Paradoxy protikorupčníků

    Protikorupční aktivisté jsou lidé zvláštního ražení. Nepochybně berou své myšlenky vážně, nechybí jim zaujetí, které je v dnešní lhostejné době skutečně nevídané. Problém je někde jinde. V tom, že nejsou schopni vnímat realitu v celé komplexnosti, a tak ze souvislostí vytržené a prefabrikované detaily různých příběhů, které předkládají, se jako bumerang nakonec obracejí proti nim, a jejich samozvaným morálním hodnocením. Což se v případě, že chladnou racionální a věcnou analýzu nahradí názorový eklektismus a utilitární přístup k realitě, nakonec stane každému.

    Daleko horší je naprosto cynický pragmatismus a relativismus podle toho, zda ve virtuálně pojímané realitě patří do té správné party, či zda jde o „zlojeda“. Poslední příklad za všechny. Nominace Věry Jourové na evropskou komisařku prošla bez jakéhokoli povšimnutí protikorupčních aktivistů.

    Co za poprask by nepochybně spustili, kdyby byl nominován Jiří Čunek. Jaký je přitom mezi nimi rozdíl? Čunek má stejnou, ne-li větší kvalifikaci, a stejně tak jako v případě Jourové bylo stíhání zastaveno státním zástupcem. U Čunka dokonce navíc nelegálnost stíhání konstatoval Nejvyšší soud. Obdobně selektivně přistupují protikorupčníci i k záležitostem, které se dotýkají jich samotných. Názorně to předvedli na nedávné diskusi ke stavu české justice.

    Že jde o bolestivé téma, na tom se shodne deset miliónů našich občanů. V dobách, kdy ještě Václav Klaus šéfoval CEP, bývalo zvykem, že k danému tématu byl mezi panelisty pozván i jeden z opačného názorového tábora. V DOXu Karla Janečka by k podobné ideodiverzi nemohlo dojít ani náhodou. A tak nepřekvapí, když na forbíně vedle sebe zasedli soudce Vojtěch Cepl, Hana Marvanová, Petr Havlík, předsedkyně NS Iva Brožová či aktivista Jaroslav Kuchař z iniciativy Vraťte nám stát. Jako moderátor byl přítomen Jan Štern. Všechno holky a kluci, „kteří spolu mluví“.

    Není proto divu, že v takovém prostředí je jenom těžké nalézt principy alespoň elementární logiky a vnitřní názorové konzistence. Aktivista Kuchař auditorium například informuje, že inciativa poslala dopis premiérovi Sobotkovi, v němž jej vyzývá, aby všichni soudní funkcionáři měli bezpečnostní prověrku NBÚ, jinak mají končit. Na to konto si bere mikrofon Brožová, a kontruje, že ona ji sice nemá, ale odstupovat nehodlá, protože chce bojovat proto nespravedlnostem v justici. Po ní ale přece nikdo nic takového nechce. Ona přece patří do „Společenství Prstenu“.

    Přesto jsou ale i soudci, kteří takovou prověrku získali. Dokonce pro seznamování s materiály NATO. Jedním z těch mála soudců je například Jan Sváček, který je ale pro protikorupčníky ztělesněním veškerého zla, protože má údajné kontakty s „kmotry“. Ve stejném duchu nepřekvapí, když Brožová naprosto vážně přikyvuje v reakci na vystoupení Jiřího Pospíšila, jak uťal korupční hydře hlavu tím, že prosadil zákon, aby funkční období předsedů krajských soudů bylo omezené. Proč by se něco podobného mělo týkat i jí, která svou neodvolatelnost hnala až před Ústavní soud?

    Neméně půvabné bylo sledovat, jak stejně vážně pokyvuje hlavou Cepl, když bývalý ministr spravedlnosti horlil proti nepotismu v soudnictví, kdy si stávající soudci lobují za své děti. Těžko si vybavit jiný příklad dědičného soudcovství, než v případě obou Ceplů, z nichž otec byl dokonce soudcem Ústavního soudu, nota bene když v taláru skončila i jeho neteř. Možná by stálo za to, kdyby alespoň posluchačstvu junior vysvětlil, jak mu k taláru soudce krajského soudce dopomohl bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera, další z „ďáblů“ v intencích barvotiskového chápání protikorupčnické reality. A kterého navíc svým rozsudkem pasoval do role „justičního mafiána“.

    Své dostaly co proto i kárné senáty Nejvyššího správního soudu. Hlavně proto, že nevyhověly Pospíšilovi, když podával kárnou žalobu na představitele krajského soudu v Brně. Další příklad temných sil? Pro protikorupčníky nejspíš ano. Pak by si měli nejdříve přečíst příslušný rozsudek, podle nějž byla žaloba napsána tak, že byla prakticky neprojednatelná.

    Jedním z velkých témat protikorupčního boje je nezávislost státních zástupců. Bohužel však zůstala oslyšena otázka, jak do toho celého zapadá tehdejší výzva některých poslanců vyšetřovací komise k Opencard, aby nejvyšší státní zástupce odvolal žalobkyni, která případ dozoruje. Těžko na to odpovídat jinak, než že tady jde zkrátka o ten protikorupční boj, kdy obecná pravidla uplatňovaná vůči jiným osobám a v jiném obsazení prostě naplatí.

    Signifikantní pak bylo, že jako moderátor besedy byl Jan Štern, jehož bratra pár dní před tím odvolala ministryně spravedlnosti Helena Válková z postu náměstka. Že by šlo o střet zájmů? Nenechte se vysmát.

    Jde ve všech zmíněných případech o nestoudnost, pokrytectví, nepochopení kontextu, sebereflexe, či osobní domýšlivost? Na tyto paradoxy si budou protikorupčníci odpovědět sami.

    Dušan Šrámek

    Sdílejte
    Předchozí článekVeřejná diskuse o místní příslušností exekutorů má dva nedostatky
    Další článekJsou tu soudy od toho, aby pomáhaly státu?
    Dušan Šrámek
    Dušan Šrámek se narodil 5. května 1962 v Klatovech. Tam chodil do základní školy a na gymnázium. Před listopadem 1989 se podílel na rozmnožování a kolportování “nelegálních” tiskovin, např. dokumentu Charty 77, Lidových novin, časopisu Sport, Attack, Koruny české a dalších. Po roce ´89 působil jako nezávislý novinář v týdenících Fórum, Profit, denících Lidové noviny, Český deník, Telegraf, Metropolitan. Dnes přispívá do týdeníku Reflex a dalších tištěných i online periodik. Věnuje se politickým kauzám a ekonomicko-podnikatelské problematice.