího souhlasu soudu, Česká justice již informovala.
Přestože předmětem semináře o odposleších v pondělí 16.9.2018 v Poslanecké sněmovně byla obecně praxe při nasazování odposlechů z pohledu policie, soudů, obhájců a občanů, kteří se nemohou domoci informace, zda byli sledováni, nakonec se diskuse vždy znovu a znovu vracela k případu Nagyová a spol. Případ, který vedl k pádu Nečasovy vlády, měl mnohé následky na způsob vedení trestního řízení, vyplynulo ze semináře.

Akce Šlachtových policistů pod dozorem vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana na Úřad vlády i odposlechy vládních úředníků a zaměstnanců nesou následky dodnes. Přinejmenším při odmítání zvyšování pravomocí orgánů činných v trestním řízení ohledně nasazování operativní techniky. A to přesto, že mnohem drastičtějším zásahem do práv lidí je obyčejné odebrání mobilního telefonu, který dnes může obsahovat veškerou obchodní a osobní agendu včetně bankovnictví, ale policista k odebrání této „věci“ povolení soudu nepotřebuje, zaznělo mimo jiné na semináři.

Dříve nebyl žádný zákon o odposleších

Výlet do historie nasazování a kontroly odposlechů učinil na úvod semináře poslanec a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček (ODS). Podle jeho výkladu bylo nasazování odposlechů i nakládání s výstupy za minulého režimu upraveno pouze podzákonnými normami, nikoli zákonem. Šlo o vnitřní směrnice policie a státní bezpečnosti, přičemž nejvyšším řídícím a schvalujícím orgánem byl Ústřední výbor KSČ, a to „ze strachu, aby nebyly použity proti nim“.

Podle slov Žáčka nebyly výstupy určeny pro účely trestního řízení jako je tomu dnes, ale pro „rozpracovávání osob“. Šlo o sledování vnitřního a vnějšího nepřítele. Podmínkou byla existence operativního spisu. Ze sledování však byly předmětnými směrnicemi vyloučeni například nomenklaturní členové KSČ.

Dlouhodobé odposlechy byly nasazovány na čtyři měsíce s možností prodloužení, krátkodobé na šest dnů a odposlechy telefonů a dálnopisu na dva měsíce. Současně obvykle probíhalo „skryté pozorování a fotografování“. StB byla odpovědna za nasazování odposlechů i pro sbor veřejné bezpečnosti, a to prostřednictvím legendární 6. správy, která existovala od 60. let minulého století. Tato 6. správa StB výstupy uchovávala po dobu deseti dnů. Dnes, v době neomezených úložišť, je to neuvěřitelné, ale tehdy to technicky jinak nebylo možné.

Podle jeho výkladu nesli odpovědnost za nasazování odposlechů a sledování ministr vnitra, jeho náměstci a jednotliví náčelníci operativní správy, kteří měli různá schvalovací oprávnění, uvedl Žáček. Tito agenti 6. správy nebyli nikde evidováni a dnes mají negativní lustrační osvědčení, doplnil přednášku jeden z účastníků semináře.

Vykonavatelé odposlechů je sami neslyší

V další části představil policejní útvar zvláštních činnosti služby kriminální policie a vyšetřování jeho ředitel Roman Vojtíšek, který vznikl sloučením dvou útvarů v roce 2001 souběžně s novelou trestního řádu, která výrazně zvýšila kontrolu i použitelnost výstupů z odposlechů. Podle slov ředitele útvar funguje jako „nezávislý vykonavatel úkolů“ – není nikterak zainteresován na vyšetřování. „Jde o technickou, specializovanou a odbornou věc,“ uvedl ředitel útvaru.

Odposlechy jsou zajišťovány vždy na základě povolení. „K tomu není podle zákona varianta,“ upozornil ředitel útvaru zvláštních činností. „Útvar zajistí vložení stanice do systému, získání dat a předání dat. Plných 99% záznamů nikdo na útvaru neslyší. Nejsme schopni zasadit děj do souvislostí,“ řekl doslova. Obdobně se odehrává technické sledování s povolením státního zástupce a soudce, ve výjimečných případech se souhlasem osoby, do jejíchž práv je zasahováno.

Příslušníci NCOZ Ilustrační foto: archiv

Nejsme připraveni na teroristu, chybí zákon

Poté ředitel okomentoval historickou přednášku Pavla Žáčka. „Osmdesátá a devadesátá léta byla doba bez rozmachu technologií, technologie byli schopni obsáhnout jednotlivci. Co se dnes děje technologicky ve světovém měřítku, není v silách jednotlivce obsáhnout,“ řekl Vojtíšek, podle kterého Policie ČR nemá šanci konkurovat mezinárodním technologickým firmám. „Efekt zběsilého vývoje je, že Policie ČR musí hledat finance, aby mohla reagovat,“ uvedl.

