Pátek, 28. ledna, 2022

Šedé očištění Pavla Zemana

0
Šedé očištění Pavla Zemana
Bývalý nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman Foto: Nejvyšší státní zastupitelství

Kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) v čele s Petrem Mikešem zprostil ve středu bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana kárné žaloby, kterou na něj podala ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Ačkoliv Pavel Zeman rozhodnutí kárného senátu interpretoval jako své „očištění“, samotné odůvodnění rozhodnutí kárného senátu, které zaznělo v jednací síni, ovšem tak jednoznačné nebylo. Zeman se totiž podle kárného senátu vyloučit mohl, pochybnost o podjatosti zde byla a pouze nedosáhla míry, kdy by byl povinen se vyloučit.

Marie Benešová podala na Zemana kárnou žalobu za to, že v případu dovolání, které podával k Nejvyššímu soudu (NS) v neprospěch dvou bývalých úřednic pražského magistrátu, nesignalizoval svoji možnou podjatost a případně se nevyloučil z rozhodování ve věci. Ta se totiž podle Benešové dotýkala zájmů Zemanova přítele, Petra Habesbergera, který na Třeboňsku provozuje hospodářství a penzion, kam se Zeman jezdil rekreovat a posléze tam zval i zahraniční návštěvy.

Jak vyplynulo z dokazování před kárným senátem, na oficiálních akcích Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) v Habesbergerově penzionu byl i Igor Stříž, který měl přípravu dovolání na starosti. Stříž však před kárným senátem popřel, že by se s Habesbergerem nějak blíže seznámil. Pokud si vzpomíná, uvedl kárnému senátu, tak se jednalo o „pána, který rozumí vínu“.

Habesberger koupil statek začátkem devadesátých let. Začal ho rekonstruovat a pronajímal si i část okolních polí a luk, u nichž měl od státu přislíbeno, že je bude moci odkoupit. Tehdy na nich nevázl restituční nárok.

Do jeho záměrů však zasáhlo rozhodnutí již zmíněných úřednic pražského magistrátu. Ty totiž v roce 1999 vydaly potvrzení o tom, že Josefina Czerninová byla v době své smrti v roce 1965 československou občankou, čímž otevřely cestu k restitucím části majetku jedné z větví rodu Czerninů. Včetně pozemků a luk okolo statku a penzionu pana Habesbergera.

Jejich jednání vyhodnotily posléze orgány činné jako trestný čin. Trestní řízení s oběma dámami však provázely neshody mezi soudními instancemi a nejvyšší státní zástupce tak v dané věci podával dovolání celkem třikrát.

Obvodní soud pro Prahu 1 a posléze i Městský soud v Praze totiž obě bývalé úřednice opakovaně zprostil obžaloby. Případ se ale pokaždé na základě dovolání nejvyššího státního zástupce vrátil na začátek.

„To trestní řízení bylo zahájeno naprosto účelově jenom proto, aby bylo zvráceno rozhodnutí (o občanství), které vydal magistrát hlavního města,“ konstatovala podle Hospodářských novin v září 2019 při druhém zproštění soudkyně Městského soudu v Praze Eva Brázdilová. Podle soudkyně se tímto motivem policie ani státní zastupitelství nemělo dokonce nijak tajit.

Státní pozemkový úřad, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Lesy České republiky po posledním pravomocném rozhodnutí z podzimu 2020 (senát MS v Praze udělil oběma úřednicím pouze symbolické tresty) již aktuálně také činí kroky, aby restituovaný majetek získaly zpátky.

A právě v tom je spatřován zájem Zemanova přítele, Petra Habesbergera, na tom, aby obě bývalé úřednice byly odsouzeny a tím se otevřela cesta k možnému naplnění původního slibu o odkoupení pozemků, které obklopují jeho statek.

Pan Habesberger se totiž někdy v roce 2014, kdy celá věc byla ještě na počátku, o svých problémech svěřil Pavlu Zemanovi. „Jednou byl špatný, že pozemky okolo nemá, že došlo k restituci Czerninovi. Napadlo mne, že je to škoda, bral jsem to jako křivdu let minulých, řekl jsem si, proč nezkusit, aby se potkali. Přišlo mi hloupé, aby lidé z rodin podobně postižených, spolu nevražily,“ popsal to kárnému senátu Zeman.

