„Tady píšou o sociálním kreditu. To je drsné!“ povzdechla si kamarádka, koukajíc do mobilu. „Co na to říkáš? Bude u nás zaveden?“ Zrovna jsem pozoroval, jak sluneční paprsek míří do jejích dlouhých vlasů. Mlčel jsem. „Už ses zase zasnil?!“ řekla po chvíli důrazně. „Promiň… Co jsi říkala? Aha, sociální kredit… Tak to ti něco povím,“ řekl jsem a začal vyprávět.

Když slýchám o sociálním kreditu, vybaví se mi komplexní hodnocení z naší československé minulosti. V předpisu se vyskytoval i český výraz „celkové hodnocení osobnosti“. Význam byl stejný či podobný.

Výraz „komplexní hodnocení“ a výrazy podobné byly právně a politicky používány zejména v 70. a 80. letech. Jednalo se právně formalizovanou podobu ještě staršího „kádrového posudku“, který od počátku obsahoval též sociálně „třídní původ“.

Komplexní hodnocení se týkalo širokého rozsahu posuzování života svobodných lidí. Vedle „komplexního hodnocení staveb“ a podobně. Výraz „komplexní hodnocení“ patřil do dobové politické frazeologie. Snad u staveb a u podobných věcných případů by mohl být na místě i dnes. Nikoli však u svobodných lidských bytostí a u jejich žití podle svého. Poměrně aktuální hrozba sociálních kreditů, moderních komplexních hodnocení, nemusí být úplně nereálná. Příklady z některých cizích zemí jsou známé. Přesvědčen jsem však, že k něčemu podobnému u nás už nedojde.

Právo Evropské unie z roku 2024 sice zakazuje používání sociálních kreditů či sociálního skórování, ale jen v souvislosti se systémy umělé inteligence, a ještě jen za určitých předpokladů. Některé případy jako posuzování úvěruschopnosti je možné provádět i pomocí nástrojů umělé inteligence. Ačkoli jsou tyto případy brány za vysoce rizikové, a proto veřejnoprávně regulovány. K zavedení a používání sociálních kreditů však nemusíme nutně využívat nástroje umělé inteligence.

Strukturované komplexní hodnocení bývalo slovní. Převedení do bodové hodnoty by ale bylo snadné. Dřívější komplexní hodnocení, pokud se jednalo o „pracovníky“, tedy o zaměstnance, bylo složeno z několika hlavních pilířů. Patřila sem pracovní kvalifikace, ideově-politická vyspělost a morální profil, který doznával široký záběr včetně údajů o některých trestných činech příbuzných. Komplexní hodnocení například vojáků základní vojenské služby bylo zásadně podobné.

Důvody komplexních hodnocení byly veskrze politicko-ideologické a administrativně-direktivní, tedy mocenské. A to po unijním vzoru sovětském. Používání opakovaných komplexních hodnocení se svými přímými či nepřímými následky přispívalo k vytváření a udržování nepříznivé společenské atmosféry strachu či obav z životních omezení až vylučování z některých činností, povolání nebo funkcí anebo z přístupu k nim. Dlužno říci, že obavy bývaly vesměs důvodné. Ovšem, na druhou stranu, příznivé komplexní hodnocení mohlo přinášet potenciální výhody. A přitom docela běžné v normálním světě.

Komplexní hodnocení však bývala spíše postrachem. Používala se i v zaměstnáních, alespoň u náročnějších pracovních míst. Hodnoceni jsme byli též jako vojáci základní vojenské služby při jejím skončení. Komplexní hodnocení každého studenta vysoké školy bylo sepisováno vedoucím učitelem studijní skupiny na vysoké škole při závěru studia.

Bezprostředně po pádu politického režimu v listopadu roku 1989 Jihomoravský krajský národní výbor v Brně, kde jsem pracoval jako úředník ve správě učilišť, všem zaměstnancům vydal jejích „kádrové materiály“ včetně komplexních hodnocení. Až tehdy jsem se seznámil s důvěrným nepříznivým hodnocením své osoby z doby skončení základní vojenské služby roku 1983. Vojenské hodnocení ale v civilních zaměstnáních nehrálo až tak roli. Právníky „potřebovali všude“.

