Soudce Roman Kafka byl po sedmi měsících propuštěn z vazby, ve které skončil kvůli obvinění z podvodů se škodou přes 12 milionů korun. V rozhovoru pro Českou justici popisuje svou verzi případu, okolnosti útěku do Chorvatska i výhrady k rozhodování okresního soudu. Nepopírá vinu a je připraven jednat o dohodě o trestu. Ta by měla zajistit náhradu škody poškozeným.
Jak se máte? Jaké to je být po tolika měsících ve vazbě zase na svobodě?
Teď se mám dobře. Musím ale hned na začátku říct, že za to vděčím své rodině, která to celé držela nad vodou. A také několika přátelům a svým obhájcům. Velmi si vážím profesora Tomáše Gřivny a magistra Tomáše Noska, mého dalšího obhájce, a Krajského soudu v Ostravě. Ten – řeknu to natvrdo – zastavil nezákonnosti, které v mém vazebním řízení prováděl okresní soud.
Co přesně považujete za nezákonné? Můžete popsat, co Krajský soud vytkl okresnímu soudu?
Pro ilustraci: všechna tři usnesení, která okresní soud v mém vazebním řízení vydal, Krajský soud v Ostravě zrušil jako nezákonná. Týkalo se to už samotného rozhodnutí o vzetí do vazby – soud rozhodl o tzv. koluzní vazbě, aniž by existovala. Navíc mi rozhodnutí o zrušení koluzní vazby doručili až jeden den před koncem maximální tříměsíční lhůty. Byl jsem tedy tři měsíce bez kontaktu s rodinou zcela zbytečně a nezákonně.
Koluzní vazba slouží k tomu, aby obviněný neovlivňoval svědky, spoluobviněné nebo jinak nezkresloval důkazy, dokud policie a státní zástupce neskončí dokazování v přípravném řízení. Vy jste nemohl působit třeba na lidi, kteří vám půjčili?
V mém případě byl ten důvod založen jen na teoretické obavě, že „bych mohl“ někoho ovlivňovat. Nebyl tam jediný konkrétní fakt. Nic z mé minulosti, povahy ani chování tomu nenasvědčovalo. Naopak, mé chování bylo vstřícné. A paradoxní bylo, že chorvatský soud mi umožnil kontakt s rodinou, ale český ne.
Krajský soud tedy opakovaně konstatoval pochybení okresního soudu?
Ano. Zrušil prodloužení vazby i rozhodnutí o nevyhovění mé žádosti o propuštění. Okresní soud rozhodoval velmi formalisticky, vůbec nevzal v úvahu moji osobnost, záruky od blízkých ani moji profesní minulost. A úplně podcenil význam Probační a mediační služby i možnosti elektronické kontroly vazby.
Jak probíhalo rozhodování okresního soudu o vašem propuštění na svobodu?
Bylo to zvláštní. Okresní soud opakovaně odročoval. Vazební zasedání proběhlo řádně, ale soud pak odročil na neurčito. Začali si vyžadovat stanovisko probační služby, které bylo kladné, ale další jednání svolali až po pěti týdnech. Nakonec mé žádosti nevyhověli a rozhodnutí doručili až po sedmi týdnech.
Podle mě zjevná procesní nezákonnost.
Ve vazbě jste byl celkem sedm měsíců. Bylo to přiměřené?
Nebylo. Ale musím být k sobě kritický – s informacemi, které soudy v březnu měly, bych i já jako soudce shledal útěkovou vazbu. Ale už tehdy byla možnost ji nahradit. Krajský soud konstatoval, že útěkové důvody výrazně polevily. Přispěla k tomu moje ochota spolupracovat: nabídl jsem záruky, nabídku dohody o vině a trestu, dal souhlas s monitoringem, umožnil jsem rozšíření stíhání a nijak jsem se řízení nevyhýbal. Tak se nechová člověk, který chce utéct.
Teď na sobě tedy máte náramek pro vězně?
