Jakub Drápal: Procedurální spravedlnost posiluje víru v právní stát 

Asistent soudkyně Kateřiny Šimáčkové Jakub Drápal Foto: Bakala Foundation

Naplňování principů procedurální spravedlnosti je jednou z mála věcí, kterou systém může udělat pro posílení své legitimity, konstatuje v článku Procedurální spravedlnost posiluje víru v právní stát trestní řízení: zahraniční poznatky a jejich možné využití v ČR Jakub Drápal, který působí jako doktorand PF UK v Praze a asistent ústavní soudkyně. Za stať, která vyšla v Bulletinu advokacie, obdržel titul Talent roku za loňský rok v soutěži Právník roku.

 Požadavky procedurální spravedlnosti nelze na rozdíl od nároků práva na spravedlivý proces jednoduše vtělit do právních předpisů – lze např. nařídit, aby proběhlo poučení účastníka o jeho právech, ale může se stát, že takové poučení bude realizováno takovým způsobem, že mu laici, popř. osoby s podprůměrným intelektem či ve stresu, vůbec nemusí porozumět, konstatuje Drápal úvodem. Procedurální spravedlnost tak v mnohém míří na konkrétní provedení požadavků spravedlivého procesu, nikoli pouze na jejich formální zakotvení.

Chybějící soft-law opatření

 „Jsem přesvědčen, že takový přístup je potřebný právě v České republice, ve které jsou právní předpisy v některých právních odvětvích dostatečně jasně a detailně upravené, byť má každý předpis své více či méně významné nedostatky. Často však chybí nejrůznější soft-law opatření, která by upřesňovala konkrétní aplikaci těchto předpisů. Jindy by pouhá změna přístupu osob jednajících za stát mohla být tím, co výrazně zlepší fungování českého právního systému, aby byl předvídatelnější, transparentnější a spravedlivější.“

V trestním právu podle Drápala nejsou hlavním problémem právní předpisy a potřeba jejich novelizace, proto stejně tak jako před sto lety i dnes potřebujeme zejména to, aby každý skrze masarykovskou drobnou práci zlepšoval a napravoval malé nedostatky okolo sebe pro naplnění velkých ideálů. „Dnes je toto možná podstatnější než neustálé změny zákonů.“

Jak autor dále uvádí, teorie procedurální spravedlnosti na základě empirických výzkumů definuje, na kterých skutečnostech lidem záleží při hodnocení spravedlivosti rozhodnutí, tedy jaké faktory podporují vnímání učiněných rozhodnutí jako spravedlivých. Běžně jsou popisovány čtyři faktory procedurální spravedlnosti: respekt, možnost vyjádřit se, neutralita a otevřenost a důvěryhodné motivy rozhodujících: Respekt obnáší nejen zohlednění práv obviněných, ale i slušné a zdvořilé jednání s účastníky, které v sobě obsahuje i vysvětlení probíhajících procedur tak, aby byly lehce pochopitelné pro všechny. „Pro každého z nás je potřebné, abychom se mohli vyjádřit k předmětu sporu a aby nám bylo umožněno představit svoji verzi „příběhu“, o které jsme přesvědčeni, že je pravdivá. Nelze se však spokojit s pouhým vyjádřením své verze příběhu. Je třeba z druhé strany také skutečně naslouchat a – v ideálním případě – své naslouchání dávat účastníkům najevo.“

Neutralita a otevřenost zaručují, že rozhodnutí budou činěna na základě objektivních kritérií: transparentní rozhodování posiluje pocit, že rozhodnutí nebylo učiněno na základě subjektivních názorů a preferencí autority, ale nestranně. Při vysvětlování svých důvodů by tak autority měly činit nejen za použití právní terminologie, ale měly by tato svá rozhodnutí vysvětlovat také jazykem srozumitelným i nevzdělaným neprávníkům, někdy i za cenu určitého zjednodušení.

Rozhoduje-li někdo o našich osudech, pokračuje Drápal, potřebujeme vědět, že se snaží dojít k nejlepšímu možnému výsledku. Tedy, že soud bude aplikovat objektivní pravidla, a to takovým způsobem, aby dosáhl nejlepšího možného závěru pro účastníky – nikoli pro sebe. Může být proto prospěšné tuto upřímnost a snahu o ni opět dávat najevo.