Nepřiměřená „komplexnost“

Nešvar spočíval právě v „komplexnosti“ hodnocení cizích lidí. Hodnocení svobodných lidských bytostí mělo být všestranné a zahrnující vzájemně propojené části. Socialistická společnost měla povahu dohlédací společnosti. „Všestrannost“ komplexního hodnocení svobodných občanů se dotýkala i jejich uvědomělosti až politické spolehlivosti.

Tedy nad rámec studia, práce či vojenské služby. Zákoník práce z roku 1965 hovořil o pracovním posudku a o hodnocení pracovních výsledků. Ve skutečnosti se tím ale v sedmdesátkách a osmdesátkách rozumělo, alespoň u trochu významnějších, ač podřízených, pracovních míst, „komplexní hodnocení“. Pracovní posudek tím pádem překračoval hodnocení práce včetně dodržování „socialistické pracovní kázně“ a uplatňování „vztahů soudružské spolupráce a vzájemné pomoci“. Podobně tomu bylo v případě komplexního hodnocení studentů, které přesahovalo zhodnocení studia. Dlužno však říci, že v roce 1980 byla přijata vyhláška o odborné praxi a společensko-politické praxi studentů vysokých škol, zrušená roku 1990. Vyhláška sice předpokládala vlastní hodnocení, nicméně možný dopad na „výstupní“ komplexní hodnocení studenta tu byl.

Zprávy o pověsti z místa bydliště a podobná šetření pro účely různých řízení před státními orgány nechme stranou.

Soukromý a rodinný život a význam babiček

 „Komplexnost“ posudku zasahovala do soukromého a rodinného života. Nejen kladně hodnoceným soukromím spočívajícím v „žití ve spořádaných rodinných poměrech“, ale zejména politicky povinným údajem o tom, zda se některý „příbuzný zdržuje v zahraničí bez povolení československých úřadů“. Nemluvě o posuzování sociálního, rozuměno třídního, původu a „občanské angažovanosti“ včetně důležitých údajů o politicko-stranickém členství, a to i rodičů. Hlavně se jednalo o údaje o bývalém členství i rodičů v KSČ neboli v ústavněprávním „bojovém svazku“.

Vyškrtnutí z řad členů nebo dokonce, nedej, vyloučení rodičů či jednoho z nich z  „bojového svazku“, zejména po srpnu 1968, sehrávalo významně zápornou roli i z hlediska postavení dítěte. Potenciálně totiž mohlo být „špatně“ vychováváno rodičem, který ztratil politickou či morální důvěru vůdčí politické strany, KSČ. V rodinných životech to někdy vyvolávalo neblahé situace. Rodiny takto politicky postižené se někdy snažily zmírnit potenciální přímé či nepřímé nepříznivé důsledky „komplexního hodnocení“. V zájmu dítěte rodiče pod různými podkladovými formulacemi záměrně uváděli například, že dítě je pod výchovným vlivem rodiče, který nebyl stranicko-politicky postižen.

Něco takového ale mohlo být do jisté míry nebezpečné. Nemuselo to pokaždé přispívat ke klidnému manželskému a vůbec rodinnému soužití. I příbuzní či známí za to někdy rodiče morálně odsuzovali.

Proto se v různých dotaznících, životopisech a žádostech docela hojně využívaly „babičky“, starobní důchodkyně, stojící už mimo státní zájem. U potenciálně „kontroverzních“ skutečností se uvádělo, že se tak děje či stalo „na přání babičky“. Například při zápisu žáka do nepovinné výuky náboženství, pokud byla při škole zavedena. Nu, na „babičku“ se také přihlašovaly místní poplatky ze psů. Důvod spočíval ve sníženém místním poplatku pro starobní důchodce.

V polovině osmdesátek jsem se při podání žádosti o výjezdní doložku k cestovnímu pasu setkal s požadavkem pasového orgánu, krajské správy Sboru národní bezpečnosti, abych ve správním řízení předložil životopis, vlastnoručně psaný. Naštěstí jen vlastní rukou, ne vlastní krví. A to se jednalo o organizovanou turistiku přes cestovní kancelář, „socialistickou organizaci“.