Ano. Mám elektronický náramek, nijak mě to neomezuje. Jediné omezení je, že nesmím opustit Českou republiku. Pas jsem odevzdal. Několik měsíců to vydržím.
Když porovnáte vlastní zkušenost s vazbou a se znalostí výkonu trestu, jak na to nahlížíte? Mnoho lidí říká, že je vazba v Česku horší než samotný výkon trestu. Jaké to bylo pro bývalého soudce a státního zástupce?
Nemohu to samozřejmě fyzicky porovnat, protože ve výkonu trestu jsem nikdy nebyl. Ale z toho, co jsem slyšel od lidí ve věznici a co jsem si sám nastudoval – podle zákonů, předpisů i interních pravidel – je vazba určitě přísnější. A musím říct, že když srovnám tu měsíční vydávací vazbu v Chorvatsku, tak ta byla velmi mírná, skoro až pohodová. Byl to svým způsobem takový pionýrský tábor – starali jsme se sami o sebe, včetně vaření a kulturních programů. A měl jsem štěstí na slušné lidi, netrestané, většinou cizince.
V Chorvatsku vás policie zadržela na základě evropského zatýkacího rozkazu. Návrat do české vazby ale znamenal úplně jiné podmínky. Jak jste je snášel?
V Česku jsem byl z bezpečnostních důvodů izolovaný od ostatních vězňů. Ale musím říct, že Vězeňská služba se ke mně chovala profesionálně a slušně. Dodržoval jsem všechna pravidla a opatření, a myslím, že oni mi to vraceli férovým přístupem. Nebudu jako některé nedávno propuštěné „celebrity“, které tvrdí, že ve věznici měly marihuanu nebo že se tam nerespektují pravidla. To je podle mě nesmysl. Já jsem všechno dodržoval striktně.
Jste obviněný z podvodů, kvůli nimž vám hrozí až deset let vězení. Říkal jste, že jste ochotný jednat o dohodě o vině a trestu. Jak k tomu přistupujete?
Ano, jsem ochoten o dohodě jednat. Samozřejmě to musí být přijatelné pro obě procesní strany.
Uplatňuji obhajobu, která nespočívá v popírání skutku. Neříkám, že se nic nestalo. Některé finanční prostředky od poškozených skutečně byly převzaty a někteří lidé utrpěli škodu. Ale zároveň tvrdím, že část tvrzení je přehnaná – zejména pokud jde o výši škody. Podle mého názoru není 12 milionů realistických. Reálně je to určitě pod 10 milionů.
Je to podle vás méně?
U nejednoho poškozeného je sporné, zda neproběhly i hotovostní platby, které dnes popírají. Přiznávají jen platby přes účet, ale já tvrdím, že hotovost tam velmi často byla. To má vliv na výši skutečné škody.
A pak je tady otázka úmyslu – zda jsem vůbec měl vůli ty peníze nevrátit. Já jsem měl legální příjmy ze zaměstnání i legálních investic. Dostal jsem se ale pod tlak, a to jak ze strany těch osob, které mě vydíraly, tak i ze strany poškozených. A ta spirála už nešla jednoduše zastavit. Takže skutkově se to stalo, ale právně je třeba vzít v úvahu i polehčující okolnosti, včetně krajní nouze.
Jak by mohla vypadat dohoda? Jaký máte odhad výše trestu?
To je samozřejmě předmětem jednání. Peněžitý trest je u mě komplikovaný kvůli mé aktuální finanční situaci, ale také proto, že podle mého názoru nemá smysl, aby peníze šly státu — mají jít poškozeným. Prioritou má být náhrada škody. A pokud jde o odhad trestu: krajský soud při rozhodování o vazbě řekl, že reálný nepodmíněný trest se bude při spodní hranici pohybovat kolem pěti let. Při dohodě o vině a trestu by to mohlo být méně, například tři až čtyři roky. A už mám odseděno několik měsíců ve vazbě, takže by to mělo význam při jeho zohlednění.
Jak to vidíte realisticky vy? Kdybyste měl odhadnout, jak dlouho ještě budete ve výkonu trestu, pokud dohoda vznikne?