V závěru ředitel útvaru speciálních činností uvedl, kde a na co útvar není připraven. Jde o schopnost reagovat na mimořádnou událost. „Například se objeví terorista, odehraje s něco ve Francii, v Belgii a je třeba začít odposlouchávat velké množství lidí s nějakými vazbami na terorismus. Na mezinárodní úrovni se nás ptají, jak jste schopni reagovat? My říkáme, že pro to děláme všechno. Fakt ale je, že zákony pro to chybí,“ uzavřel ředitel narážkou na předmětnou změnu zákona ve prospěch odposlechů bez souhlasu soudu.

Činy proti republice

Rovněž další řečník ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) Jiří Mazánek zdůraznil, že jako žadatelé o zavedení odposlechu se vždy policisté obracejí na státního zástupce nebo soudce, aby obdrželi příkaz. „Důkazem v trestním řízení je vždy ten záznam,“ zdůraznil ředitel NCOZ. „Policie musí provádět vyhodnocování, ale to není důkaz,“ uvedl. „Není možné, aby policisté stavěli případ jen na odposleších, aby se spokojili s odposlechy. Případ musí být postaven na jiných důkazech,“ řekl. Tyto odposlechy však musí být technicky použitelné a srozumitelné, obrátil se k řediteli útvaru zvláštních činností.

„Velmi bych varoval před vytrháváním z kontextu zejména v hospodářských kauzách,“ uvedl Mazánek, který se poté vyjádřil k návrhu na odposlechy bez soudního příkazu. „Je to otázka vyvolávající diskusi. Například u terorismu má být tato možnost,“ řekl ředitel NCOZ, podle kterého se v současnosti problém řeší ve vztahu k Hlavě IX trestního zákona, což jsou trestní činy proti republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci jako vlastizrada, rozvracení republiky, teror nebo sabotáž.

Slabina trestního řádu podle ředitele Mazánka je těžkopádný postup. Policista se seznámí s věcí, kontaktuje státního zástupce, státní zástupce se seznámí s věcí, jde za soudcem, soudce se seznámí s věcí a vydá příkaz, se kterým policista vyrazí na útvar zvláštních činností, popsal Mazánek byrokracii, která nastane i v případě sledování teroristy.

Hlava XI byla použita na Nečasovu vládu

Na úvahu ředitele NCOZ Jiřího Mazánka navázal advokát a člen prezidia Unie obhájců Marek Nespala, podle kterého je nutné zasadit eventuální změnu do ústavního rámce a je zřejmé, že v případech bezprostředního ohrožení jde určitě o činy podle Hlavy IX. trestního zákona.

„Ale to už tady jednou bylo, byla to sabotáž,“ řekl Marek Nespala s odkazem na použití těchto zvláštních trestných činů v případu Nagyová a spol., kdy státní zástupce a policie použili trestný čin sabotáž při popisu spiknutí úředníků, státních zástupců, poslanců a dalších osob včetně například novinářů, jak vyplývá přípisu Ivo Ištvana Nejvyššímu soudu z vytvoření chobotnice, o které Česká justice informovala. Použití této zvláštní trestní kvalifikace otevírá otevřelo použití zvláštních prostředků.

K návrhu na odposlechy bez povolení soudu po určitou dobu se poté vyjádřil rovněž ředitel analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství Miroslav Růžička. „Vůbec si to nedovedu představit, vzhledem k množství odposlechů,“ řekl. Podle jeho slov by se musela novelizovat Listina a muselo by jít o novelizaci ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. „Nechci, aby se stalo to, co ve Francii a Velké Británii, kde k tomu přistoupili na základě událostí,“ řekl doslova.

Jeho slova v diskusi doplnil soudce Vrchního soudu v Praze Pavel Zelenka: „Já bych se toho bál, což je o mně známo. Musela by tam být aprobace soudem,“ uvedl.
Ve svém vystoupení se vrátil k pádu Nečasovy vlády. Učinil tak poznámkou, ve které citoval zahraniční zkušenost svého kolegy obecně ve vztahu k přepadení úřadu s vojenskou agendou a utajovanou agendou, což bez pochyb je i úřad vlády: „Kdyby policejní jednotka vstoupila do jakékoli vojenské budovy v Evropě, tak by přestala existovat. Prostě by je rozstříleli,“ upozornil soudce na významnou souvislost se vstupem policejní jednotky ozbrojenců na Úřad vlády ČR.