Procedurální spravedlnost a policie

Principy procedurální spravedlnosti našly nejširší uplatnění v práci policie, přičemž empirické výzkumy opakovaně dokazují, že takřka jakákoli opatření, která naplňují tyto principy, posilují legitimitu policie a míru dobrovolné spolupráce občanů s ní. Konkrétně se k těmto výsledkům dochází, pokud policie při výkonu svých pravomocí (při setkání s lidmi) naplňuje alespoň jeden z následujících přístupů: explicitní snahu zahrnout lidi do rozhodování, jasně projevované úsilí působit nezávisle, prokazování respektu a vnímání důstojnosti zúčastněných nebo snahu o jasnou komunikaci důvěryhodných motivů autorit. „Schopnost procedurálně spravedlivě zacházet s lidmi je podstatná ve všech sférách policejní práce. Jedná se tak spíše o potřebu obecně „procedurálně spravedlivého“ přístupu, který ovlivní všechny aspekty policejní práce, nejen její jednotlivé části.“

Takový přístup se však musí projevovat i na podobě konkrétních opatření, což Drápal v textu vysvětluje na poučení o právech. „Ideální by bylo provázání zjednodušených vysvětlení se zněním zákona: za pomoci zjednodušeného jednostránkového grafu by obviněný zjistil, jaká práva má, a pokud by chtěl určité právo realizovat, našel by si na dalších stranách poučení znění konkrétního ustanovení, které by ho zajímalo.“ V článku v Bulletinu advokacie Drápal přímo navrhuje, jak by takto graficky jednoduché poučení mohlo vypadat.

Vnímání uloženého trestu

Procedurální spravedlnost by se měla odrážet i v trestním soudnictví, aby i ti, kteří se svojí argumentací neuspěli, měli možnost uznat, že soud jednal spravedlivě. Přijetí odsouzení jako spravedlivého je pak přínosné nejen pro odsouzeného, ale i pro společnost, míní Drápal s tím, že pozitivní dopady akceptace viny se projevují jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém hledisku. Pro soud je z hlediska efektivity podstatné, aby mohl vyhotovit zjednodušený rozsudek. Strany se nejspíše častěji vzdají práva na odvolání a na odůvodnění, pokud soud reaguje na jejich argumenty a srozumitelně vysvětlí, proč např. pachatele shledal vinným a z jakých důvodů mu uložil konkrétní trest. Dále pak vězeňská či probační a mediační služba mají lepší výchozí pozici pro práci s odsouzeným, jelikož jen těžko lze pracovat s osobou, která nepřijala vlastní vinu nebo vnímá uložený trest jako hluboce nespravedlivý. „Akceptace odsouzení jako spravedlivého pak může mít dopady i na jednu z hodnot pro společnost z nejcennějších, na míru recidivy. Kriminologické výzkumy totiž naznačují, že pokud si pachatel přizná vinu (což je jednodušší, vnímá-li své odsouzení jako spravedlivé), páchá po propuštění méně trestné činnosti. Rozlišují se zde však dvě dimenze viny. Zatímco pokud pachatel přijal vinu (angl. guilt), míra následné recidivy je nižší, pokud se za sebe stydí (angl. shame), míra recidivy je vyšší. V rozhodnutí, ale i v průběhu celého řízení za respektování presumpce neviny, je tak třeba posilovat uvědomění si viny, ale nezatracovat osobu pachatele.“ Jinými slovy, je třeba vynášet soud nad jednáním obviněného, ale nikoli nad jeho osobou.

