Neplatné rozhodčí doložky: Zrušení exekuce nemusí znamenat zrušení pohledávky

Další část vyhlášky, kterou chtějí senátoři zrušit, řeší situaci, kdy dlužník po výzvě ve 30denní lhůtě dobrovolně zaplatí Foto: archiv

Soudy v poslední době hromadně ruší exekuce, u nichž byla při sjednání závazku neplatná rozhodčí doložka. Judikatura v tomto směru je ale neustálená, stejně jako rozhodování soudu i tom, kdo ponese v případě zrušené exekuce náklady řízení, shodují se právníci.

K rušení exekucí kvůli neplatným rozhodčím doložkám vyzval například poslanec Jan Farský (STAN).
Zrušení exekuce ale ještě neznamená zrušení pohledávky jako takové, a věřitelé se budou obracet na soudy s novými žalobami v nalézacím řízení. Protože budou nyní  na rozdíl od rozhodčích řízení nyní zastoupeni advokáty, bude to pro dlužníky znamenat nové náklady řízení, a vzhledem k postoji většiny povinných lze pak předpokládat novou vlnu následných exekucí, varuje člen prezídia Exekutorské komory ČR Martin Tunkl.

Problematikou rozhodčích nálezů, či rozhodčích doložek se zabývá celá řada judikatury. Mezi nejvýznamnější patří především dvojí rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2013, které se zabývá určením osoby rozhodce, a především průlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013, které se zabývá zastavováním exekucí na základě neplatných rozhodčích nálezů. Z rozhodnutí plyne, že pokud byl rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost zastavit.

Platné doložky

„Celá věc ohledně zastavování exekučních řízení se tak týká neplatnosti sjednávaných rozhodčích doložek. Tyto rozhodčí doložky ovšem v době uzavírání byly zcela v souladu s dobovou judikaturou a platnou legislativou, resp. rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky byl považován za vykonatelný a způsobilý exekuční titul, kdy ke změně judikatury došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu,“ vysvětluje Jan Sláma z advokátní kanceláře Němec, Bláha & Navrátilová. „Tuto judikaturu razil dále Nejvyšší soud i po novele Rozhodčího řádu, která možnost určovat rozhodce odkazem na pravidla rozhodčího řízení podle i třetí, tzv. „dohodnutou osobou“ výslovně umožnila. Přestože se tedy se všichni domnívali, že bude možno Stanovisko Nejvyššího soudu aplikovat pouze na rozhodčí smlouvy (doložky) uzavřené před účinností novely, v praxi tomu však tak nebylo, a soudy je začaly aplikovat i retroaktivně,“ dodává k tomu člen prezídia Exekutorské komory Martin Tunkl.

Až změnou judikatury nastaly podle Tunkla pro oprávněnou stranu příznivější podmínky při  zastavení exekučního řízení. V roce 2016 totiž ÚS konstatoval, že oprávněnému nelze klást k tíži, že nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil k bezdůvodnému vymáhání splnění povinnosti, jestliže při svém postupu nepředvídal změnu tehdejší judikatury Nejvyššího soudu. Výsledkem výše uvedené judikatury byly mnohé návrhy na zastavení exekuce, podané právními zástupci povinných, kdy soud, případně se souhlasem oprávněného soudní exekutor, zastavil exekuční řízení pro nevykonatelný exekuční titul.  Podle názoru soudů takový titul nikdy nebyl materiálně a formálně způsobilý, na rozdíl od situací, kdy byl rozhodčí nález k žalobě následně zrušen v k tomu určeném řízení. Soudy tedy v těchto případech vydávají usnesení o zastavení exekuce.

Náklady exekuce a nejednotná praxe soudů

„Co je ovšem problematické je názor, že usnesením o zastavení zaniká platnost již vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce, a o těchto je třeba rozhodnout znovu výrokem v usnesení o zastavení, a to bez ohledu na to, zda již exekutor něco vymohl a náklady řádně zaúčtoval,“ konstatuje Tunkl dále.

O nákladech exekuce soudy rozhodují v podstatě trojím způsobem. Náklady exekuce uloží k úhradě povinnému, což je praxe pouze některých odvolacích soudů (např. Hradec Králové, Brno). V odůvodnění  se v prvé řadě se připomíná, že rozhodčí řízení, které vyústilo ve vydání rozhodnutí považovaného následující judikaturou soudů za nevykonatelné, a dále toto exekuční řízení, bylo vyvoláno tím, že povinný neplnil své povinnosti, ke kterým se zavázal, totiž splácet dluh z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Tedy bylo to chování povinného, kvůli kterému vznikl spor. A svůj závazek vrátit věřiteli získané peníze nesplnil dodnes. Povinný tedy sice namítá vady rozhodčího nálezu, nijak se ale nezmiňuje, jak hodlá vrátit zbývající část dluhu, který zjevně má, tedy zřejmě dluh uhradit nehodlá. „Krajský soud má za to, že tento stav nelze nechat bez povšimnutí a pokud za této situace by byla uložena povinnost oprávněnému nahradit povinné náklady exekuce, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za přílišnou tvrdost a nespravedlnost vůči oprávněnému,“ konstatuje se v jednom z rozsudků.