Mimochodem, Zeman ve svědecké výpovědi prohlásil, že nepovažoval problém s pozemky jako závažný pro Habesbergerovo podnikání. „Nepřišlo mi, že by se na tom lámal jeho život. Měl představu o podnikání, které by se tak nevyvíjelo, takový to na mne vyvolalo dojem,“ popsal své dojmy senátu Zeman. Habesberger však senátu naopak popsal, že se jedná o problém fatální, skoro existenční a podle toho také volil i právní kroky. A byl velmi aktivní. Například se snažil přihlásit do řízení s úřednicemi jako poškozený či podával své vyjádření k jednomu z dovolání, které obsahovalo poměrně podrobné informace z trestního řízení. Jak Zeman sdělil kárnému senátu, o těchto krocích však údajně nevěděl. A v rámci dokazování se k informacím o trestním řízení, kterými Petr Habesberger disponoval, přihlásil jeho advokát a také vysvětlil, odkud ony informace pocházely.

Zeman pak přes společnou známou kontaktoval příbuzného Karla Eugena Czernina, který zmíněné pozemky restituoval, totiž soudce Jana Czernina.

Následovaly jejich tři schůzky, které předcházely podání prvního dovolání ve věci, a na nichž mělo probíhat jednání, které ovšem Czernin i Zeman interpretovali v podstatných otázkách zcela odlišně. Na čem se shodnou je, že se na nich řešilo i trestní stíhání úřednic.

„On se podivoval nad tou restitucí, že nějaký soudce v Jindřichově Hradci ty pozemky vydal. Nabízel mi, že by mé neteři mohl u státního zastupitelství zajistit stáž. Čekal jsem, že chce zprostředkovat kontakt s mým bratrancem, to tam ale nezaznělo, řekl ‚zase se ozvu‘. Bylo mi to nepříjemné, říkal jsem si, proč zpochybňuje restituci. Když jsem se v červenci dozvěděl o trestním stíhání úřednic v tisku – bylo to zpochybnění té restituce, spíše než trestní věc úřednic – bylo to pro mne, jsme jeden rod, důležité. Řekl jsem si, že třeba se od Pavla Zemana něco dozvím,“ vypověděl kárnému senátu soudce Czernin.

Zatímco však Zeman interpretoval kárnému senátu schůzky tak, že měl pocit, že soudce má snahu aktivně vyzvídat, což mu bylo nepříjemné, a proto také setkání ukončil, podle Czernina to bylo naopak a Zeman měl získání bližších informací sám přislíbit. Došlo i k vzájemné konfrontaci, kdy Zeman zopakoval svoji verzi schůzek, na což soudce Czernin reagoval tak, že Zeman „prostě nemluví pravdu“.

Kárný senát se při ústním odůvodnění k těmto schůzkám vrátil, když uvedl, že ani jeden z účastníků pravděpodobně o jejich průběhu nevypovídal pravdivě. „Oba působili věrohodně, měli jsme ovšem pochybnosti, zda nám oba o jejich obsahu řekli pravdu. Průběh schůzek byl podle našeho pohledu poněkud zvláštní,“ konstatoval předseda senátu Mikeš.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman Foto: Tiskový odbor NSZ

I proto se kárný senát poměrně obsáhle věnoval dokazování, zda se Pavel Zeman nějak nadstandardně zajímal o toto konkrétní dovolání, zda si vyžadoval informace, popřípadě do průběhu jeho přípravy nějak zasahoval.

Sám Zeman před kárným senátem prohlásil, že se ohledně této agendy plně spoléhal na své podřízené a v podstatě jen podepisoval to, co mu předložil jeho tehdejší první náměstek, dnes nejvyšší státní zástupce Igor Stříž.

V tomto jej podpořili prakticky všichni předvolaní svědci z řad státních zástupců NSZ. Ti shodně popsali zavedenou praxi, kdy se na stůl Zemanovi dostával již připravený koncept dovolání, jehož přípravu měli na starosti referent, ředitel odboru a tehdejší první náměstek Igor Stříž. Na dotazy předsedy kárného senátu do jednoho vyloučili, že by měl Zeman o věc mimořádný zájem, popřípadě že by si vyžadoval více informací.

