Případ Pelikán vs. Vrána

    „Jediné mediální téma, které bych jako ministr spravedlnosti mohl zvednout, jsou exekutoři“, řekl mi nedávno jeden poslanec, když jsme se bavili o jeho ambicích do budoucnosti.

    Sám pak uznal, že v poslední době snad každý, co chtěl být v televizi, už se na exekutorské legislativě vyřádil tak, že jediná možnost je exekutory zrušit. Jistě, mohli bychom se vrátit do doby, kdy se dlužníci vysmívali věřitelům. Kdo ale podniká ví, co by to znamenalo jen z pohledu prevence.

    Češi přitom stále patří mezi spíše spořivé a je možné dokonce utrpět vítězství ve volbách, jako se to stalo Petru Nečasovi a Miroslavu Kalouskovi v roce 2010 tím, že budete strašit zadlužením. Proč tedy exekutoři patří mezi nejméně oblíbené profese, v podstatě novodobé katy, co by měli žít za hradbami?

    Vysvětlení nabízí případ exekutora Tomáše Vrány. Jemu se podařilo vybudovat ze svého exekutorského úřadu „firmu“ na vymáhání dluhů. Andrej Babiš by měl tleskat: heslo „stát jako firma“ v jeho případě naprosto sedlo, Vránův úřad je továrna na exekuce. Je proto s podivem, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán z  ANO dnes mediálně tančí na jeho hrobě, protože další kárnou žalobou docílil Vránovu rezignaci. Tomáš Vrána jistě není člověk bez chyb, ale na rozdíl od ostatních kolegů z branže se nevyhýbal mobiliárním exekucím, kde se logicky dostáváte často na hranu, tj. neseděl jen u počítače a neprojížděl databáze, aby pak konstatoval nevymahatelnost.

    Návštěva exekutora není nic příjemného. Jsou ale dlužníci, kteří jinak svoji zákonnou povinnost nesplní, než když je navštíví exekutor. Přitom Vrána, při obrovském objemu výkonů, měl sice problémy s kárnou odpovědností, ale vždy se to vyřešilo výtkou, nebo pokutou. Díky jeho výkonnosti ho však začali vyhledávat věřitelé, kterým se dlužníci vysmívali. A on plnil to, co mu zákon ukládá. Pravda, s podnikatelským nasazením. To ovšem vyvolávalo čím dál tím větší závist jeho kolegů. A kruh se uzavírá, když se zkříží závist jeho „kolegů“ s populismem ministra spravedlnosti, argumenty nemají šanci. Jen všem těm, kdo dnes oslavují Vránovu rezignaci, ze srdce přeji, aby se někdy domáhali svých dluhů.

    Petr Dimun, text vyšel v časopisu Týden č. 37