S tužkou proti advokátním kancelářím neobstojíme, míní místopředseda soudu Horáček

Umělá inteligence podle místopředsedy Vrchního soudu v Praze Romana Horáčka zásadně promění práci soudců. Justice si podle něj nemůže dovolit technologicky zaostat za advokátními kancelářemi. Změnit by se měl také způsob výběru a přípravy soudců nebo řízení soudů. „Soudce by měl umět v pěti bodech říct, proč rozhodl právě takto,“ říká Horáček v rozhovoru pro Českou justici. Své představy by mohl prosazovat i z čela pražského vrchního soudu. Přiznává, že ho kolegové vyzývají ke kandidatuře na předsedu.

Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc apeluje na státní zástupce, aby více zohledňovali priority trestní politiky státu. Část právníků to považuje za legitimní vymezení priorit, jiní v tom vidí tlak vlády na rozhodování žalobců.

Trestní politiku nepochybně stanovuje stát. Může například říct, že domácí násilí považuje za závažný společenský problém a chce na něj klást větší důraz. To je podle mě legitimní.

Státní zástupce ale nemůže dělat nic jiného než to, co mu stanoví zákon. Stát mu nemůže říct, aby něco nestíhal, pokud zákon říká, že to stíhat má. Trestní politika znamená určení společenských priorit, nikoliv pokyn, jak rozhodnout konkrétní případ.

Kritici v tom přesto vidí možnou ingerenci výkonné moci. Kde podle vás končí legitimní formulování trestní politiky a začíná nepřípustné ovlivňování státních zástupců?

Pokud by šlo o snahu ovlivnit konkrétní rozhodnutí, byla by to úplně jiná věc. Tak jsem ale vyjádření ministra z toho, co jsem viděl, nepochopil.

Jestli stát řekne, že chce více chránit děti nebo důsledněji řešit domácí násilí, kdo jiný má takovou prioritu formulovat než stát? Trestní politika není nic nového. Podobné priority existovaly i dříve.

Nezávislost neznamená nezávislost na všem. Soudce se řídí zákonem, pravidly a právními principy. Soudní soustava ale nežije ve vzduchoprázdnu. Musí vnímat problémy společnosti a reagovat na ně.

Tvrdíte, že se fungování justice kvůli novým technologiím zásadně změní. Co si pod tím máme konkrétně představit? Změní se jen způsob, jakým soudci vyhledávají informace a připravují rozhodnutí, nebo samotná podoba jejich práce?

Změnilo se už strašně moc a mám pocit, že se toho změní ještě mnohem víc. Představa, že zůstaneme s tužkou a papírem, je špatná.

Někteří soudci si myslí, že soudcovská nezávislost zahrnuje také to, jaké nástroje používají při tvorbě rozhodnutí. To považuji za chybu. Proti nám budou stát advokátní kanceláře se sofistikovanými technologiemi. Na druhé straně nemůže sedět soudce, který bude všechno ručně hledat v tisících předložených rozhodnutí. Ta časová náročnost je obrovská.

Měla by tedy být umělá inteligence běžným pracovním nástrojem soudce? Část soudců může namítat, že při rozhodování nelze spoléhat na nástroj, který se může dopouštět chyb.

Ano, měla, pouze jako nástroj. Může výrazně ulehčit práci a přípravu. To, co dříve trvalo třeba tři týdny, může být hotové mnohem rychleji. Samozřejmě to neznamená, že umělá inteligence bude za soudce rozhodovat.

Stejnou změnu vidíme v novinařině. Umělá inteligence za vás neudělá rozhovor a nenahradí osobní kontakt. Dokáže ale připravit podklady, zpracovat zvukový záznam nebo shrnout hlavní myšlenky. V justici to bude podobné.

Je to jedno z témat, se kterými byste chtěl kandidovat na předsedu Vrchního soudu v Praze? Už jste přiznal, že vás ke kandidatuře vyzývají někteří kolegové. Co bude pro vaše konečné rozhodnutí určující?

Kolegové mě ke kandidatuře vyzývají a je pravda, že jsem se ještě definitivně nerozhodl. Jsem pragmatik a je mi jasné, že s touto pozicí je spojena velká odpovědnost.