Můj optimistický odhad je, že mě čekají ještě dva až pět měsíců. Ale samozřejmě to není jisté.
V každém případě už mám něco za sebou a zároveň budu moci pracovat, což je proti vazbě obrovský rozdíl. Vazba byla opravdu náročná.
Když mluvíte o práci. Co plánujete dál? Chcete se opět věnovat právní profesi?
Ano. Čekají mě pohovory ve dvou advokátních kancelářích. Nemohu říct konkrétní jména, dokud se vše nedohodne, ale řešíme podmínky – časové, finanční i organizační. Mám za sebou 22 let v justici, znalost trestního práva i civilu. Myslím, že mohu být pro advokacii přínosem. A nebráním se ani pedagogické nebo publikační činnosti.
Policie vás viní z podvodů, ale vy dlouhodobě tvrdíte, že jste se dostal do vleklého vydírání, které trvalo pět až šest let a kvůli němuž jste postupně vyčerpal vlastní prostředky, peníze rodiny a nakonec jste si začal půjčovat. Můžete detailně popsat, jak podle vás to vydírání vzniklo a jak se stupňovalo?
Stalo se to tak, že jsem byl v souvislosti s jednou z kauz kontaktován a na začátku to nevypadalo nijak zásadně. Byl jsem zvyklý, že si ke mně někdo sedne v restauraci, sleduje mě nebo si mě fotí. Po metanolové kauze a dalších případech se to stávalo. Jenže pak to začalo být jiné. Tito lidé mě začali doprovázet, jezdit za mnou. Někteří mě oslovovali, připomínali mi kauzy, ve kterých jsem někomu „šlápl na kuří oko“. Stále to bylo v šedé zóně — nepříjemné, ale ještě ne trestné.
Kdy se to podle vás překlopilo v jednoznačné vydírání?
Ve chvíli, kdy mě jeden z nich na benzínové stanici donutil přesunout se do dodávky. Tam mi na notebooku ukázali sledovací program — údaje o mých blízkých, o rodině, o malých neteřích, zdravotní dokumentaci, kde jsem spal, kde pracuji. Měli kompletní přehled o mém životě. Začali mi říkat, co se „může stát“, pokud nebudu spolupracovat.
Co konkrétně po vás požadovali?
Nabízeli to jako „dobrovolnou možnost“ – že když zaplatím, budu mít klid.
Vy jste na to přistoupil? Proč?
Uděláte to, co se udělat má: pošlete je do háje. Jenže po několika dalších nátlacích jim z ve stresu dáte několik set tisíc. Jenže klid nepřijde.
Každého asi napadne: Proč jste nešel na policii?
Když jsem se pokusil podat trestní oznámení, fyzicky mě napadli. Byl jsem zadržen, udeřen, a nakonec jsem jim znovu dal peníze – tentokrát už i prostředky, které jsem spravoval pro rodinu.
Když vaše vyprávění poslouchá někdo zvenku, tak si řekne: jste soudce, člověk, který systém zná. Jak je možné, že jste to nemohl řešit? Spousta lidí si řekne, že je to celé nesmysl, nebo že vám „prostě hráblo“. Co byste jim na to odpověděl?
Ne, moje bludy to určitě nejsou. Můj znalecký posudek – který mi mimochodem pomohl dostat se z vazby – jasně uvádí, že netrpím žádnými bludy, žádným duševním onemocněním a nebyla zjištěna žádná závislost. Podle znalců mám normální, kvalitní osobnost.
Takže informace o gamblingu, které se objevily po vašem zadržení, nebyly pravdivé?
Ne. Nikdy v životě jsem nehrál hazardní hry, nikdy jsem nesázel, nebyl jsem v kasinu. To, že jsem žil společenským životem, je pravda, ale to není nic patologického. A věci, které popisuji – fyzické napadení, modřiny, zdravotní problémy – jsou objektivně zdokumentované. Vypovídali o tom i svědci v trestním řízení. Nehráblo mi, jen jsem se dostal do situace, kterou jsem nedokázal správně vyřešit.