Na druhou stranu, při různých hodnoceních bylo možno alespoň trochu pomoci některým lidem. Platívala úměra, čím slušnější, lidštější, byl pisatel posudku, tím více bylo hodnocení politicky zkreslené ve prospěch posuzovaného člověka.

Na gymnáziu byla politicky povinně sepisována závěrečná hodnocení i ze strany základní organizace Socialistického svazu mládeže, působící v každé třídě. Snad nejlepší „svazácké“ hodnocení u nás dostala spolužačka, jejíž tatínek emigroval do USA. A také spolužák za vyprávění politických vtipů. Oba byli přijati na vysokou školu.

Potíž však měl v osmdesátých letech jeden okresní soudce, když se chtěl stát kandidátem KSČ. Posudek z uličního výboru KSČ v místě bydliště dostal záporný. Prý jezdí západním autem.

Ucházení se o vysokoškolské studium

V československém režimu před rokem 1990 bývalo komplexní hodnocení dílem výslovně zakotveno v právním řádu. Zmínit můžeme právo vysokoškolské z let 1975 až 1980. O přijetí k řádnému studiu na vysokou školu podle tzv. socialistického práva rozhodovaly „potřeby společnosti“. Rozuměno „socialistické“ společnosti. Nikoli jakékoli lidské pospolitosti obecně. Přijímací zkouška kupříkladu na brněnská práva v roce 1978 byla písemná a ústní. Písemná zkouška doznala podoby testu z dějepisu a ruštiny. Ústní měla povahu rozpravy asi o „všeobecném rozhledu“.

Podle vyhlášky z roku 1975, oproti stavu z roku 1969, museli ředitelé středních škol, jejichž prostřednictvím směla být podávána přihláška ke studiu na vysoké škole, připojit k přihlášce komplexní hodnocení uchazeče. Vypracovat je měl třídní učitel. Podpisy byly, zřejmě pro kontrolu, trojí. A to podpis ředitele školy, třídního učitele a výchovného poradce. Komplexní hodnocení muselo vyjádřit, kromě věcných záležitostí, žákovo „rodinné prostředí“.  Hodnocení žákova rodinného prostředí sloužilo za ukazatel politického až světonázorového přesvědčení rodičů. Tedy i za projev toho, jak byl žák rodiči vychován. Roli sehrávalo, zda žák žije ve „spořádaných rodinných poměrech“. Jako by snad žák mohl „spořádanost“ rodinných poměrů podstatně či vůbec ovlivnit, když by se jednalo o chování rodičů.

K potížím docházelo zejména u rodinného prostředí náboženského rázu, o kterém se veřejně vědělo. Zvláště na malých městech a na vesnicích. Ústavněprávní „bojový svazek“, KSČ, byl cíleně protináboženský a vůbec bezbožný.

S komplexním hodnocením býval žák seznámen. U nezletilců byli seznámeni jejich zákonní zástupci. Připojit vyjádření ke komplexnímu hodnocení bylo možné. Jenže, vyjádření by muselo být tak opatrné, aby svou eventuální „nevhodností“ ještě nezhoršilo situaci dítěte. Zejména by nesmělo být pobuřující. Někteří členové ústavního „bojového svazu“ bývali poněkud popudliví.

Tak tomu obecně bylo i roku 1978, kdy jsem se hlásil na brněnská práva. Během studia, roku 1980, byly přijaty nové vysokoškolské předpisy. Namísto „komplexního hodnocení“ z roku 1975 musela být řediteli středních škol vypracována „osobní charakteristika“ uchazeče. Zpravidla žáka ve „věku blízkém věku mladistvých“. Obsahově se však nic nezměnilo. Možná ještě zhoršilo, alespoň nepřímo. Vyhláška o přijímání ke studiu na vysokých školách z roku 1980 totiž v souvislosti s prominutím přijímací zkoušky v určitých případech používala neblahá slova.

