Pokud uchazeč na funkci soudce splní zákonné předpoklady, měl by ho prezident jmenovat. Myslí si to senátor a kandidát na prezidenta Marek Hilšer. Je podle něj třeba zvýšit efektivitu soudů, protože na spravedlnost se někdy čeká až příliš dlouho. Řekl to při rozhovoru s vydavatelem a šéfredaktory našich zpravodajských portálů.
Jak hodnotíte fungování českého soudnictví? Co by se mělo zlepšit?
Nechtěl bych být kritikem a někoho poučovat, jak tu máme fungovat. Ale ve společnosti cítím, že je potřeba zvýšit efektivitu soudů, protože se na spravedlnost někdy čeká až příliš dlouho. Vymahatelnost práva u nás není dobrá.
Ve svém obvodu teď například prožívám příběh lidí, kteří jsou už pět let doslova týráni tím, že jedna restaurace, která není zkolaudovaná na noční klub, provozuje noční klub. A ti lidé se v pátek a v sobotu nevyspí a nemohou u úřadů vymoci své právo na klidný spánek. Teď to jde k soudu, tak uvidíme, jak to bude fungovat tam.
A asi by mělo být více pracovníků na soudech – asistentů a vyšších soudních úředníků. A to je hodně o penězích. Bylo by také třeba, aby bylo více soudců.
Více soudců? Těch máme ale poměrně hodně proti jiným zemím EU. Spíše méně efektivně využíváme pomocný aparát.
Ono je to podobné jako v medicíně. Také máte lékaře, kteří musí zapisovat kódy, místo toho, aby se mohli věnovat pacientům a léčení. A chybí ten střední personál, který by toto mohl řešit. Proto jsem zmínil nejdříve ten podpůrný personál.
Co se týká jmenování soudců, tak současný prezident měl opakovaně u některých kandidátů výhrady. Kontroverze vyvolalo, když nedávno odmítl jmenovat dva státní zástupce, a to se zdůvodněním, že ve své kariéře měli případy, kdy podle něj nepostupovali správně. Zmínil například kauzu exministryně obrany Vlasty Parkanové a nákupu vojenských letadel CASA, když soudcem nejmenoval Marka Bodláka z Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jak byste k tomu přistupoval vy? „Lustroval“ byste si kandidáty, nebo byste je prostě jmenoval, protože je navrhlo ministerstvo spravedlnosti?
Já myslím, že zákon o soudech a soudcích jasně definuje, jaké předpoklady má mít soudce. A mám za to, že prezident by neměl do těchto věcí zasahovat. Takže pokud ministerstvo a další instituce navrhnou jmenování soudců na základě zákona, a ten adept to splňuje, tak by do toho prezident neměl vnášet nějaké své pohledy.
Takže zákon tu je a prezident by ho měl respektovat. Stejně jako při jmenování profesorů, kdy je zase vědecká obec autonomní, by měl prezident pouze přihlížet k tomu, aby ten proces byl v pořádku.
Pokud byste navrhoval kandidáty do Ústavního soudu, bral byste na zřetel, že v tom současném složení je pouze jedna žena?
Bral. Já už jsem to říkal. Ve všech institucích bych to bral na zřetel a snažil bych se, aby to bylo vyrovnané. Myslím si, že máme dost soudkyň, aby ten poměr byl vyrovnaný.
Scházel byste se nějak pravidelně s vrcholnými představiteli justice?
Určitě. Prezident by se měl scházet s odbornou veřejností. A v tomto smyslu bych konzultoval i s odbornou veřejností při jmenování ústavních soudců. Samozřejmě se Senátem a také s předsedy Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Protože to jsou lidé, kteří ty instituce znají a znají i ty kolegy. A jejich názor by pro mě byl důležitý. Ale nebylo by to tak, kdo je mým známým, kdo je mým kamarádem, kdo bude dělat takové posudky, které vyhovují prezidentovi. To jsme v minulosti bohužel viděli.
Jak byste využíval pravomoc udílet milosti a případně navrhnout širší amnestii?
Milost považuji za velký instrument pro hledání spravedlnosti. Někdy může být rozhodnutí soudu z jakýchkoliv důvodů nepřiměřeně tvrdé. Ne, že by šlo o špatné rozhodnutí soudu, tak bych to nechtěl stavět, ale spíše o tvrdost zákona, kdy soud ani nemůže rozhodnout jinak. Takže milosti ano. A choval bych se transparentně tak, aby ty milosti byly řádně odůvodněné.
Jinak se přiznám, že k plošným amnestiím dnes nevidím důvod. I když dnes máme plné věznice, ale já bych to nechtěl řešit tímto způsobem. Já si myslím, že by se měl změnit systém tak, aby se trestalo méně tím způsobem, že by měli být všichni zavření ve vězení, když to řeknu primitivně a ne právnickou terminologií. Ale takovou amnestii ani neplánuji a nechtěl bych, aby tento problém byl řešen takto, ale spíše systémově. Aby ty tresty byly takové, aby pomáhaly lidem vracet se do společnosti. Nejde o to lidem sekat ruce, ale vracet lidi a napravovat hříšníky, a ne z nich ve vězení dělat ještě větší hříšníky.