Zažíval jste tedy i fyzické násilí. Jak to probíhalo?
Začalo to relativně „mírně“. Občas úder, strčení, tlak. Byly tam útoky, ale nikdy ne do obličeje. Modřiny byly na bocích, kloubech, pažích. Jeden z útoků zahrnoval použití elektrického proudu v dodávce — ale nešlo o útok, který by člověka zabil. Bylo to nepříjemné, ponižující, ale přežít se to dalo. V několika případech jsem byl zadržen, omezen na svobodě, fyzicky přinucen. To pak potvrzovali i svědci.
A přesto jste si to nechával pro sebe. Proč jste se neobrátil na policii více rázně a dřív?
Dnes už vím, že to byla chyba. Měl jsem to risknout a udělat to. Ale tehdy jsem to neudělal z obavy z reakce těch lidí — měli velmi dobré znalosti policejní práce, znali přístupy do některých evidencí, věděli, kdy se o ně začne zajímat policie. Navíc jsem vždy byl typ, který si své problémy řešil sám. S rodinou jsem nic neprobíral, všechno jsem bagatelizoval.
Tlak se tedy stupňoval a vy jste měl čím dál méně peněz. Co se dělo pak?
Ano. Když zjistili, že už jsem úplně „vycuclý“ – že už nemám z čeho platit – nabídli mi „přátelskou variantu“. Řekli mi, že by se to „dalo vyřešit“ tak, že skočím z budovy krajského soudu. A že oni se pak „postarají“ o moji rodinu prostřednictvím finančních institucí. Dokonce mi ukazovali fotografie kolegů, kteří zemřeli. Zjistěte si, kdo zemřel v budově Krajského soudu v Brně. To byl moment, kdy jsem pochopil, že to je za hranicí všeho.
A to byl důvod, proč jste odjel do Chorvatska?
Ano. Odjel jsem, protože jsem měl reálnou obavu o život. A také proto, abych si v klidu rozmyslel, co udělám dál. V Česku bych pod tím tlakem nebyl schopen nic rozhodnout. V Chorvatsku jsem chtěl kontaktovat české orgány, požádat o ochranu, zveřejnit příběh, vyhledat média. Jenže komunikace byla složitá — neměl jsem český telefon, používal jsem chorvatské SIM karty, které mi často došly nebo se vybily. Když jsem si šel koupit další předplacenou kartu, policie mě zadržela.
Vy jste měl v rámci „investic“ vyplácet takzvané výnosy poškozeným, přestože jste sám už žádné peníze od údajných vyděračů nedostával. Můžete popsat, jak tento mechanismus fungoval? Podle policie to připomíná schéma tzv. letadla.
Někdy v roce 2023 až 2024 mi přestali ty prostředky dávat úplně. Do té doby jsem jim odevzdával svoje peníze i peníze poškozených. Ale tři, čtyři, pět let to fungovalo tak, že oni dávali nějaké výnosy, které jsem já předával lidem. Proto to všichni považovali za výnosné investice. Pak ale přestali dávat cokoliv. A já jsem začal vyplácet výnosy ze svých prostředků. Dotoval jsem to sám. Měsíčně to někdy byly i miliony.
Když už jsem neměl z čeho brát, začali mě tlačit k tomu, abych přivedl další lidi. Říkali: máš kamaráda, úspěšného podnikatele, věří ti — nabídni mu to. A tak se to rozjelo. Oni to nazývali investicí, ale reálně to samozřejmě bylo letadlo.
Podle spisu jste si půjčoval od lidí z justice i od přátel. Tvrdíte, že mnohým jste i vracel. Jak to probíhalo?
Ano, je pravda, že někteří z těch lidí byli z justice. Ale rozhodně to nebyla „desítka soudců“, jak se psalo. Šlo o jednotky případů. A většině z nich jsem ty peníze vrátil, často i s výnosem. Kdyby se nestalo to, co se stalo v březnu — tedy můj odjezd z republiky — tak bych během března a dubna vrátil dalším lidem částky v řádech desetitisíců nebo stovek tisíc. Na to jsem měl připravené prostředky.
