Výživné posílal i poté, co dcera dokončila školu a byla schopná se sama živit. Když chtěl otec zpět 78 tisíc korun, které podle něj zaplatil navíc, obrátil se na matku. Neuspěl. Nejvyšší soud nyní vyjasnil, že v podobných případech musí rodič žádat vrácení peněz po zletilém dítěti, nikoli po druhém rodiči.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou, kdo je povinen vrátit výživné placené na zletilé dítě v době, kdy už vyživovací povinnost rodiče zanikla. Ve svém novém rozsudku dospěl k závěru, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení tíží zletilé dítě, a to i tehdy, pokud bylo výživné nadále zasíláno k rukám druhého rodiče nebo na jím určený účet.
Soud řešil spor otce, který na základě dřívější dohody rodičů hradil výživné ve výši 3 000 korun měsíčně. Dcera však ukončila středoškolské studium už v červnu 2021 a v dalším studiu nepokračovala. Otec přesto pokračoval v placení výživného až do srpna 2023. Po matce následně požadoval vrácení celkem 78 tisíc korun. Tvrdil, že věděla o zániku jeho vyživovací povinnosti, ale neinformovala ho o tom.
Okresní soud i Krajský soud však žalobu zamítly. Nejvyšší soud jejich závěry potvrdil.
Výživné je příjmem dítěte
Nejvyšší soud připomněl, že vyživovací povinnost rodiče nezaniká dosažením zletilosti dítěte, ale až okamžikem, kdy je dítě schopné se samo živit. „Výživné je tedy vždy příjmem dítěte, byť bývá obvykle splatné k rukám rodiče, který je má v péči,“ uvedl soud.
Podle Nejvyššího soudu se po dosažení zletilosti dítě stává plně svéprávným subjektem právních vztahů. Rodiče proto přestávají být jeho zákonnými zástupci a nemohou za něj rozhodovat ani o přijímání výživného.
Soud připomněl svou dřívější judikaturu, podle níž po dosažení zletilosti dítěte ztrácejí význam dohody rodičů o tom, kam má být výživné zasíláno. „Případné dohody mezi rodiči ohledně platebního místa pro placení výživného, jež byly uzavřeny v době nezletilosti vyživované osoby, ztrácí své opodstatnění a plnit je třeba k rukám vyživované zletilé osoby.“
Druhý rodič je jen platebním místem
Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že ani situace, kdy zletilé dítě mlčky souhlasí s tím, aby výživné nadále chodilo na účet druhého rodiče, nemění skutečnost, kdo je skutečným příjemcem peněz. „Druhý rodič nadále podle mlčky projevené vůle zletilého dítěte zůstává toliko platebním místem, a nikoli příjemcem výživného, jímž je zletilé dítě,“ uvedl soud.
Právě tento závěr se stal klíčovým i pro posouzení bezdůvodného obohacení. Pokud rodič pokračuje v placení výživného i poté, co jeho vyživovací povinnost zanikla, vzniká případné bezdůvodné obohacení na straně zletilého dítěte, nikoli druhého rodiče. „Získává na úkor rodiče majetkový prospěch zletilé dítě, a nikoli druhý rodič,“ konstatoval Nejvyšší soud.
Mohlo by vás zajímat
Žaloba musí směřovat proti dítěti
Nejvyšší soud v rozsudku formuloval obecný právní závěr pro obdobné případy. „Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve vrácení výživného na zletilé dítě, které ochuzený rodič zaplatil v době, kdy jeho vyživovací povinnost k dítěti již netrvala, je pasivně věcně legitimováno zletilé dítě.“
Na tomto závěru podle soudu nic nemění ani skutečnost, že výživné bylo nadále zasíláno k rukám druhého rodiče nebo na účet, který určil. Soud zároveň odmítl argument otce, že matka věděla o ukončení studia a měla ho o tom informovat. Připomněl zásadu „bdělým náleží práva“ a poukázal na to, že se otec mohl o rozhodné skutečnosti zajímat dříve.
Nejvyšší soud jasně stanovil, že nárok na vrácení neoprávněně placeného výživného po zániku vyživovací povinnosti musí směřovat proti zletilému dítěti, nikoli proti druhému rodiči, byť ten peníze fakticky přijímal na svůj účet nebo účet, který určil.
