Lidé se v Česku dál soudí i tam, kde by se mohli dohodnout. Ne proto, že by jiná cesta neexistovala, ale proto, že ji systém neumí nabídnout včas a srozumitelně. Právě to byl hlavní vzkaz kulatého stolu o budoucnosti mediace, který se uskutečnil v Poslanecké sněmovně pod záštitou poslankyně a stínové ministryně spravedlnosti Evy Decroix (ODS).
Zástupci justice, advokacie, mediátorů i ministerstva spravedlnosti se shodli na jedné věci: mediace není problém. Problém je, že ji český systém prakticky neumí využít.
Pro člověka mimo právní prostředí je mediace v zásadě jednoduchý princip. Do sporu vstoupí třetí, nestranná osoba – mediátor – a pomáhá oběma stranám znovu nastavit komunikaci tak, aby našly řešení, na kterém se dokážou shodnout. Nejde o soudce, který rozhodne, kdo má pravdu, ale o průvodce, který vede strany k dohodě. Nehledá viníka, ale řešení, se kterým budou obě strany schopné dál fungovat.
V českém právu má mediace své místo už od roku 2012 a soud ji může účastníkům i nařídit formou úvodního setkání s mediátorem. Na papíře tak systém počítá s tím, že by část sporů vůbec nemusela skončit rozsudkem. Praxe ale podle účastníků kulatého stolu vypadá jinak.
Lidé pořád nevědí, co mediace je
Na začátku debaty to pojmenovala mediátorka Anna Márová jednou větou, která mezi účastníky rezonovala. „Setkáváme se 14 let od zavedení mediace a pořád klienti na úvodním setkání hledají meditační polštářky,“ popsala s nadsázkou. Za vtipem se ale skrývá vážný problém: mediace je pro veřejnost stále neuchopitelná a často zaměňovaná s terapií nebo „něčím mezi“.
Zároveň ale nejde jen o neznalost. Mediace je podle Márové v některých částech republiky prakticky nedostupná. „Existuje 24 okresů, kde nemá sídlo žádný mediátor,“ upozornila. Ještě výraznější je to u rodinné mediace, tedy u sporů, kde by dohoda měla zásadní dopad na děti i další fungování rodiny. „Je pouze 25 zapsaných rodinných mediátorů a aktivní praxi vykonává jen zhruba polovina z nich,“ zaznělo.
Mediace přichází ve chvíli, kdy už je pozdě
Rodinné spory patří mezi ty, kde mediace dává největší smysl. Neřeší se v nich jen právo, ale i emoce, vztahy a budoucnost. Podle účastníků kulatého stolu se ale mediace dostává do hry pozdě, často až ve chvíli, kdy už je konflikt vyhrocený.
Soudkyně Krajského soudu v Praze Šárka Hájková to popsala otevřeně. „Systém si poradil s mediací velmi dobře. Systém je funkční. Systém má ale své limity,“ uvedla. Zároveň připomněla, že mediace sama o sobě nezměnila chování lidí ani počet sporů. „Mediace nesnižuje počty podaných žalob,“ dodala.
Mohlo by vás zajímat
Klíčový je podle ní okamžik, kdy spor dorazí k soudu. V tu chvíli se z něj často stává boj. „Ocitnou-li se účastníci již v jednací síni, jsou nastaveni na spor a boj,“ popsala. Vrátit konflikt zpět k dohodě je pak mnohem těžší, než ho zachytit dřív.
Když se mediace použije, funguje
Do debaty proto vstoupila otázka, která se objevovala opakovaně: proč se mediace nevyužívá ve chvíli, kdy evidentně funguje. Mediátorka Dana Potočková k tomu přinesla konkrétní čísla, která ten paradox dobře ilustrují. „Přes 55 % úvodních setkání se vyřeší buď vstupem do mediace nebo končí dohodou mimo mediaci,“ uvedla.
Už samotné první setkání tak často vede k posunu nebo přímo k dohodě. O to větší kontrast představuje praxe soudů. „Soudy využívají institut úvodního setkání velmi omezeně – jen v 0,46 % případů,“ doplnila.
Nástroj, který má prokazatelný efekt, systém používá téměř symbolicky. Podle Potočkové přitom nejde jen o český problém. „Mediace je považována za rychlou a efektivní, přesto ji většina států EU využívá v méně než 1 % sporů.“
Nepřehledné prostředí odrazuje veřejnost
Diskuze ukázala i další vrstvu problému. Pro běžného člověka není vůbec jednoduché se v mediaci zorientovat. Vedle zapsaných mediátorů, kteří splňují zákonné podmínky a podléhají dohledu, totiž působí i mediátoři mimo tento režim.
„Veřejnost stále mate skutečnost, že vedle zapsaných mediátorů se vyskytují i mediátoři nezapsaní a akreditovaní,“ zaznělo během jednání. Pro klienta to není jen formální rozdíl. Liší se míra důvěrnosti i právní účinky mediace.
Data zároveň ukazují, že mediace zůstává nevyužitá. „78 % odborné veřejnosti vnímá nevyužitý potenciál mediace v soudním řízení“ a „64 % vnímá, že nabídka mediace převyšuje poptávku.“
Nabídnout smír je v Česku problém
Kulatý stůl otevřel i širší společenský rozměr. Výrazná věta celé debaty mířila právě sem: „Být ten první, kdo nabízí smír, se chápe jako slabost. Česká veřejnost se profiluje na základě sporu a boje.“
Právě tento postoj podle účastníků brzdí mediaci nejvíc. Lidé často nevnímají dohodu jako racionální řešení, ale jako ústupek. Konflikt se rychle mění v otázku principu nebo prestiže. Mediace pak ztrácí prostor dřív, než vůbec začne.
Na závěr panovala jasná shoda. Pokud má mediace fungovat, musí přijít dřív. „Cílem je, aby se systém filtroval přes první kolečko úvodních setkání s mediátorem,“ zaznělo.
Diskutující proto navrhují posílit mediaci v předsoudní fázi, zavést povinná úvodní setkání u některých sporů, lépe motivovat účastníky i advokáty a zároveň zpřehlednit systém mediátorů.