Zásadním rozhodnutím soudu v trestním řízení je jistě výrok o vině, na kterém jsou další výroky založeny. Praktické dopady na pachatele však má zejména výrok o trestu – v něm soud určuje, v jak velkém rozsahu dojde k narušení života odsouzeného, všímá si Drápal dalšího z aspektů procedurální spravedlnosti. Přesto je výrazná většina pozornosti věnována vině a trest je vnímán jako to méně podstatné rozhodnutí, což odráží i nízká kvalita jeho odůvodnění běžná v českých rozsudcích. Například v sedmině analyzovaných rozsudků soudy neuvedly ani jednu okolnost, která byla konkretizována vůči pachateli či trestnému jednání, případně jen zopakovaly obecná ustanovení trestního zákoníku. V důsledku toho nelze mimo jiné odvoláním napadnout konkrétní argumentaci soudu, ale pouze to, že se trest jeví jako nespravedlivý. „Pro obviněného přitom může být problematické přijmout trest, pokud mu není zřejmé, proč mu byl uložen přímo tento konkrétní. Obviněný by měl mít možnost pochopit, proč mu soud uložil trest odnětí svobody např. čtyřletý, a ne tříletý, nebo proč mu soud uložil právě nepodmíněný trest odnětí svobody nebo zákaz činnosti. Nelze přitom spoléhat na to, že obviněný se orientuje v trestním procesu a že je průměrně inteligentní.“

Pokud by byly tresty v České republice lépe odůvodňovány, prospělo by to všem. Obvinění by lépe porozuměli, proč byli odsouzeni ke konkrétním trestům, a nejspíše by jich více akceptovalo uložené tresty. Soudci by se nemuseli obávat výrazného omezení jejich diskrece při ukládání trestů, protože by bylo zřejmé, že ji využívají odpovědně. Důsledkem konkrétního odůvodňování by bylo též to, že by tresty byly ukládány promyšleněji a na základě opravných řízení by se jasněji utvářely detailnější principy vztahující se k ukládání trestů. Takto konstruované odůvodnění by přitom nemělo soudce výrazněji zatěžovat, jelikož podobné odůvodnění je možné sepsat na půl až jednu stránku a v porovnání s délkou odůvodnění viny by tento rozsah neměl výrazně prodloužit přípravu rozsudku. Zároveň by neměl být ani podstatněji náročnější z hlediska úvah soudce, jelikož na výše zmiňované otázky by soudce měl již dnes mít sám pro sebe zformované odpovědi. Pokud tomu tak není, tato forma odůvodnění by jej alespoň přiměla k podrobnějšímu zamyšlení nad tím, jaký trest by bylo namístě uložit.

Posílení legitimity právního státu

Procedurálně spravedlivá jednání povzbuzují podle autora lidi, kteří se dostávají do styku s orgány státu, k dobrovolnému dodržování právních předpisů a respektování jejich rozhodnutí. „Jistě je nutné mít připravené jako záložní řešení donucení pro malou skupinu, která se rozhodnutím dobrovolně nepodřídí. Pro stát je však výrazně výhodnější u lidí posilovat přesvědčení, že je s nimi zacházeno spravedlivě; a skutečně s nimi i spravedlivě zacházet. Současná doba je charakterizována mj. nemalou nedůvěrou ve stát a mnohdy i v justici či policii. Tom Tyler, hlavní protagonista směru procedurální spravedlnosti, tvrdí, že to je mj. proto, že tyto instituce se příliš nezabývají ničím jiným než hmotněprávními rozhodnutími. Měly by se však výrazněji zaměřit i na to, jak jednají a vystupují⁠.“

Naplňování principů procedurální spravedlnosti je totiž nejspíše jednou z mála věcí, kterou systém může udělat pro posílení své legitimity, byť stále potřebujeme detailněji porozumět tomu, co spravedlivý přístup znamená pro různé skupiny obyvatel.

Myšlenky procedurální spravedlnosti je pak překvapivě potřeba zdůrazňovat právě právníkům, zdůrazňuje dále Drápal. Byť to jsou oni, kteří po doktrinální a normativní stránce zdůrazňují potřebu procesních práv, z empirických výzkumů vyplývá, že na rozdíl od veřejnosti jsou právníci zvyklí zaměřovat se spíše na výsledky a řešení problémů. „Veřejnost však přikládá větší důraz férové proceduře než právníci. Právníci si tak potřebují uvědomit, že lidem nejde pouze o výsledek a není dostatečné jen formálně naplnit procesní předpisy. Lidé potřebují také vnímat a být subjektivně přesvědčeni, že se spravedlnost hledá.“

Dušan Šrámek