Srážky ze mzdy vždy bývaly jedním z nejefektivnějších a nejvíce využívaných způsobů provedení exekuce, které právo zná. Ve stávající podobě byly zavedeny do českého právního řádu s účinností současného občanského soudního řádu již v 60. letech a od té doby zůstaly bez výraznějších změn až do současnosti. Dokonce i v porevolučním období, kdy došlo k výraznému nárůstu příjmů, si v režimu soudního výkonu rozhodnutí zachovaly punc významného nástroje vymáhání práva.
Soudní exekutoři srážky ze mzdy bez výjimky využívají od počátku své existence a ustavení exekučního procesu v roce 2001, nejen proto že se až donedávna jednalo o tradiční způsob provedení exekuce. Na jedné straně totiž umožňovaly v pravidelných intervalech a racionálních částkách umořovat vymáhanou pohledávku a na druhé straně umožňovaly povinnému celkem normální život bez zbytečných zásahů v podobě invazivnějších způsobů provedení exekuce.
Podoba a využitelnost srážek ze mzdy se nicméně v poslední době z důvodu opakovaného navyšování nezabavitelné částky významně proměnila a bohužel nikoli k lepšímu. Pro ilustraci lze použít případ průměrného povinného s čistým příjmem 25 000 Kč, manželkou a dvěma dětmi. V roce 2019 činila nezabavitelná částka u takového povinného 17 680 Kč a bylo mu možné ze mzdy srazit celkem 7 320 Kč. Průměrná vymáhaná částka na jistině v jedné exekuci v roce 2019 činila cca 63 000 Kč. I s náklady exekuce tak bylo možné exekuci přibližně za jeden rok úspěšně vymoci bez závažnějších důsledků pro povinného a jeho rodinu. Aktuální výše nezabavitelné částky činí 24 078 Kč, resp. aktuální výše srážky ze mzdy u stejného povinného činí 922 Kč. Při vymáhání výše uvedené částky by exekuce trvala více než 7 let!
Tam, kde bylo v minulosti možné běžně provádět srážky ze mzdy, je v současnosti nutné zbytečně sahat po invazivnějších způsobech provedení exekuce v podobě prodeje movitých a nemovitých věcí, které jsou pro dlužníky a jejich rodinu značně obtěžující. Dlužníci se však potýkají i s dalšími problémy, neboť z důvodu nemožnosti provádět srážky ve větších částkách mnohdy nemohou splnit podmínky pro to, aby jim bylo insolvenčním soudem povoleno oddlužení. Zůstávají tak v dluhové pasti bez naděje na vysvobození. Jak je zřejmé z výše uvedeného, věřitelé při zachování současné podoby srážek ze mzdy nedostanou na úhradu své pohledávky v exekuci téměř nic. To se samozřejmě projeví v jejich obchodním plánování a strategiích. Racionální podnikatel si důkladně rozmyslí, zda bude investovat v prostředí, kde nemá jistotu vymahatelného práva, a ten, který už se v takovém prostředí nachází, zase promítne tuto nejistotu či přímo ztráty do cen pro koncové zákazníky. Za nefunkční systém vymáhání tak ve výsledku zaplatí všichni bez ohledu na to, zda se jich exekuce přímo dotýkají či nikoliv.
Nedávno se jednalo o zavedení institutu tzv. minimální srážky ze mzdy. Předem jasně určená a poměrně nízká částka (jednalo se o 10 % z hrubé minimální mzdy, u nízkopříjmových skupin to pak bylo 6%, resp. 3% z hrubé minimální mzdy) by se povinnému (dlužníkovi v exekuci) srazila ze mzdy vždy bez ohledu na výši nezabavitelné částky. Srážka ze mzdy by díky tomu byla opět způsobem provedení exekuce, který motivuje dlužníky k rychlejšímu splácení a zároveň by představovala určitou záruku pro věřitele, že se jejich pohledávky budou v rozumném časovém horizontu splácet. Navíc se jedná se o systém běžně užívaný a osvědčený v jiných evropských zemích.
Aktuálně se nicméně zdá, že k zavedení minimální srážky či obdobného nástroje není dostatečná politická vůle. Zazněly již proto návrhy na změnu výpočtu nezabavitelné částky tak, aby se do ní nezahrnoval například manžel povinného s vlastním příjmem. Další projednávanou změnou je vyšší srážka u povinných, kteří mají více než 4 exekuce. Jakkoli by jistě i toto málo pomohlo, tyto změny by se ve skutečnosti dotkly pouze cca 12 až 17 % z celkového počtu cca 640 000 povinných. Tato opatření mají tedy jen omezený dopad.
V úvahu tedy přicházejí další možnosti, jak navrátit ztracenou efektivitu srážek ze mzdy. Jednou z těchto možností může být pouze jednoduchá parametrická změna systému výpočtu nezabavitelné částky. Ta v současnosti odpovídá dvěma třetinám součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu nebo dvě osoby pro byt užívaný na základě nájemní smlouvy v obci s alespoň 70 000 obyvateli. Pouhou změnou ze dvou třetin na 53 % z uvedeného součtu se dostaneme na výši nezabavitelné částky odpovídající přibližně stavu na přelomu let 2021 a 2022, kdy ještě bylo relativně možné, na rozdíl od aktuální situace, srážky ze mzdy provádět. Takové opatření by nebylo pro dlužníky likvidační, nevyžadovalo by změnu zákona, věřitelům při přineslo větší jistotu při vymáhání svých nároků, a především by se jednalo o plošné opatření dotýkající se téměř všech exekucí a ve výsledku by pomohlo mnohem více lidem. Zároveň by to mělo i potřebný efekt pro oddlužení.
Při rozhodování o tom, jak zamezit aktuálně probíhající devastaci institutu srážek ze mzdy a jak je zachovat jako efektivní nástroj vymáhání práva, je třeba si uvědomit, že srážky ze mzdy jsou pro dlužníky nejméně zatěžujícím způsobem provedení exekuce. Dlužníci samotní se při provádění srážek nemusí de facto o nic starat. Veškeré administrativní náležitosti obstará soudní exekutor (nebo insolvenční správce) v součinnosti se zaměstnavatelem či jiným plátcem mzdy dlužníka. Neoddiskutovatelnou skutečností pak je, že se systém srážek ze mzdy za více než 60 let své existence osvědčil. Racionální zákonodárce by tedy měl usilovat o jeho zachování a nikoli destrukci.
