Sobota, 28. května, 2022

Pokus o znásilnění trestního procesu

0
Pokus o znásilnění trestního procesu
Znak bezbrannosti poškozené trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku může být naplněn i v důsledku jejího velmi nízkého věku Foto: Pixabay

Česká justice přinesla dne 13.4.2022 poněkud znepokojivou informaci. V článku „Změna zákonného vymezení znásilnění by obětem nepomohla, zní z ministerstva“ je mimo jiné uvedeno, že Ministerstvo spravedlnosti: „….chystá zavedení zákazu otázek na předchozí sexuální vztahy a chování oběti znásilnění při výslechu. Do budoucna je možné, že v přípravném řízení nebude moci obhájce nebo obviněný klást oběti dotazy přímo jako teď, ale výhradně zprostředkovaně.“ Příslib zmíněné úpravy byl údajně vysloven v rámci sněmovního semináře, který se zabýval problematikou vyšetřování (a prokazování) trestných činů znásilnění. Což je zcela jiný problém, o kterém se zmíním v závěru.

Je obtížné uvěřit, že by legislativní zákaz otázek mohl někdo myslet vážně. A pokud ano, je to dost nebezpečný nápad. Předpokládám, že by mělo jít o novelu trestního řádu, protože ministerstvo pochopitelně žádný ferman nařizující, co se má nebo nemá dít v trestním řízení, vydat nemůže.  

Podle § 2 odst. 4 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení projednávat trestní věci projednávat s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení.  Lidská důstojnost je chráněna článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Což v souhrnu znamená, že i v trestním řízení jsou nepřípustné otázky, které bezdůvodně zasahují do soukromí poškozeného, v dané chvíli ovšem především svědka, případně ponižují jeho důstojnost. Ovšem bezdůvodně.

Není tedy třeba výslech škozeného omezovat limitací otázek. Zcela jistě by to bylo porušení hned několika zásad trestního řádu, mimo jiné zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady zajištění práva na obhajobu. Takto předem dirigované řízení by zřejmě nebylo možno považovat za kontradiktorní a tedy spravedlivý proces. A jen poznamenávám, že by nešlo jen o omezení práva obviněného, ale zákaz otázek by se nepochybně vztahoval i na i orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje.

Otázky na předchozí sexuální vztahy a chování „oběti“ znásilnění jsou v obecné rovině prostě jen druhem otázek, které zasahují nebo mohou zasahovat do oblasti lidského jednání, které je obecně považováno za intimní s tím, že je řada těch, kteří by na takovéto otázky vůbec odpovídat nechtěli.
Což ale a priori neznamená, že by odpovědi na takové otázky nemohly být relevantním důkazem v trestním řízení. Z již řečeného obecného hlediska ovšem jde o zásah do intimní sféry, který se nemusí týkat jen a výhradně těch, kdo měli být znásilněni.

V této souvislosti je běžně užíván pojem „oběť znásilnění“, což je samo o sobě problém. V běžné hovorové mluvě je tento výraz používán bez ohledu na to, zda bylo znásilnění prokázáno, což jistě nevadí. Pokud jde ale o trestní řízení, pak toto označení by nemělo být užíváno dokud proces pravomocně neskončí výrokem viny.
Je-li oběť, musí být i pachatel, což je podmínka, kterou lze považovat za splněnou právě jen po zmíněné právní moci rozsudku. A to pomíjím případy, kdy až v dovolání je závěr o vině zpochybněn (viz například rozhodnutí NS ČR sp.zn. 3 Tdo 94/2008). Zcela určitě ale nelze o oběti jakéhokoliv trestného činu, včetně znásilnění, hovořit ve fázi přípravného nebo soudního řízení. Samozřejmě s výjimkou případů, kdy se obviněný doznal a o pravdivosti jeho doznání není pochyb. Je jistě třeba zohlednit možnost, že o oběť znásilnění jde, ale nemá-li být porušena zásada presumpce neviny, není možné tento závěr s nějakými zásadními procesními reflexi činit dříve.