Přesto i zde nastaly „šedé“ momenty. Ukázalo se například, že na příslušný referátník k dovolání někdo rukou dopsal právě nejvyššího státního zástupce. Tak, aby byl průběžně informován. To nikdo ze svědků nebyl schopen vysvětlit.

Dalším otazníkem bylo, proč v tomto případě, mimo zavedenou praxi, NSZ aktivně kontaktovalo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), aby byl činný v případě, že dovolání bude úspěšné. Ani tuto zvláštní okolnost nikdo ze svědků, ani samotný Zeman, nevysvětlil.

Stejně tak nebylo vysvětleno, proč si příslušný spis k prvnímu dovolání zpětně vyžádal ředitel odboru závažné hospodářské kriminality a korupce Zdeněk Kasal, přičemž podle vnitřního informačního systému NSZ ho měl mít u sebe rok. Sám Kasal přitom kárnému senátu uvedl, že obvykle u sebe mívá podobné spisy maximálně v řádu měsíců, a to většinou z důvodu studia nějaké právní otázky. V tomto případě roční lhůtu považoval za kancelářskou chybu.

Pavel Zeman postavil svoji obhajobu na několika bodech.

Předně nepřipustil, že by v dané věci měl vůbec pochybnost o své podjatosti. O daném dovolání neměl bližší informace, spoléhal se na své podřízené a nevěděl tak o možných dopadech svého rozhodnutí na zájem jeho přítele Habesbergera. A i kdyby to věděl, jednalo se o extrémně složitou, nejistou konstrukci. „Extrémně derivovanou“, jak sám popsal kárnému senátu, z níž by se těžko dal vyvozovat střet zájmů.

V této situaci pak poukázal na to, že NS vyžaduje, aby dovolání podával nejvyšší státní zástupce osobně a pouze ve výjimečných případech tak činil jeho zástupce. V tomto případě by si pak těžko dokázal představit, že by se oprávnění vzdal a delegoval to na svého zástupce, protože by zde bylo velké riziko, že NS takový důvod neakceptuje.

Kárný senát však při rozhodování vyšel z toho, že nejvyšší státní zástupce musí být o případu, kterého se dovolání týká, podrobně informován.

„Souhlasíme s kárnou žalobkyní, že nejvyšší státní zástupce se musí s věcí seznámit. Byť možná nevěděl, že se věc týká Czerninů, tak pokud by nevěděl, o jakou věc se jedná, jednalo by se o nedbalost. Je nám jasné, že to může být těžké. Je tak otázkou, zda je správné, že tato oprávnění jsou výhradně nejvyššího státního zástupce, a ne nejvyššího státního zastupitelství,“ uvedl k tomu při ústním odůvodnění předseda senátu Petr Mikeš. Podle něj bylo také prokázáno, že Petr Habesberger a Pavel Zeman měli přátelský vztah, že ho Habesberger informoval o problémech s restitucemi, a že také muselo být Zemanovi zřejmé, že pro něj nešlo o bezvýznamnou věc.

Na stranu druhou nebylo podle kárného senátu prokázáno, že by se Zeman o trestní řízení nadstandardně zajímal, že by z něj předával informace či že by věděl, že se jeho přítel přihlásil jako poškozený do trestního řízení. Subjektivní stránka podjatosti tedy nebyla podle kárného senátu naplněna.

V případě objektivní stránky podjatosti, tedy zda si měl být vědom toho, že by to mohla jinak vnímat veřejnost, použil kárný senát judikát kárného senátu v čele s Karlem Šimkou v případu soudkyně Silvy Mašínové. Tedy jak by věc byla vnímána pohledem inteligentního laika mimo justici.

A zde kárný senát dospěl k závěru, že případ spadá do „šedé zóny“ mezi dvěma jasnými situacemi. „Je to otázka osobního nastavení. Mezi černou a bílou je velká šedá zóna. (…) Míra opatrnějšího jedince ovšem ještě nezakládá kárnou odpovědnost. Vyloučit se mohl, vztah k věci už zde byl, ale nedosáhlo to ještě té úrovně, kdy by se vyloučit musel a jeho nevyloučení se by zakládalo kárnou odpovědnost,“ odůvodnil rozhodnutí předseda Mikeš.