Smysl by pro mě mělo kandidovat tehdy, pokud bych mohl dosáhnout konkrétního cíle. Chtěl bych, aby justice nezůstala pozadu a aby se některé věci změnily. Možná to zní jako klišé, ale kdo mě zná, ví, že to tak nemyslím. Nejde přitom jen o technologie. Vždy mi vadila také uzavřenost justice a to, že někdy nedokážeme lidem vysvětlit, co děláme.

Je podle vás justice stále příliš uzavřená? Soudci často upozorňují, že by měli mluvit především prostřednictvím svých rozhodnutí a neměli by veřejně reagovat na každou kritiku.

Mně její uzavřenost vždycky vadila. Když jsme v jednací síni, nemám problém vystoupit a říct, co si o určité věci myslíme. Někdy je to samozřejmě těžké a záleží také na tom, s kým komunikujete. Přesto se podle mě otevřenost vždycky vyplatí.

Pokud soud nepřijímá podněty zvenku, nemůže se dozvědět, co lidem vadí a co nefunguje. To se netýká jen vedení soudu, ale každého soudce. Jestliže soud nevnímá potřeby účastníků a všechno redukuje na procesní postupy, nemůže to dopadnout dobře.

Já jsem každé jednání začínal tím, že jsem účastníkům vysvětlil, jak v danou chvíli jejich spor vnímám a co musí doložit. Neměli by se až z rozsudku dozvědět, jak soud celou dobu o jejich věci uvažoval.

Platí požadavek na otevřenost i u citlivých trestních kauz, například u sexuálního násilí? Soudci tam argumentují tím, že lidé neznají celý spis, ale také nutností chránit oběť před zveřejňováním dalších podrobností.

Právě tam je vysvětlování složitější. Přesto si myslím, že každý, kdo nějakou věc rozhodl, musí vědět, proč tak rozhodl. Nepomůže, když se budeme schovávat za písemné vyhotovení rozsudku. Soudce by měl umět v pěti bodech říct, proč rozhodl právě takto.

Nemusí přitom zveřejňovat detaily, které by mohly oběť znovu traumatizovat. Může například říct, že určitou okolnost považoval za přitěžující kvůli vyšší míře násilí, aniž by popisoval konkrétní zranění. Vysvětlit důvody rozhodnutí lze i bez citlivých podrobností.

Soudci často také odkazují na písemná odůvodnění rozsudků. Ne vždy jim ale lidé rozumí.

Rozhodnutí není psané jen pro odvolací soud. Je především pro účastníky řízení a zejména ti mu musí rozumět.

Učím studenty a posílám je na náslechy k soudům. Potom se jich ptám, jaký z jednání měli pocit. Někdy řeknou, že pochopili, proč soud rozhodl právě takto. Jindy vůbec nevědí, co se v soudní síni odehrávalo. A to je špatně. Pokud člověk bez právního vzdělání pochopí, proč soud někomu uložil určitý trest nebo proč uvěřil jedné straně a druhé ne, je to podle mě správný výsledek.

Co dalšího by se mělo ve fungování justice změnit?

Mám problém se současným systémem výběru a jmenování soudců i s jejich dalším kariérním postupem. Systém je na první pohled velmi komplikovaný a transparentní, ale nejsem přesvědčený, že vede k cíli, kterého chceme dosáhnout.

Tím cílem přece není člověk, který pouze zvládne složité výběrové řízení. Chceme dobrého soudce. Ten nemusí být jen inteligentní a právně vzdělaný. Musí mít také sociální inteligenci, jejíž význam podle mě dnes zanedbáváme.

Jak ale sociální inteligenci při výběrovém řízení poznáte?

Právě proto by nemělo jít jen o jednorázové hodnocení. Budoucího soudce by měl dlouhodobě vést zkušený mentor, který pozná jeho silné a slabé stránky a podle nich ho nasměruje.

Nemá to fungovat tak, že člověk formálně stráví měsíc na insolvencích, měsíc na trestním úseku a měsíc na civilu. Když mentor zjistí, že mu určitá oblast nejde, může se jí věnovat déle. Naopak může poznat, pro jakou agendu má skutečné předpoklady.

U nás se navíc někdy předpokládá, že když kandidáta na funkci soudce  prezident jmenuje soudcem, rázem se z něj stane někdo, kdo všechno ví a všemu rozumí. To je nesmysl. Je to začínající člověk ve složité profesi, který má sice technické základy, ale praktické zkušenosti teprve získává.