Další varianta soudních rozhodnutí spočívá v tom, že náklady exekuce jsou uloženy oprávněnému a soudní exekutor již vymožené náklady vrací povinnému, neboť dle soudu by se jinak jednalo u exekutora o bezdůvodné obohacení.  Jestliže tedy hodnocením hledisek zakotveným v § 89 exekučního řádu (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být oprávněná, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů exekuce, pak je to právě ona, komu musí být uložena ve prospěch povinného i povinnost k náhradě nákladů řízení a ve prospěch soudního exekutora povinnost k náhradě nákladů exekuce. V době podání návrhu na nařízení exekuce již oprávněné musela být známa judikatura soudu vyšších stupňů o tom, že rozhodčí doložka nemohla založit pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, a že tedy exekuční řízení již vůbec nemělo být pro nezpůsobilý exekuční titul zahájeno. K tíži oprávněné proto jde nepochybně skutečnost, že nezachovala potřebnou míru pečlivosti a bezdůvodně exekuci zahájila a také v ní pokračovala i přesto, že exekuce nebyla podložena způsobilým exekučním titulem. „Pokud oprávněná zahájila exekuční řízení dne 7. 12. 2011 a také v něm pokračovala, byť měla s ohledem na postupné sjednocení judikatury soudů vyšších stupňů předvídat, že exekuce bude zastavena, lze její postup hodnotit jako nezachování potřebné míry pečlivosti a z toho vyplývající procesní zavinění na zastavení exekuce, byť s návrhem povinného na zastavení exekuce souhlasila,“ uvádí se v jednom z inkriminovaných rozsudků této rozhodovací varianty.

Třetí variantou je, že náklady exekuce nejsou soudnímu exekutoru přiznány vůbec, a vymožené náklady se vrací povinnému jako bezdůvodné obohacení. Tyto rozsudky vycházejí z rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž opakovaně zdůraznil, že exekutor nemusí mít vždy zajištěnou náhradu exekuce. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám. Obdobně postupuje i Evropský soud pro lidská práva, podle něhož rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora: riziko, které exekutor nese, je totiž odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí.  „V takových případech soudnímu exekutoru nezbývá, než se domáhat náhrady škody vůči státu, neboť nejen že vymohl pro věřitele část nebo dokonce celou pohledávku, protože zastavování se totiž paradoxně má stát dle extrémních názorů některých soudů i  u skončených a vymožených exekucí. Skutečnost, že povinný minimálně spoluzavinil vyvolání exekučního řízení, tím, že neuhradil a v řadě případů ani dále nehodlá hradit pohledávku věřitele, bude mít za následek, že vzniklé náklady zaplatí všichni daňoví poplatníci,“ vysvětluje člen prezídia EK ČR.

Pohledávka trvá dále

Na nejednotnost v rozhodování soudů o úhradě exekučních nákladů upozorňuje i Sláma. Co se podle něj aktuálně nejvíce řeší, zejména v návaznosti na zastavování exekucí advokátem Petrem Němcem, který zastupuje řadu dlužníků, v jejich případě byla použita rozhodčí doložka, jsou náklady řízení a náklady exekučního řízení. „Zde bohužel rozhodovací praxe soudů není jednotná. Při zastavování exekuce hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení exekuce zavinil,“ konstatuje Sláma s tím, že dochází k tomu, že některé soudy se při zastavování exekucí uchylují k tomu, že povinnost uhradit výše zmíněné náklady stanoví oprávněnému a nikoliv povinnému. „Domnívám se, a z logiky věci mi přijde nepřípustné, aby dané náklady měl hradit oprávněný. Celé exekuční řízení bylo vyvoláno tím, že povinný nesplnil své povinnosti, k nimž se vůči oprávněnému zavázal – tedy neplatil řádně například dluh z úvěrové smlouvy. Logicky si pak lze vyložit situaci tak, že je to povinný, kdo nesplnil své povinnosti a vyvolal tak vznik exekučních nákladů.“

Ukončením exekučních řízení kvůli neplatnosti rozhodčí doložky nicméně nedochází k zániku pohledávek věřitelů, varuje Tunkl s tím, že tito se budou obracet na soudy s novými žalobami v nalézacím řízení. „Nesporně v řadě případů nebudou moci požadovat některá nepřiměřená příslušenství, na druhé straně jsou na rozdíl od rozhodčích řízení nyní zastoupení advokáty, tedy nové náklady řízení. Vzhledem k postoji většiny povinných lze pak předpokládat novou vlnu následných exekucí.“

Dušan Šrámek