Robert Fremr v Senátu. Foto: Senát

Fremrem odsouzený Eret: Nátlak byl komplexní. Šlapali po mě a pálili cigaretami

Alexander Eret, kterého nynější kandidát na ústavního soudce Robert Fremr odsoudil v tzv. kauze Olšanských hřbitovů, tvrdí, že Fremra při hlavním líčení opakovaně upozorňoval na manipulace ze strany vyšetřovatelů StB. V rozhovoru pro časopis Respekt prohlásil, že česká justice po roce 1989 Fremrův rozsudek nerevidovala, protože s ním „drží basu“.

Fremrův senát poslal v roce 1988 mladého Ereta na 6,5 roku do vězení za záškodnictví, podporu fašismu, znásilnění či pohlavní zneužívání. Eret tvrdí, že se svými dvěma kamarády prováděl jenom klukoviny a že se k smyšlenému sexuálnímu obtěžování sestry přiznal na radu a nátlak svých spoluvězňů z vazby. StB se na něj podle něj zaměřila proto, že měl na rozdíl od svých kamarádů otce a babičku německého původu. Tvrzení vyšetřovatelů, že byl fašista, odmítá. Popřel také, že by si vedl deníky s protiromskou tematikou – do sešitů si podle vlastních slov psal povídky včetně skečů o vysočanských Romech.

Eret byl odsouzený společně s Petrem Havelkou, kterého znal už ze základní školy, a Antonínem Mundokem. S kamarády chodil v Praze na pivo a s Havelkou vyráběl dělbuchy z přípravku na hubení plevele. „Stalo se to dvakrát, ale byla to jen sranda, prostě to jen udělalo bum, jak se říká, a nikomu se nic nestalo,“ řekl k tomu.

Havelka byl podle něj i původcem nápadu, že parta položí ve Vysočanech štěrk na vlakové koleje. „Havelka tenkrát říkal, že potřebuje pomoct s tím štěrkem, ale já jsem mu nepomohl, sedl jsem si do trávy a koukal, co tam dělá on. Nějaký vlak snad přes ten štěrk přejel, pokud to vůbec byla ta kolej. Kolejí tam bylo víc,“ popsal. U toho, když Havelka s Mundokem ničili pomníky padlých vojáků na Olšanských hřbitovech, nebyl, řekl.

Právě v souvislosti s událostí na Olšanech StB Ereta zatkla v červenci 1987 před jeho plánovaným nástupem na vysokou školu. Uvedl, že vyšetřovatelé ho ve vazbě nebili, ale vyhrožovali mu i trestem smrti za špionáž kvůli tomu, že se dříve s Havelkou vypravil fotografovat sovětské vojáky v Milovicích.

„Nátlak na mé doznání byl komplexní, součástí toho byli právě i někteří spoluvězni, jsem přesvědčen o tom, že spolupracovali se Státní bezpečností. Vyvíjeli na mě psychický teror, říkali, že když nebudu s StB spolupracovat, skončím v lágru, kde mě zamordují. A taky mě mlátili, fackovali, musel jsem sedět pod ledovou vodou, šlapali po mě, pálili mě cigaretami na pažích, znásilňovali kartáčkem na zuby. Bylo to strašné. Ten nejaktivnější spoluvězeň Karel Hanzlíček mi vyhrožoval, že mě zabije, jestli to estébákům nepodepíšu,“ popsal.

Pomníky padlých rudoarmějců na Olšanských hřbitovech v Praze. Ty byly v případu poničeny. Foto: Wikipedie

„Abych se dostal z vazby do blázince, řekl jsem podle návodu spoluvězňů, že jsem znásilnil svou vlastní mladší sestru. Byl to hrozný tlak. Spoluvězni na cele mi vysvětlili, že když Státní bezpečnosti doznám údajné sexuální delikty, budu mít šanci dostat se z vězení do blázince, že je to tam všechno lepší, já to vnímal jako vysvobození,“ pokračoval.

Zmínil, že u hlavního líčení pak Fremrovi říkal, že výpovědi ohledně pokládání štěrku na koleje, fašismu i znásilnění neodpovídají pravdě a že jsou vynucené a vykonstruované. Soudce to podle něj označil za účelovou změnu výpovědi a vycházel z protokolů StB. „Soudce Fremr zapojení StB mohl vyčíst z vyšetřovacího spisu, který měl na stole. Tam byly založeny dokumenty s razítky a podpisy vyšetřovatelů StB, on z nich předčítal, citoval z nich. Nebyl zas tak neznalý, aby si nedal věci dohromady. Měl pracovat s tím, co jsme říkali my, a vnímat to, zohlednit to. On to ignoroval, popřípadě paušalizoval účelovou změnou výpovědi,“ uvedl Eret.

V roce 1990 požádali Eretovi rodiče prezidenta Václava Havla o milost pro syna, ten jim ale nevyhověl. V témže roce byl Eret z věznice přeložen na sexuologické oddělení do léčebny v Bohnicích, odkud při povolené vycházce utekl se svým otcem do Rakouska. Tam vystudoval práva a nyní pracuje na vídeňském magistrátu.

V roce 1992 řešil Eretův případ rehabilitační soud. „Neměl pravomoc se obsahově zabývat skutkovou podstatou těch trestných činů. Jen řešil, zda to bylo správně kvalifikované, záškodnictví už neexistovalo, změnil to na obecné ohrožení, tím se snížil podle platných paragrafů o něco trest,“ vysvětlil Eret. Následně se u pražského městského soudu neúspěšně pokoušel o obnovu řízení. „Městský soud vycházel z estébáckých protokolů, bral je jako důkazy, řešil to formálně a zamítl to,“ prohlásil. „Justice prostě nemá zájem nějakým způsobem revidovat rozhodnutí soudce, který už tenkrát v devadesátých letech byl u Nejvyššího soudu, a nějakým způsobem ho diskreditovat. Vidím za tím hlavně nezájem a falešnou solidaritu české justice, to bylo bohužel typické pro tu dobu,“ uzavřel. Dodal, že se na svůj případ po revoluci pokoušel upozorňovat média, ale většinou se setkal s nezájmem.

(čtk)