Stačí říct „započítávám“ – a dluh může zaniknout, i když přesně neurčíte který. Ústavní soud dnes změnil dosavadní praxi a postavil se proti výkladu Nejvyššího soudu, který požadoval striktní přesnost při jednostranném započtení více pohledávek. Nově už nebude automaticky platit, že neurčité započtení je neplatné. Rozhodnutí může mít dopad na běžné spory mezi lidmi i firmami, kteří si vzájemně dluží peníze.
Dosavadní soudní praxi při započítávání vzájemných pohledávek mění dnešní nález Ústavního soudu. Už totiž nebude nutné, aby při jednostranném započtení bylo vždy jednoznačně vymezeno, která z více možných pohledávek má zaniknout. Původní judikatura, podle níž je jinak započtení neurčité, vycházela ze staré právní úpravy. Nejvyšší soud se jí však držel i po účinnosti nového občanského zákoníku.
K jednostrannému započtení dochází tehdy, když si dvě osoby vzájemně dluží a jedna z nich vůči druhé prohlásí, že svou pohledávku započítává proti její pohledávce. Podle starého i nového občanského zákoníku se vzájemné pohledávky započtením ruší v rozsahu, v jakém se kryjí. Pokud si tedy dva lidé navzájem dluží například 100 tisíc korun a jeden z nich započte pohledávku v plné výši, pohledávky obou zaniknou.
Složitější situace nastává tehdy, když alespoň jedna ze stran má pohledávek více, jejich hodnota se liší a započítávající strana neurčí, kterých konkrétně se započtení týká. Nejvyšší soud v takových případech dovozoval, že takové započtení je neurčité, a tedy zdánlivé.
Mohlo by vás zajímat
Neurčitost napravil nový občanský zákoník
Současný občanský zákoník však oproti předchozí úpravě nabízí řešení situací, kdy se dluhy zcela nekryjí. Stanoví totiž, že se pohledávka započte obdobně jako při splnění. To znamená, že se postupuje podobně, jako když dlužníkovo plnění nestačí ke splnění celého dluhu.
Podpůrné pořadí, v němž se taková platba rozdělí, upravuje § 1932 občanského zákoníku. Nejprve se hradí náklady, poté úroky z prodlení, dále úroky a nakonec jistina. U spotřebitelů platí odlišné pravidlo – jistina má přednost před veškerými úroky.
Pokud má dlužník více dluhů se stejným předmětem plnění, podpůrné pořadí stanoví § 1933. Nejprve se započte dluh, který byl již upomenut, jinak závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění pak závazek nejdříve splatný.
Opora i v odborné literatuře
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 78/25 dospěl k závěru, že dosavadní judikaturu o neurčitosti započtení již nelze použít. Nová právní úprava ji totiž překonala. Tento závěr podporují i autoři komentářové literatury.
Petr Čech uvedl, že jde o rozumný a užitečný posun, který by mohl omezit množství neurčitých zápočtových prohlášení. Michal Vrajík se domnívá, že judikatura Nejvyššího soudu je novou právní úpravou překonána a nyní „již pravděpodobně neobstojí“.
„Potřeba zohlednit § 1933 občanského zákoníku je o to silnější, pokud vezmeme v potaz, jak závažné právní důsledky závěry Nejvyššího soudu mají. Kvůli nezohlednění tohoto pravidla totiž končí řada prohlášení o započtení jako zdánlivá,“ uvedl Ústavní soud v odůvodnění. Taková započtení nevyvolávají zamýšlené účinky a nepřihlíží se k nim.
Dříve odmítl, dnes vyhověl
Ústavní soud uzavřel, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu kladla na určitost započtení vyšší nároky, než stanoví zákon, a je proto protiústavní.
Nic na tom nemění ani skutečnost, že jiný senát Ústavního soudu už v minulosti mezi stejnými účastníky rozhodoval a ústavní stížnost tehdy odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
„Ústavní soud si uvědomuje, že není vhodné, aby ve skutkově i právně obdobném případě stejných účastníků rozhodl odlišně. Dřívější odmítavé usnesení však Ústavnímu soudu neznemožňuje, aby v obdobné věci stejných účastníků vydal vyhovující nález,“ zdůvodnili soudci změnu postoje.