Podle názoru kárného senátu by v tomto případě musel NS akceptovat, pokud by se Zeman vyloučil a dovolání za něho by podával jeho zástupce.

„Byly zde určité pochybnosti o nepodjatosti Pavla Zemana. Pokud by se vyloučil a dovolání za něj podal náměstek, Nejvyšší soud by to musel akceptovat. Ještě to ale není za čarou, kdy se měl povinnost vyloučit. Nevěděl, že pan Habesberger v trestním řízení figuruje, pan Habesberger neměl přímý vztah k tomu řízení, což konstatoval i soud, nebylo jasné, že by mu tato věc bezprostředně pomohla. Vycházíme-li z toho, že Pavel Zeman měl vědět o případu, bylo to ještě v šedé zóně před hranicí povinnosti se vyloučit. Neexistuje jenom černá a bílá, je zde určitá šedá zóna, v níž má orgán určitou míru diskrece, jak to posoudí. A jen u excesů je založena kárná odpovědnost,“ vysvětlil postoj kárného senátu předseda Mikeš.

Jak sdělil po konci řízení Pavel Zeman novinářům, rozhodnutí kárného senátu vnímá jako své očištění a zpětně by nejednal jinak. Nelituje ani toho, že odešel z funkce nejvyššího státního zástupce, protože v případě setrvání by eskalovaly jeho spory s ministryní Benešovou. „Někdo dostává na odchodnou hodinky a medaile, někdo kárnou žalobu,“ posteskl si Zeman s tím, že kárné řízení pro něj byla zároveň dobrou zkušeností, kdy stál na pomyslné „druhé straně“.

Jak již bylo popsáno, jedná se spíše než o očištění o „ošedění“.

S čím lze s Pavlem Zemanem souhlasit je, že toto kárné řízení bylo mimořádně poučné. Jednalo se totiž v podstatě o simulaci toho, po čem volají protikorupční aktivisté a nátlakové skupiny, tedy aby vláda mohla nejvyššího státního zástupce odvolávat pouze v kárném řízení.

Byli jsme svědky toho, že před kárným senátem se řešily věci interního charakteru, kdy vypovídali špičkoví státní zástupci, bývalí podřízení Pavla Zemana. Tomu by nebylo v případě potenciálního kárného řízení s nejvyšším státním zástupcem jinak. Jen by došlo k ještě výraznějšímu střetu loajality podřízených vůči svému nadřízenému, který má v rukách jejich kariéry, s povinností vypovídat pravdu. Respektive ochoty si vzpomenout.

Kárný senát také v tomto řízení vyslovil pochybnost o tom, zda Zeman uvedl o schůzkách se soudcem Janem Czerninem celou pravdu. Postačovala by tato pochybnost k odvolání nejvyššího státního zástupce?

Dozvěděli jsme se také, že se Zeman jako nejvyšší státní zástupce o pozadí případů, v nichž podával dovolání, nezajímal. Podle kárného senátu by však takový postup, pokud by se prokázal, byl nedbalostí při výkonu funkce. Stačilo by to na odvolání nejvyššího státního zástupce z funkce?

A v neposlední řadě, bylo by jej možné odvolat za to, že se angažoval v případu svého známého, jak vyplynulo z tohoto kárného řízení? Připomeňme, že v minulosti stačil kárným senátům například nesprávný postup vedoucího státního zástupce při řešení podání ohledně jeho špatného parkování, aby shledal kárné provinění. Dodnes je také velmi poučné si číst, co stačilo NSS k odvolání někdejšího vedoucího VSZ v Praze Vlastimila Rampuly z funkce.

A také si položme otázku, jakou autoritou by asi disponoval tako „do šeda očištěný“ nejvyšší státní zástupce?

Zcela legitimní otázky pro stoupence toho, aby nejvyššího státního zástupce mohla vláda odvolávat jen prostřednictvím kárného řízení.

Petr Dimun