Velmi nepříjemný dotazům může být vystaven svědek, případně poškozený v souvislosti s řízením, v němž je projednáváno obvinění z jiného skutku. Typické to je pro případy trestních řízení v nichž je projednáváno obvinění z násilných trestných činů, například loupeže, omezování osobní svobody, ale v podstatě, zejména pokud jde o svědka, v případě jakéhokoliv trestného činu, pokud svědek sám má vypovídat o něčem, co souvisí s intimními záležitostmi. Například proč byl tam, kde byl, s kým tam byl, co tam dělal atd.

Pokud by měly být zakázány v trestním řízení otázky, zaměřené na předchozí sexuální vztahy a chování osoby, vystupující v trestním řízení jako poškozený v případě obvinění ze znásilnění, pak by logicky stejný ohled musel být brán v případě stejných nebo podobných otázek zasahujících lidskou intimitu v i v jiných trestních řízeních. Samozřejmě ve vztahu ke všem svědkům, nejen těch, kteří v řízení vystupují jako poškození.

V soudní fázi řízení by explicitní zákaz otázek porušoval zásadu soudcovské nezávislosti. Stěží si lze představit nezávislého soudce, kterému zákon generálně říká, na co se nesmí ptát. Případně, jaké konkrétní otázky ex lege absolutně nesmí připustit. Markantnější případ porušení práva na spravedlivý proces by si zřejmě bylo obtížné vymyslet.

Zatímco zákaz určitých otázek, které by měly být kladeny poškozenému či svědkovi si lze technicky, tedy legislativně představit, úpravu dalšího tvrzeného vylepšení, totiž redukování možnosti obhájce klást otázky poškozenému nebo svědkovi přímo, ale jen „výhradně zprostředkovaně“, si nelze ani představit. Především není jasné, kdo by tímto zprostředkovatelem měl být a proč. Nabízí se ale možnost, že by jím v představách autorů záměru  by například policejní orgán anebo soudce měli být oním tlampačem, reprodukujícím otázky obviněného nebo jeho obhájce. Ovšem proč by neměl svědek odpovídat přímo na otázku obhajoby, ale až by ji zopakoval orgán činný v trestním řízení je záhadou.

Na závěr pak je třeba znovu připomenout, že celá diskuze o dostatečnosti postihu trestného činu znásilnění vychází z poněkud zkreslené představy, podle které již a priori existují nesporné oběti znásilnění, jehož pachatelé ale v důsledku blíže nespecifikovaného nedostatku trestního řízení unikají postihu, ač jejich vina je zřejmá. To je zcela nová informace i pro mne, který je již zhruba patnáct let členem komise pro rekodifikaci trestního řádu.
Podobnou námitku tam zatím neuplatnil nikdo z dalších členů, reprezentujících všechny dotčené instituce a orgány, včetně Ministerstva spravedlnosti. Nic takového nezmiňuje ani Kriminologie (Jiří Jelínek a spol., Leges 2021). Ta uvádí, že z 683 případů znásilnění, registrovaných v roce 2019, bylo objasněno 64%, ohlášených případů znásilnění, což zase není až tak malé číslo objasněnosti. Lze ale připustit, že latence bude, a nikoliv malá. To uvádí i zmíněná Kriminologie.