Jednalo se o zdánlivě běžný výraz „dobrý morální a občanský profil“ a o jeho projevení „svými postoji a jednáním“. V podstatě mělo jít o zprávu o tom, jak se něčí, dobrý nebo špatný, morální a občanský „profil“ konkrétně projevuje navenek. Politicky se mluvívalo o „občanské angažovanosti“. Samozřejmě ve prospěch, ústavněprávně významného, „socialistického společenského zřízení“. Nikoli snad ve prospěch „antisocialistických sil“.

Budování morálního a občanského profilu a srážka lodí na přehradě

Co si počít s hodnotitelnými projevy vlastního morálního a občanského profilu? A jak jej se ctí budovat?

Jistě, bylo možno si s tím poradit. Mezi společenské organizace Národní fronty totiž patřily též zájmové a odborné svazy. Například Český rybářský svaz, Český zahrádkářský svaz nebo Český svaz chovatelů drobného zvířectva, do kterého se přihlásil můj otec, když přinesl domů štěně jezevčíka. Nemluvě o Československém červeném kříži či o dobrovolných hasičích, Svazu požární ochrany České socialistické republiky, anebo o České vědeckotechnické společnosti a podobně. Zejména u žáků a studentů sehrával v 70. a 80. letech roli, už opět „jednotný“, Socialistický svaz mládeže. Civilní korporace tak trochu „dobrovolně povinná“.

Projevit vhodný „morální a občanský profil“ bylo naštěstí možné obecně prospěšnou či běžnou činností, kterou lze vyvíjet za každého politického režimu. Aniž by si člověk musel proti svému svědomí politicky zadat právě s určitým, dočasným, politickým režimem, s jeho stoupenci a se zrovna panující ideologií.

Mezi oblíbené vnější projevy vhodného „morálního a občanského profilu“ patřilo například hromadné obstarávání vstupenek do divadla nebo plaveckých bazénů či do sauny, zejména se slevou. Anebo organizování turistických výletů do přírody, turnajů v ping-pongu či minigolfu. Vhodný „morální a občanský profil“ tak mohl mít například i bývalý skautský vůdce nebo dřívější sokolský náčelník, dobově skrytý pod označením „cvičitel“ v některém svazu Českého svazu tělesné výchovy. Například v turistických oddílech mládeže Svazu turistiky, spadajícího pod „jednotný“ velký svaz.

Sám jsem „občansky uplatnil“, že jsem jako gymnazista společně s dalším spolužákem koncem sedmdesátek absolvoval Večerní školu organizátorů volného času při městském výboru Socialistického svazu mládeže v Brně. Obsahově se jednalo o odborné školení, do kterého jsme se dobrovolně přihlásili. A učinili jsme dobře, jak se ukázalo v zábavním umění. Řešily se otázky, jak zdaňovat úplaty za užívání zvukových aparatur, jak vyřešit správní povolení národního výboru k pořádání diskoték, co všechno zaplatit OSA-ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním a další věci s „právním nádechem“. Navíc večerní školu navštěvovaly také aranžérky, tanečnice ve stylu disco dance a zájemkyně o pořádání kurzů jazz gymnastiky. O „morální a občanský profil“ a o jeho „projevy“ bylo proto možno po večerech dbát, aniž by se u toho kdokoli nudil. 

Sama „škola života“ ale byla rozmanitější. Žádné školení a „budování profilu“ nepomůže za situace, kdy se v noci na přehradě srazí jachta s přeplněným „parníkem“, plujícím na elektromotor, na kterém právě probíhá disco show. A to tak, že jachta „parníkem“ téměř projede. Pravděpodobnost takové srážky za běžného chodu věcí je asi taková, jako když se na Sahaře srazí dva jezdci na velbloudech. Stalo se v osmdesátkách v Brně a raději se o tom moc nemluvilo. Naštěstí se nikdo neutopil.

Co říci závěrem?

Stačí zopakovat úvodní větu. Když právně slyším o sociálním kreditu, vybaví se mi komplexní hodnocení z naší československé minulosti.

„We don’t need no thought control“, „Nepotřebujeme žádnou kontrolu myšlení“, zpívá se ve skladbě Another Brick in the Wall od britské skupiny Pink Floyd z roku 1979. Zasazena je do školního prostředí. Obsažena je na albu The Wall.