Pád Nečase odhalil problém odposlechů státního tajemství

„Snaha za každou cenu vše do posledního písmene dát do zákona, je nesmyslná. Když sem přijede terorista, tak ho odposlouchávám. Jsou věci, které se dělají a nejsou do písmene popsány zákonem,“ uvedl v reakci poslanec Marek Benda, přičemž přítomní s ním souhlasili.

Ve svém příspěvku pak za jeden z problémů označil problém, který podle něho rovněž vyvstal s kauzou pádu Nečasovy vlády. Jde o odposlechy osob, které znají státní tajemství. Připuštění odposlechu ředitele tajné služby nebo zasedání bezpečnostní rady vlády je problém, neboť jde o privilegované osoby, nositele utajovaných skutečností.

Na to  reagoval ředitel odboru NSZ Miroslav Růžička: „Na základě nejmenované kauzy se praxe hodně změnila,“ řekl s odkazem na nález  Nejvyššího soudu 424/2001 a nález Ústavního soudu Pl. 4/14.

Podle advokáta Petra Tomana je problémem současné nastavení informační povinnosti, kdy je odposlouchávaná osoba informována o odposlechu až po skončení celého trestního řízení, což trvá i několik let. Podle něj by mělo informování být spojeno se skončením vyšetřováním, respektive se seznámením se spisem.  Připomenul rovněž, že zatímco policie již několik let údaje o plnění informační povinnosti plní, státní zastupitelství a soudy tak nečiní. Toman ale zkritizoval praxi, podle níž za překážku informování policie považuje podmínku kumulace požadavků, což z informování může vyřadit většinu odposlouchávaných. „Důvěrnost komunikace mezi obhájcem a klientem je u nás pouze na papíře,“ řekl dále Toman. „Poskytování právní pomoci je kriminalizováno, takže může docházet k situacím, kdy právní porada může být chápána jako příprava k trestnému činu.“ Přivítal by, pokud by existoval seznam čísel obhájců, který by identifikoval, že se jedná o hovor, který podléhá důvěrné komunikaci.

„Důvody, pro něž je možné nařídit odposlechy, stanovil svými třemi rozhodnutími již Ústavní soud,“ připomněl ve svém příspěvku advokát Lukáš Trojan. Přesto podle něj nejsou tyto nálezy v praxi při nařizování odposlechů respektovány s tím, že někdy stačí k nařízení jenom úřední záznam. Z celého schvalovacího procesu se tak stává formální razítkování žádostí. Dalším problémem podle Trojana je prakticky automatické nasazování odposlechů v případech hospodářské kriminality. „Uznání patří soudcům nalézacích soudu, kteří tyto odposlechy, které jsou v rozporu s danými zákonnými podmínkami, vyřazují z použitelných důkazů.“  Za nedostatek současné úpravy označil rovněž to, že mezi chráněnou komunikaci nepatří například telefonický rozhovor mezi obhájci, v případě, že jich má klient více, nebo rodinnými příslušníky obviněného. „Nové technologie navíc předstihly to, co je dnes definováno jako soukromá zóna, aniž by na to adekvátně reagovala právní úprava,“ dodal.

Jakékoli snahy o okamžitou úpravu odposlechů narážejí na to, že se čeká na rekodifikaci Trestního řádu, míní advokát Marek Nespala. Podle něj by alespoň stačilo se zaměřit na závěry Komise pro kontrolu odposlechů z doby před třemi roky, kdy se projednávala kauza Zadeh, kde státní zástupce Michal Galát předložil soudu k vazebnímu jednání mimo jiné i přepisy odposlechů mezi obhájci a jejich klientem. Komise tehdy v přijatém usnesení konstatovala, že zmíněným postupem byla narušena důvěrnost komunikace Nespala v této souvislosti zmínil i aktivitu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který na jednání komise argumentoval rozhodnutím ESLP, v němž soud připustil odposlechy mezi advokátem a klientem, na němž se dopustil trestného činu. Podle Nespaly ale takové srovnání je nepatřičné, a navíc kontrolní orgány ČAK žádný takový případ nezaznamenaly.  Nespala rovněž poukázal na případ bývalého náměstka vrchního státního zástupce v Praze Libora Grygárka, kdy podkladem k úspěšné žádosti o nařízení odposlechů byl pouze úřední záznam o od anonymního zdroje o tom, že se má podílet na sabotáži ústavního zřízení.

Irena Válová, Dušan Šrámek