Pátek, 5. března, 2021

Dvě poznámky k volebnímu plenárnímu nálezu

0
Dvě poznámky k volebnímu plenárnímu nálezu
Soud zrušil část volebního zákona kvůli porušení rovnosti volebního práva a šancí kandidujících subjektů Foto: Pixabay

Poznámky mám dvě a obě se týkají obecně i plenárních nálezů, kterými ústavní soudci rozhodují o zrušení zákonů. Článek je inspirován nedávným plenárním nálezem, který zrušil části volebního zákona (Pl. ÚS 44/17 – dále také Plenární nález).

Poznámka č. 1

Z bodu 39 Plenárního nálezu jsem zjistil, že ústavní soudci se podobnou záležitostí (možné rušení volebního zákona) zabývali v plenárním nálezu Pl. ÚS 42/17 ze dne 17. 4. 2018. Uvádí se v něm například Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce neústavnosti právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty podle volebního zákona.“ Nebo „Vlastní otázkou ústavní konformity ustanovení § 26 a § 48 až § 51 volebního zákona, se Ústavní soud v minulosti již opakovaně zabýval, přičemž Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení na tuto judikaturu odkázal. Již ve svém nálezu ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 25/96, Ústavní soud konstatoval, že jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů je nevyhnutelné, a proto přípustné. Cílem voleb není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení jen diferencovaného zrcadlového obrazu názorových proudů a politických postojů voličů, nýbrž především utvoření funkčního a akceschopného parlamentního systému.“

V Plenárním nálezu se vysvětluje, že jedním z důvodů, proč jeho sepsání trvalo tak dlouho bylo, že nejdříve musel spatřit světlo světa právě plenární nález č. 42/17, který žádnou část volebního zákona nezrušil. Stížnost byla nálezem odmítnuta pro nepřípustnost. Přičemž se našel jen jediný soudce, který v nálezu č. 42/17 zapochyboval o souladu volebního zákona s ústavou.

„K odůvodnění odmítavého usnesení pléna Ústavního soudu zaujímám odlišné stanovisko, neboť jsem přesvědčena, že právní úprava voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR napadená posuzovaným návrhem je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Akceptuji závěr o tom, že argumentace konkrétního stěžovatele nebyla natolik přesvědčivá a opřená o relevantní skutkové a právní tvrzení, aby vedla k závěru o zásahu do jeho základních práv a svobod, nemohu však souhlasit s některými závěry, uvedenými v odůvodnění příslušného usnesení.“    

Ostatní soudci ani nenaznačili, že by byl volební zákon v rozporu s ústavou. No a v tom vidím problém. 14 ústavních soudců ani nenaznačí v dubnu 2018, že by volební zákon byl v rozporu s ústavou, a v únoru 2021 část volebního zákona 11 soudců zruší. U 4 soudců, kteří nepodpořili zrušení části volebního zákona, to překvapivé není. Nechtěli zrušit volební zákon v roce 2018 a nechtěli ho zrušit ani v roce 2021. Jeden soudce, který hlasoval v roce 2021 pro zrušení volebního zákona, ještě v roce 2018 ústavním soudcem nebyl. A jeden soudce ho chtěl zrušit v roce 2018 a v roce 2021 pro zrušení hlasoval. Co ostatní soudci?

Ostatních 9 soudců v roce 2018 ani nenaznačilo, že by mohl být volební zákon protiústavní. Tito soudci (aspoň někteří) měli v rámci odlišného stanoviska uvést, že volební zákon je v rozporu s ústavou dle jejich názoru. I když se plenárním nálezem ústavní stížnost odmítá, ústavní soudci by měli říci, zdali si myslí, že zákon je v rozporu s ústavou. Posílili by předvídatelnost svých budoucích rozhodnutí a právní jistotu. Při vyhlášení rušícího nálezu by pak bylo méně emocí, byl by předvídatelnější.

Proti tomu by teoreticky mohl jít argument, že soudci nemají „napovídat“, jak  vnímají některé zákony, aby někdo cíleně nepožadoval rušení zákonů. Argument není dobrý. Jedním z cílů ústavního soudu je, aby zákony byly v souladu s ústavou. A „napovídání“ k tomuto cíli směřuje. Také se „napovídáním“ posiluje předvídatelnost rozhodnutí a právní jistota.

Poznámka č. 2

I když soudci nejsou podjatí (§ 36, odst. 3 zákona o ústavním soudu) a mohou danou věc projednávat, měli by v nálezu uvést, zda-li, a jak se v minulosti podíleli na vzniku či úpravě zákona, o jehož zrušení nyní rozhodují.

Až z novin po vynesení nálezu jsem se mimo jiné dozvěděl například, že

  • Jeden ústavní soudce jako senátor hlasoval pro volební zákon
  • Jeden ústavní soudce byl předsedou legislativní rady vlády, která zákon „poslala“ do parlamentu
  • Jeden ústavní soudce (soudce zpravodaj k tomuto nálezu) byl členem legislativní rady vlády, která zákon „poslala“ do parlamentu.

Že tento plenární nález vzbudí emoce, bylo jasné. Že novináři a politici budou šťourat a tyto informace budou publikovat, bylo zřejmé. Tak proč informace v nálezu neuvést? Kdyby byly uvedeny už v nálezu, byl by pro mne nález důvěryhodnější. Myslím si, že tento typ informací by měli soudci v nálezu uvádět.

Buďme pozitivní (myšlením) i negativní (epidemiologicky) zároveň.

Lukáš Křístek