Má vedení soudu řešit také situaci, kdy soudce po letech ztrácí výkon, přestane svou agendu zvládat nebo je vyhořelý? Soudce je přitom kvůli ochraně své nezávislosti prakticky neodvolatelný.

To je jednoznačně úloha managementu soudu. Vedení musí počítat s přirozeným profesním vývojem člověka. V sedmdesáti letech nemůže být každý stejně výkonný jako ve pětačtyřiceti.

Když jsem skládal senáty, snažil jsem se, aby v nich byli čtyřicátníci, padesátníci a vedle nich zkušení kolegové, kteří jsou ve svém oboru autoritami. Díky tomu dochází k přirozenému předávání zkušeností a generační obměně.

Když vedení pozná, že soudce určitá agenda už nebaví nebo je vyhořelý, musí s ním mluvit a případně mu nabídnout jinou. Nemůžeme čekat, že každý bude po celý profesní život fungovat úplně stejně.

Kde je podle vás sociální inteligence soudce nejdůležitější?

Typickým příkladem jsou opatrovnické věci a rozhodování o dětech. Tato agenda byla podle mě dlouho podceňovaná, přestože patří mezi nejodpovědnější.

Člověk, který ji vykonává, musí mít obrovskou sociální inteligenci. Tradičně se někdy přikládala větší prestiž majetkovým sporům, v nichž jde o velké peníze. Rozhodnutí o dítěti ale může mít na lidský život mnohem zásadnější dopad.

Pomohla by větší specializace soudců a soudů? Na jedné straně přináší hlubší odbornost, na druhé může vést k tomu, že bude celá agenda závislá na jediném specialistovi.

Specializace má svoje hranice, ale v některých oblastech se jí nevyhneme. Vidím to ve vlastní agendě průmyslového vlastnictví. Na skutečně špičkové úrovni se jí zabývá poměrně malý počet advokátů, kteří mají týmy lidí připravující podklady. Pokud bych odborně nevěděl minimálně to, co vědí oni, nemohl bych při rozhodování obstát.

V některých případech ale může být lepší specializovaný soud než jeden specializovaný soudce. Nejde totiž jen o soudce, ale také o kanceláře, asistenty a zastupitelnost. Co vám pomůže jeden specialista, když onemocní? Pokud určitou agendu soustředíte na jeden soud, může se na ni připravit celý aparát.

Znamená to, že by některé malé okresní soudy měly zaniknout? Ministerstvo spravedlnosti tuto možnost opakovaně otevírá, proti slučování se ale obvykle stavějí samotné soudy i představitelé dotčených regionů.

Současná soudní soustava podle mě není optimální. Problém začal už zrušením okresních úřadů, kdy se územní uspořádání veřejné správy rozešlo se systémem justice. Nějaká změna proto přijít musí.

Nejdřív si ale musíme říct, co znamená „zrušit soud“. Znamená to zrušit budovu? Přesunout soudce pod jiný soud? Nebo vytvořit společný management a administrativu pro dva soudy? Každý si pod tím představuje něco jiného.

Větší organizační celky mohou umožnit lepší specializaci a zastupitelnost. Nemá ale smysl pouze oznámit, že zrušíme několik soudů. Musíme vědět, co se stane se soudci, administrativou, managementem a jednotlivými agendami.

Vidíte prostor pro lepší ochranu zvlášť zranitelných obětí? V praxi se stále objevují případy, kdy musí oběti, včetně dětí, svou výpověď opakovat před policií, znalci i soudem.

Určitě. Systém je v některých ohledech příliš těžkopádný. Samozřejmě musíme chránit také práva obviněného a obžalovaného. Na druhou stranu lze přijmout relativně nenáročná opatření, aby lidé poškození trestným činem nebyli vystavováni tak extrémnímu tlaku jako dnes.

Typickým příkladem je dítě v případu sexuálního násilí. Musíme ho skutečně vyslýchat znovu a znovu? Při dalším výslechu bychom teoreticky mohli zjistit něco nového. Vždy ale musíme poměřovat, kdy je další výslech ještě potřebný pro spravedlivé rozhodnutí a kdy už hrozí, že dítěti samotným procesem způsobíme trvalé následky.

Neznamená to rezignovat na práva obžalovaného ani automaticky předpokládat, že jednou nahraný výslech musí vždy stačit. Jde o nalezení správné míry.