Nejspíš půjde o případy tzv. vztahového znásilnění. Jenže jde o stejný problém jako u všech tvrzených deliktů, u nichž jediným přímým důkazem je výpověď poškozeného. V případě trestného činu znásilnění existují případy, kdy je tak říkajíc na první pohled zřejmé, že k sexuálně motivovanému násilí došlo, ale z praktických zkušeností je známo, že, na rozdíl od například trestného činu vraždy, existuje také celá řada případů, kdy na prvý pohled není zjistitelné prakticky vůbec nic, je zde pouze tvrzení jedné strany, podle něhož k znásilnění došlo Oproti tomu námitka druhé strany, že buď vůbec nedošlo k sexuálnímu kontaktu, anebo byl dobrovolný. Jen tak mimochodem, znásilnění již dávno není v judikatuře vnímáno striktně jako výsledek překonání fyzického odporu a požadavek na to, aby za znásilnění byl považován sex bez souhlasu je z tohoto hlediska opravdu nic neřešící. Prostě proto, že v takovýchto případech jedna ze stran tvrdí, že šlo o koitus se souhlasem druhé strany, která tvrdí pravý opak. V horším případě, že byl původní souhlas odvolán, což jsem již také v praxi řešil.

Snaha dosáhnout většího počtu případů, kdy bude znásilnění postiženo se nutně v této souvislosti jeví jako snaha dosáhnout stavu, kdy k uznání viny dojde i za takto pochybné důkazní situace. Tedy že právě pro tento trestný čin měla být nějakým způsobem změněna zásada presumpce neviny, z níž pak vyplývá zásada in dubio pro reo. To mi připadá jako velmi nebezpečný trend, protože znásilnění sice je jedním z nejzávažnějších deliktů v oblasti trestního práva, ale určitě ne výhradně jediným závažným. Logicky se pak nabízí otázka, proč by stejným způsobem nemělo být postupováno v případě vražd, loupeží, jiných sexuálních deliktů než znásilnění apod. Prostě vždycky, když bude důkazní situace nějakým způsobem problematická. Možná, že jde z mé strany o úvahu míjející se záměrem těch, kteří diskuzi o problematice postihu znásilnění vedou, ale právě obsah této diskuze minimálně opravňuje úvahu, zda není o ničem podobném uvažováno. A samozřejmě, nic takového nemůže přicházet v úvahu, pokud má trestní řízení splňovat kritéria spravedlivého procesu.  

Lze si představit nejrůznější druhy pomocí pro ty, kteří tvrdí, že byli znásilněni, lze si představit i nejrůznější specializace, ať již policistů případně soudců, ale tím ohled na možné oběti znásilnění musí končit. Stěží si lze představit nějaký speciální proces a podle mne to ani není potřebné. Nezažil jsem a neslyšel o případu, kdy by poškozená tvrdící, že byla znásilněna byla podrobena nevhodnému jednání obecně, anebo dokonce nevhodným otázkám ze strany obviněného, jeho obhájce nebo státního zástupce, případně soudce. A zcela na závěr bych chtěl poznamenat, že znásilnění nepostihuje jen ženy, ale v řadě případů, specificky ve výkonu trestu i muže. A pokud vím, ti se v této souvislosti stydí ještě více cokoliv oznámit než ženy.

JUDr. Tomáš Sokol

Previous article Objednává se žena na Ústavní soud
Next article Zúčastněná osoba a náhrada škody způsobená zajištěním
Tomáš Sokol
Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi nepřetržitě s výjimkou let 1990 – 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 – 1992). Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která je od roku 1999 advokátní kanceláří Brož & Sokol &Novák. Poskytuje právní služby v oblasti práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice je součástí jeho agendy řízení valných hromad akciových společností zejména v případech, kdy jde o valné hromady, v nichž lze očekávat střet akcionářů. Zastupuje obchodní společnosti v soudních řízeních i v řízeních rozhodčích, kde také využívá své zkušenosti rozhodce. V této oblasti poskytuje právní služby též státnímu sektoru. Je konzultantem i v oblasti řešení interních problémů obchodních společností, prodeje části kapitálové společnosti atd. Dále poskytuje právní služby v oblasti občanskoprávní, přičemž jednou ze specialit jsou spory na ochranu osobnosti, včetně sporů o ochraně dobrého jména právnické osoby. Specifickou oblastí je poskytování právních služeb obcím, z nichž největším je Hl.město Praha. V rámci advokacie je rovněž činný na školení advokátních koncipientů.