Obhájci: Přítomnost obhájce u sjednání výše trestu by měla být povinná

Unie obhájců se vyjádřila k vládnímu návrhu Foto: archiv

Unii obhájců (UO) se nelíbí, že by u sjednání dohody o vině a trestu nemusel být přítomen obhájce. Reaguje tak na vládní novelu trestního řádu, podle které by už tato podmínka nemusela být nutná. Kritizované ustanovení je rovněž součástí komplexního pozměňovacího návrhu ústavně právního výboru.

„Novela § 175 a odst. 3 tr. řádu by měla vyloučit obligatorní přítomnost obhájce při sjednávání dohody o vině a trestu. Není sporu o tom, že obviněný na přítomnosti obhájce může trvat, a pak jistě tento požadavek bude akceptován, ale jinak oproti dnešnímu stavu nemusí být obhájce přítomen obligatorně,“ vysvětluje prezident UO Tomáš Sokol. To nepovažují obhájci za šťastné řešení mimo jiné i vzhledem k obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 1860/19, v němž je jasně konstatováno, že obviněný může dohodu o vině a trestu odvolat shodně jako státní zástupce, tedy dříve, než se soud odebere k poradě.

Menší nebezpečí zrušení dohody

 „Máme za to, že tam kde bude mít obligatorně obviněný možnost konzultovat všechny souvislosti dohody o vině a trestu s obhájcem, hrozí menší nebezpečí, že později po uzavření dohody dospěje k závěru o její nevýhodnosti, mimo jiné třeba právě po poradě s obhájcem. Za sebe bych pak dodal, že pokud doporučím obviněnému, aby akceptoval dohodu o vině a trestu, považoval bych za svoji povinnost, neuvede-li následně obviněný nějaké vážnější důvody, stále jej utvrzovat v přesvědčení, že by tuto dohodu neměl odvolávat,“ dodává Sokol.

Pochybnost má Unie obhájců i o vhodnosti navrhované úpravy § 39 odst. 1, trestního zákoníku, podle níž by při stanovení druhu a výměry trestu krom dosavadních kritérií mělo být přihlíženo i k tomu, zda obžalovaný prohlásil svou vinu. „Je zjevné, že při stanovení druhu a výměry trestu soud přihlíží k objektivním skutečnostem, z nichž dovozuje potřebu intenzity působení trestem na obžalovaného. Činí tak i v situaci, kdy obžalovaný tvrdí svoji nevinu. Všichni víme, že existují případy, kdy je později, například v rámci odvolacího či dovolacího řízení, anebo před Ústavním soudem, výrok o vině zpochybněn.“

Z toho lze podle Sokola dovozovat, že mohou existovat i případy, kdy obžalovaný je nevinen, jen se mu o tom nepodaří nikoho přesvědčit. Subjektivně má jistě na toto přesvědčení nárok, a asi není zcela vhodné jej nutit, aby v situaci, kdy se již jeho trestní věc z jeho pohledu jeví jako beznadějná, rezignoval na své přesvědčení a raději se doznal. Takovéto doznání ostatně ani nemůže nic vypovídat o těch skutečnostech, které by soud při stanovení druhu a výměry trestu měl zohlednit. „Totéž pak platí i ve vztahu k nově navrhované polehčující okolnosti dle § 41 lit k) tr. zákoníku, honorující doznání se k trestnému činu, neboť procesů s vynuceným doznáním jsme si už užili v minulém století dost.“

Pochybnosti o výluce u podmíněného propuštění

Přestože vládní návrh zákona Unie obhájců jako celek přivítala, k současné verzi předkládané ústavním právním výborem má i některé další připomínky. „Pokud jde o výluky z možnosti podmíněného propuštění po 1/3 třetině trestu, máme pochybnosti o důvodnosti této výluky ve vztahu k odsouzenému, který spáchal závažný zločin jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou,“ říká Sokol.

Jak dále vysvětluje, pokud ne zcela každá, tak většina trestních stíhání více osob jako spolupachatelů, bývá u závažných zločinů, především ekonomických trestných činů, kvalifikována jako spáchání organizovanou skupinou. Což má význam při posuzování stupně společenské škodlivosti a tedy případně ukládání trestu, ale podle názoru UO minimální vypovídací hodnotu o osobách pachatelů jako takových. Jde namnoze spíše o vedlejší produkt páchání trestné činnosti. „Spáchání trestného činu jako člen organizované skupiny je  přitěžující okolností dle § 42 tr. zákoníku. Stejně přitěžující okolnost, uvedená pod stejným písmenem je spáchání trestného činu jako organizátor nebo člen spolčení. Organizátor ani člen spolčení nejsou z možnosti propuštění z výkonu trestu po vykonání jeho jedné třetiny vyloučeni. Z obou důvodů nepovažujeme za potřebné vyloučit z uvedené výhody zrovna odsouzeného, spáchal-li trestný čin jako člen organizované skupiny.“

Dušan Šrámek