Policie i státní zastupitelství řeší, kde peníze skončily. Vy sám říkáte, že jste z nich nic neměl. Jak to tedy podle vás je? Kde jsou miliony, o kterých poškození mluví?
To je otázka především pro policii. Ale jedno je jisté: policie provedla velmi podrobné finanční šetření a žádné peníze u mě nenašla — ani v hotovosti, ani na účtech, ani ve formě investic nebo majetku v Česku či v zahraničí. U mě zajistili penzijní připojištění, nějakou hotovost, hodinky, které jsem měl ještě před trestnou činností. Nic víc. Velká část peněz byla vyplacena poškozeným jako výnosy. A zbytek skončil u těch organizátorů. Kdybych já měl dvacet milionů, které se mi přisuzují, tak by je policie našla. Samozřejmě by se to někde objevilo.
Jakým způsobem s vámi policie v této části případu pracuje nyní? Pátrá po těch zmizelých milionech?
Policie má popisy osob, má jejich jména, přezdívky, informace o kontaktech. U jedné osoby mám velmi konkrétní identifikaci. A podle toho, co vím, jeden z těch lidí už má sám velký problém — údajně v podobném schématu, v jakém jsem byl já. Vydírání podle mě trvalo pět šest let. Jsem připraven policii poskytnout další informace.
Váš příběh vyvolává otázku: jak je možné, že si v sociálním a profesním prostředí justice tak dlouho nikdo ničeho nevšiml? Vy sám jste byl soudce, předtím vedoucí státní zástupce, měl jste velmi viditelnou kariéru. Nikdo kolem vás nic nezaznamenal?
Já jsem byl vždy člověk, který si své problémy nechával pro sebe. Nikdy jsem si nestěžoval. Ani rodině jsem neřekl o zdravotních problémech, modřinách, potížích. Vysvětloval jsem to tím, že nosím spisy do schodů, že jsem se praštil. Moje rodina nic netušila. Až poslední měsíce začali vidět, že se něco děje. Ale rozsah věcí jsem jim řekl až po vzetí do vazby.
Když se vrátíme ještě k vaší kariéře — byl jste dozorovým státním zástupcem v metanolové kauze, dozoroval jste zásadní kauzy. Pak jste přešel do soudcovské funkce. Kdy začal ten zlom ve vaší kariéře?
Já jsem měl už na státním zastupitelství kauzy, kde byla korupce na policii, lihové mafie, vazby kriminality na politiku. Udělal jsem si spoustu nepřátel. Pak jsem přešel na soud do Brna. Tam jsem nikomu nevadil, ale byl jsem cizí prvek — přišel jsem z jiného regionu, z jiné kultury justice. A současně se kumuloval tlak zvenku. Když se to pak spojilo s tím vydíráním, začal jsem být psychicky i fyzicky vyčerpaný.
Někteří lidé říkají, že jste byl vyhořelý.
Pokud jsem byl vyhořelý, tak jen kvůli tomu tlaku. Jinak jsem normálně soudil, i v den odjezdu jsem soudil.
Ale nebyl jsem schopný psát dlouhá a složitá rozhodnutí. Byl jsem pod psychickým i fyzickým tlakem.
Na výkonu práce se to projevilo.
Jak na vše reagovala vaše rodina, když se to dozvěděla? Vlastně až z médií?
Bylo pro mě překvapivé, jak rychle a prakticky reagovali. Moje žena mi už druhý den po vzetí do vazby poslala balíček — všechno, co jsem mohl potřebovat. Měl jsem jim věřit víc. Teď je jim leccos dlužný a snažím se to napravovat.
Když se ohlédnete zpět, co byla podle vás největší chyba?
Že jsem to neřešil hned. Měl jsem riskovat, měl jsem jít na policii nebo přes přátele z advokacie podat trestní oznámení tak, aby mě to neohrozilo. Podcenil jsem to. To byla chyba.
