Minulý týden zemřel Dušan Šrámek, který v minulosti působil jako externí autor České justice. Přiznám se, že mi dělá docela problém tohle napsat a celé ty dny se k tomu nutím, přestože na Dušana pořád myslím.
Dušan byl totiž člověk, kterého nešlo nemít rád, jakkoliv byl na zabití. Absolutně mimo měřítka, prostě živočich, který měl pud svobody. Milovník piva, silný kuřák, znalec historie, turista a pankáč.
Když zvonil telefon v té nejnevhodnější chvíli, třeba na skále v horách, kde jinak široko daleko signál nebyl, nebo když jsem zrovna v kině či divadle zapomněl přístroj ztišit, na 99,9 % volal Dušan. Zbytek volajících byl omyl.
Důvodem telefonátu téměř vždy bylo, že se Dušan chtěl buď podělit o své duševní rozpoložení, o zážitek z vandru, sdělit, jak právě vypil to nejlepší pivo, anebo potřeboval jen něčí telefonní číslo, protože zase ztratil mobil. Popřípadě byl zrovna plný toho, že zase narazil na nějakého „zmrda“. Teprve nedávno se mi podařilo docílit velkého úspěchu, když jsme se dohodli, že mi nebude volat po osmé večer, leda by šlo o život.
Dušana jsem poznal až po jeho životní krizi, kdy ho málem zabila závislost. Seznámil nás Bohumil Pečinka, který byl celé ty dlouhé roky v podstatě jeho opatrovník. Jak mi tehdy vysvětlil, Dušan je něco jako ten člen židovské komunity, kterého vyčlenili na studium tóry a drží ho dál od praktického života, aby si neublížil. Před těmi dvaceti lety (!) mne požádal, zda bych Dušanovi, redaktorovi týdeníku Profit, nezajistil rozhovor s Pavlem Němcem, tehdy ministrem pro místní rozvoj. Naznačil mi, že je Dušan specifický. Když jsem ho tehdy vyzvedával v Podolí, kde bydlel, pochopil jsem, co měl Bohumil onou specifičností na mysli. Z představy, že tenhle člověk stráví celý den v autě s Pavlem Němcem na cestě do Ostravy a zpět (protože jiný termín rozhovoru nebyl) jsem byl lehce nervózní. Ovšem pankáč Dušan v roztrhaných plátěných kalhotách s tričkem s nějakým strašně sprostým sloganem, navíc podle všeho po nočním tahu, si s Němcem sedl, a tihle dva lidé o sobě od té doby mluvili vždy hezky.
Dušan byl vůbec dobrý testr na lidi, protože jak je známo, sovy sídlí ve zříceninách, a ne každý má trpělivost čekat, až vylétnou.
S Dušanem mají lidé mnoho příhod, které ho tak nějak všechny vystihují. Třeba jak přišel po začátku tiskové konference, prošel před kamerami na balkon si zakouřit, z kapsy kalhot mu čouhala uzenina, aby se pak vrátil a položil nejtrefnější dotaz.
Nebo když s kravaťákem usedl po půlnoci v nonstopáči, kde dvěma mladým pankáčům tahle jejich legenda vypráví své příhody, oni mu pak užaslí poděkují a Dušan je seřve, protože pravej pankáč přece nikdy neděkuje. Někdo zase připomenul, že když byl s Dušanem na podání vysvětlení na policii, tak Dušan příslušníky ani nepozdravil, jenom mlčel, protože s policajtama se přece z principu nebaví.
Abych nezapomněl, Dušan byl také milovníkem žen a zvířat. Těžko říci, koho měl rád víc, ale rozhodně to platilo i obráceně.
Já měl Dušana rád proto, protože měl svůj názor, přesvědčení a neuměl dělat kompromisy. Když svoje názory prosazoval, byl nesmlouvavý, hlasitý a často i sprostý. Nešlo mu vysvětlit, že někoho lze urazit i jemně. Příslušníci jisté nátlakové skupiny si tak mohou oddechnout, protože už je nikdo nebude setrvale na jejich facebooku označovat jako „zasrané bolševické prokurátory“. Přitom byl Dušan dobrák, který se dokázal dojmout tak, že se rozbrečel.
A já vím, že jsem přišel o kamaráda, který mne dokázal rozesmát jako nikdo jiný. Prostě jen tím, že mi vyprávěl, s čím se zase na nějakém vandru setkal, co se mu přihodilo, anebo jak se opět ztratil a musel volat našemu společnému známému, předsedovi jednoho vysokého soudu, aby jej odnavigoval zpět na cestu.
Pár lidí napsalo, že Dušan „odešel do novinářského nebe“. Úplně slyším, jak prská. Jednak je to příšerná floskule, a pak všichni ví, že nebe je přece zasranej levičáckej projekt!
Dušane, měl jsem Tě rád.
Petr Dimun