Takže širší využití alternativních trestů?
Přesně tak. Prezident toto neřeší, ale tohle je můj pohled na věc.
Do zdravotnictví prezidentské pravomoci na rozdíl od justice příliš nezasahují. Vy jste nicméně vystudovaný lékař, myslíte si, že byste mohl fungovat například jako jakýsi moderátor diskuze o českém zdravotnictví a o tématech s přesahem do dalších oborů – ať už k financovaní nebo do zdravotně sociální oblasti? Myslíte, že toto by mohla být role prezidenta?
Jak jste řekl, tak prezident není vláda, ani někdo, kdo by mohl přímo do věcí v otázkách zdravotnictví nějakým způsobem zasahovat. Protože tam nemá už vůbec žádné pravomoci. Nicméně souhlasím s tím, že prezident samozřejmě může otevírat debatu o těch důležitých tématech, která ve společnosti jsou a která je potřeba otvírat. Myslím si, a mám takovou zkušenost jako senátor, že tam samozřejmě může vznikat to, že politici se soustředí na nějaké konkrétní body, ať už krátkodobé nebo nějaké dlouhodobější, ale jsou zahlceni takovou tou parlamentní, v něčem bych řekl trochu nižší debatou. A ten prezident z pozice státníka může otevřít něco, co považuje za velmi naléhavé. Já už to dělám teď jako senátor v různých oblastech. Byl jsem například v senátu organizátorem debaty na téma paliativní péče, hospicové péče a problematiku toho, jak by měla být vedena a také financována. Takže tato témata mi jsou blízká. Já senátora vnímám jako takového malého prezidenta, který nemá moc pravomocí. Velmi často na to člověk naráží. Nemá třeba možnosti, na rozdíl od poslance, ovlivňovat legislativní proces atd. Ale má možnost otevírat tu debatu prostřednictvím seminářů, prostřednictvím různých diskuzí a osvětlovat ta témata ve světle reflektorů médií. A to si myslím, že je důležité.
Já, asi jako každý v České republice, nyní vnímám problematiku nedostatku lékařů na úrovni primární péče. To se trochu zlepšuje, a myslím si, byť nemám žádný důvod chválit vládu Andreje Babiše, tak Adam Vojtěch se docela snažil problematiku primární péče nějak řešit. I když neměl nějaké koncepční představy. V Praze a velkých městech ten problém s nedostatkem lékařů nebo specialistů není, ale cítíme, že je opravdu velmi, ale velmi vážný na periferiích. Vidím to, když jezdím mezi lidi, ať už v té prezidentské kampani, ale i jako senátor, a vím to i jako pedagog na lékařské fakultě. Jako prezident to nemůžu moc změnit, ale člověk může alespoň zaklepat na dveře a říct, něco s tím dělejte. I když bych nechtěl podezřívat žádnou vládu z toho, že by s tím něco dělat nechtěla.
Pokud bych to měl vztáhnout na lékařské fakulty, tak problém je v tom, že neprodukují tolik lékařů. Já nechci říkat, kolik by měly. Ony mohou produkovat jen to, na co mají a kolik je tam třeba učitelů. Tak to je jedno z témat.
A důležité téma, i když to se možná moc netýká zdravotnictví, ale souvisí se sociální tématikou a nutností schválit zákon o sociálních službách, je postavení pečujících. Tedy těch neformálně pečujících. Já sám zastávám názor, a máme v tom velký dluh, že by lidé měli více zůstávat doma, pokud to jde, a ne být v ústavní péči. Sám jsem to zažil u svého tatínka, tak vím, co to je, být v nemocnici, nebo se o člověka starat doma. A tam stát velmi, velmi selhává. Přestože ti lidé zastupují v tomto ohledu funkci státu. A cítím, že jako prezident bych mohl upozorňovat, že je potřeba s tím pohnout a něco s tím opravdu udělat.
Abychom to trochu odlehčili na závěr – myslíte si, že by prezident měl být příkladem pro ostatní spoluobčany v životním stylu?
Já si myslím, že by měl. Myslím si, že žiju střídmě, nebojím se sportu. A pokud to bude dělat prezident, bude civilní, tak si myslím, že může jít dobrým příkladem a motivovat v tomto ohledu lidi. Ale mám za to, že všichni kandidáti, kteří tam jsou, tak by podobné podmínky splňovali. Prezident je každopádně vzorem v řadě ohledů. Třeba v řešení nějakých morálních otázek, měl by být, neměl by mít nějaké reputační problémy, a pokud bychom to vzali i v té oblasti zdravotnictví, tak tam může být inspirací. I když tam za celou řadu věcí samozřejmě nemůžeme. Jsou nějak dané a jsou nezávislé na naší vůli třeba genetikou a tím, co jsme se svým tělem dělali doposud.
Eva Paseková, Ivo Hartmann, Jan Hrbáček, Tomáš Cikrt
Foto: Radek Čepelák
