Jiří Jelínek: Zpřístupnění hlasování soudního senátu prostřednictvím odposlechů není správné

Profesor Jiří Jelínek ve své pracovně Foto: archiv

K posluchačům právnické fakulty by se mělo dostat trestní právo dříve, než v polovině studia. Myslí si to vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, profesor Jiří Jelínek. V rozhovoru pro Českou justici také promluvil o práci orgánů činných v trestním řízení při odposleších nebo o tvorbě nového trestního řádu.

Na pražské právnické fakultě nyní probíhá příprava nové koncepce studia, která počítá s tím, že dojde k posílení výuky platného práva. Jak se diskuze vyvíjí na katedře trestního práva?
Domnívám se, že dobře. Naše katedra dlouhodobě usiluje jednak o posunutí výuky trestního práva jako základního profilujícího oboru a oboru státnicového na začátek studia, abychom nezačínali s jeho výukou jako dosud až v polovině studia, tj. od třetího ročníku. Usilujeme také o mírné zvýšení časové dotace. Máme zpracovanou novou koncepci výuky, její návrh jsme zaslali orgánům fakulty, jiným katedrám fakulty, členům akademického senátu, každý se s ní může seznámit i na webu katedry trestního práva. Na webové stránce je odkaz i na Newsletter katedry trestního práva, v jehož prvním čísle je rozhovor, ve kterém vzpomínám na zkoušku z trestního práva u profesorky Císařové.
Podle nové koncepce výuky trestního práva navrhované katedrou by se trestní právo učilo od třetího semestru. Myslím si, že k posluchačům právnické fakulty by se mělo dostat trestní právo dříve, než v polovině studia. Výuka by byla také o něco intenzivnější. Zlepšila by nám také návaznost výběrových předmětů na základní kurz. Dnes například učíme základy kriminalistiky dříve, než doběhne základní kurz trestního práva. To by se mělo změnit.
Při tvorbě nové koncepce jsme vycházeli i z podnětů studentů. Samotní posluchači si stěžují, že mají málo platného práva. Studenti ve třetím ročníku argumentují, že nenavštěvují přednášky, protože musí pracovat, nejlépe v advokátních kancelářích. Jak chtějí pracovat v advokátních kancelářích, když neznají trestní právo? Někteří studenti zase chodí vyučovat trestní právo do středních škol, aniž ovšem mají za sebou komplexní výuku tohoto předmětu. Také těm by prospělo, kdyby výuka trestního práva začala dříve.
Reforma se musí samozřejmě připravovat v kontextu s výukou občanského práva, která by měla podle mého názoru začínat už v polovině prvního ročníku, po půl roce studia římského práva a státovědy.

Jak se k tomu staví děkan?
Nejlépe se zeptat jeho samotného. Děkan je právní historik. Jistě dobře ví, že diskuse o výuce na právnické fakultě jsou jevem, který se pravidelně opakuje. Můžeme si například připomenout návrhy profesora trestního práva a bývalého děkana Právnické fakulty Augustina Miřičky na reformu právnického studia z roku 1914. Když se do nich začtete, zjistíte, že některé problémy jsou doslova „věčné“. V otázce pořadí studia právní historie například prof. Miřička navrhoval, aby se jím právnické studium nezačínalo, ale končilo.
S návrhem nové koncepce výuky trestního práva jsem vystoupil na zasedání Akademického senátu 31. 5. 2018 a můj návrh se setkal se souhlasem jak učitelské, tak studentské části Akademického senátu. Poté, co fakulta získala akreditaci k magisterskému studiu v rámci institucionální akreditace na pět let, rozhodlo vedení fakulty o reformě studia, ve které se počítá s posílením výuky platného práva, tedy i trestního práva. Na naší katedře jsme to pochopili jako možnost prosadit návrh naší koncepce, vypracovali jsme materiál, se kterým jsme seznámili vedení fakulty i fakultní veřejnost. Takže předpokládám, že děkan naši koncepci výuky trestního práva podporuje.

Čtěte také: Nová koncepce výuky: Na pražských právech by se trestní právo mělo vyučovat dříve

Teď o něčem jiném. Nedávno jste publikoval v Bulletinu advokacie text o tom, že by se měla legislativně upravit pravidla pro prostorové odposlechy. Jaký měl článek ohlas?
K mému překvapení velký, zejména v řadách advokátů. Ozvalo se mi několik advokátů se svými zkušenostmi a podněty. Prostorový odposlech je ovšem jen podmnožina celkového odposlechu jako důkazního prostředku a problematika by tedy měla být řešena komplexně. Já to řešil jen v rámci prostorového odposlechu úředních místností soudce a podnětem byla kauza soudce Vrchního soudu JUDr. Elischera, u něhož byl odposlech instalován do jeho kanceláře, i když je jinak budova střežena justiční stráží, bez vědomí správce budovy, což je předseda vrchního soudu. Z veřejných zdrojů také vyplývá, že mu byl prohledán počítač.
Na jedné straně se má zachovat tajnost soudního hlasování, na druhé straně se výsledek zpřístupňuje prostřednictvím odposlechů. To si myslím, že správné není.
Jedna reakce mě ovšem pobavila. Šlo o advokáta, ale původní profesí státního zástupce. Ten zapomněl, že dnes dělá advokáta, a napsal mi, že by zavedl institut odposlechu úřední osoby. Jako speciální druh odposlechu.

