Může orgán, který má spotřebitelům nabízet mimosoudní řešení sporů s bankami či pojišťovnami, zároveň vystupovat jako soud? Právě k takovému závěru dospěl Městský soud v Praze v případě finančního arbitra. Podle advokáta a člena katedry finančního práva a finanční vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy Romana Vybírala ale pro tak široký výklad neposkytuje judikatura Soudního dvora Evropské unie dostatečně pevný základ. Spor přitom není jen akademický, neboť ve hře je např. možnost přeshraničního výkonu nálezů finančního arbitra v Evropské unii.
Finanční arbitr je státem zřízený orgán pro mimosoudní řešení některých sporů typicky na finančním trhu. Městský soud v Praze však v rozsudku z 21. ledna 2025 dospěl k závěru, že může být soudem ve smyslu evropského nařízení Brusel I bis.
Právě tento verdikt rozebral Roman Vybíral na šestém ročníku konference Porta Iuris, kterou pořádala Stálá konference českého práva ve spolupráci s advokátní kanceláří Portos.
Verdikt s dopadem za českými hranicemi
Na první pohled může jít o právnický spor o význam jednoho slova. Důsledky jsou ale podstatně praktičtější.
Pokud je totiž finanční arbitr „soudem“ ve smyslu nařízení Brusel I bis, může vydávat osvědčení podle článku 53 tohoto nařízení. Jeho nálezy by se tak mohly snáze dostat k výkonu i v dalších členských státech Evropské unie.
Právě tady podle Vybírala začíná problém. Městský soud při hledání odpovědi pracoval s funkčním pojetím soudu, které evropské právo používá v jiných souvislostech. Podle Vybírala však není možné tato kritéria jednoduše přenést do režimu nařízení Brusel I bis.
„Finanční arbitr sice vykazuje řadu znaků typických pro soudní rozhodování. Rozhoduje spory, jeho nálezy mají právní účinky a řízení má formalizovaná pravidla. To ale ještě automaticky neznamená, že je soudem pro účely přeshraničního uznávání a výkonu rozhodnutí,“ zmínil Vybíral.
Jednou soud, vždycky soud?
Jedním z klíčových bodů kritiky je rozdíl mezi jednotlivými oblastmi evropského práva.
Městský soud podle Vybírala vycházel mimo jiné z kritérií používaných při posuzování, zda určitý orgán může položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Jenže odpověď na otázku, kdo může komunikovat se Soudním dvorem prostřednictvím předběžné otázky, nemusí být totožná s odpovědí na otázku, čí rozhodnutí má být považováno za soudní rozhodnutí vykonatelné napříč Evropskou unií.
Městský soud ve svém rozhodnutí tedy mj. použil kritéria vytvořená pro jiný právní kontext. Nedostatečně přihlédl ke specifickému institucionálnímu postavení finančního arbitra. Ten je přitom koncipován právě jako mechanismus mimosoudního řešení sporů, tedy ADR.
Vybíral: Judikatura tak jasná není
Další část Vybíralovy argumentace mířila na způsob, jakým Městský soud pracoval s judikaturou Soudního dvora EU. Pozornost věnoval zejména rozhodnutí ve věci Pula Parking a stanovisku tehdejšího generálního advokáta Michala Bobka.
Podle Vybírala z těchto pramenů nelze jednoznačně dovodit obecné pravidlo, podle kterého stačí zkoumat základní funkční znaky konkrétní instituce a na základě pouhé podobnosti se soudem ji za soud také označit.
Stanovisko generálního advokáta podle něj připouští funkční pohled jen za určitých okolností. Nelze jej proto automaticky chápat jako oporu pro širokou definici soudu. Výhrada tak nesměřuje pouze k jednotlivým argumentům rozsudku. Vybíral zpochybnil samotnou konstrukci, na níž závěr Městského soudu stojí.
V odborné debatě zazněly také další konkrétní pochybnosti týkající se postavení a funkce institutu finančního arbitra, které jej od soudů odlišují. I tyto vlastnosti by přitom měly hrát při evropskoprávním vymezení pojmu soud podstatnou roli.
Judicializace společnosti
Debata o finančním arbitrovi zapadla do širšího tématu letošní Porta Iuris – judicializace společnosti, tedy rostoucího významu soudů a soudního rozhodování v otázkách, které byly dříve řešeny spíše politikou nebo jinými společenskými mechanismy.
Na konferenci, která se uskutečnila 24. září, diskutovali zástupci vrcholných soudů, advokacie, akademické sféry i politiky.
V prvním panelu vystoupili předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka, soudce Nejvyššího soudu Roman Fiala, senátorka Daniela Kovářová, advokát Jaromír Císař, právník Kanceláře ombudsmana České asociace pojišťoven Viktor Hodek a prezident Soudcovské unie Libor Vávra.
Druhého panelu se vedle Vybírala účastnili ministr spravedlnosti Jeroným Tejc, profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch, notář, politik a diplomatický expert Cyril Svoboda, soudce Nejvyššího správního soudu Tomáš Rychlý a advokátka a mediátorka Hana Lenghartová.
Vybíralovo téma přitom ukázalo judicializaci z poněkud opačné strany. Nešlo jen o to, zda soudy vstupují do stále širšího okruhu společenských otázek, ale také o to, kde vlastně hranice samotného pojmu „soud“ končí.
Odpověď může mít velmi konkrétní následky. Ačkoliv za současného právního stavu nelze jednoznačně dovodit, že by se na nálezy finančního arbitra vztahoval režim nařízení Brusel I bis, a že by finanční arbitr byl příslušný vydávat k těmto nálezům osvědčení podle čl. 53 nařízení, pokud by byl finanční arbitr pro účely nařízení Brusel I bis skutečně považován za soud, jeho rozhodování získá význam, který může daleko přesáhnout hranice České republiky.