Státní zastupitelství zamítlo stížnost soudce Ivana Elischera proti zahájení trestního stíhání, v níž se právě ohrazuje proti prostorovému odposlechu a sledování své kanceláře. Stalo se tak po sedmi měsících a dokument má 180 stran. Není to dlouhá doba? V rámci práce na případu jsme navíc zjistili, že liknavost při vyřizování těchto stížností je u státních zástupců poměrně běžná praxe.
V České justici jste o tom už psali, já jsem se k tomu vyjádřil. A myslím, že jednoznačně. Nechci se vyjadřovat ke kauze Elischer, ale obecně. Odposlechy v úředních místnostech soudců, resp. poradních místnostech soudu by se měly zakázat. Protože čemu dáme přednost? Soudci přece musí mít místnost, kde se mohou normálně poradit, beze strachu, že obsah jejich rozmluvy bude někým monitorován. A ne, že se dodatečně zjišťuje, že místnost byla odposlouchávána, a pak se odposlechy zveřejňují v médiích. A prodleva sedm měsíců? Zákonodárce asi neměl na mysli, aby vypracování stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání trvalo tak dlouho a odmítnutí stížnosti bylo tak rozsáhlé. Naznačuje to, že zahájení trestního stíhání patrně nebylo dostatečně uvážené. Přeci jen, když začnete trestně stíhat soudce vyššího soudu, tak přeci důkazy musí být takové, že jdete téměř najisto. Je ovšem třeba upozornit, že ve věci nebyla ani podána obžaloba, takže nelze činit nějaké konečné závěry.

Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Autor: cs.ŠJU

Z textu odmítnutí té stížnosti také vyplývá, že kancelář soudce Elischera byla odposlouchávána pět dní bez povolení soudu. Státní zástupci to obhajují tím, že technika byla v tu dobu vypnutá a nebyla využívána. Je to podle vás v pořádku
Podle mého názoru měla být technika odinstalována. Oni ji vypnuli, a automaticky počítali s tím, že do budoucna dostanou souhlas? Fakt, že jsou odposlouchávány úřední místnosti soudů, je obecným problémem, který by se měl řešit. Na jedné straně jsou soudy, u kterých justiční stráž vyžaduje od advokátů opasek od kalhot, a na straně druhé u jiného soudu vám někdo instaluje do soudní budovy odposlouchávací zařízení.

Je podle Vás možné jako důkaz v trestním řízení využít odposlechu, který v rámci monitoringu hovorů osob ve výkonu trestu či ve vazbě pořizuje Vězeňská služba
Odposlech telekomunikačního provozu podle jiného předpisu než trestního řádu je operativně pátrací metodou. Záznam o odposlechu v těchto případech nelze použít jako důkaz v trestním řízení. Má pouze operativní hodnotu a může sloužit pouze jako východisko pro další šetření.

Nemůžeme se nezeptat na nekonečné téma – rekodifikaci trestního řádu. Ministr spravedlnosti v rozhovoru pro Českou justici řekl, že by chtěl do procesu tvorby přibrat také zástupce Nejvyššího soudu. Jak to hodnotíte?
Já jsem k rekodifikaci českého trestního řádu vyjadřoval v různých médiích a z různých hledisek několikrát. Takže nevím, co bych k tomu mohl zásadně říci nového. Je to smutný příběh.
Faktem je, že se mělo rekodifikovat trestní právo hmotné současně s procesním. K tomu nedošlo, což je velká chyba trestní politiky. Rekodifikace trestního práva procesního se musí dělat ruku v ruce se změnami trestního zákoníku. Ministr Pelikán v justici udělal řadu věcí, ale z mého hlediska bylo podstatné, že pochopil, že předsedou rekodifikační komise nemůže být člověk, který je profesionálním soudcem, který si sám navrhne právní úpravu, pak ji obhajuje v parlamentu, načež ji aplikuje, pak ji ještě školí a píše komentáře a učebnice. To si myslím, že normální není.

V médiích se objevují spekulace o tom, že předsedou rekodifikační komise má být jmenován JUDr. Jiří Říha, PhD., soudce Nejvyššího soudu. Změní se tím podle Vašeho názoru něco v přípravě nového trestního řádu ?
Myslím, že na podstatě věci se nic nezmění. Ostatně doktor Říha je členem senátu Nejvyššího soudu, který vede profesor Šámal. Vytváření nového trestního řádu salámovou metodou, jako že někdo dělá jeden kus trestního řádu a jiný zase další kus, pak to spojíme a všichni dohromady uděláme moc, to přeci nemůže obstát. Navíc jestliže si soudci Nejvyššího soudu soudci NS píší sami ustanovení o mimořádných opravných prostředcích, tak si vlastně píší manuál pro sebe.
Jestliže si všechny osoby zúčastněné na trestním řízení mají psát samy pro sebe něco, tak se divím, že není zahrnuta skupina odsouzených s právnickým vzděláním. Aby to tedy bylo objektivní a byla tam všechna práva obviněného. Na druhou stranu usuzuji, že se nenajde žádný ministr, který by řekl, že začneme trestní právo procesní rekodifikovat znovu od začátku současně s trestním zákoníkem.

Co by se mělo konkrétně novelizovat v trestním zákoníku z roku 2009 ?
Stále se hovoří o tom, že je třeba za každou cenu urychlit trestní řízení, tzv. odbřemenit orgány činné v trestním řízení; řešením má být rozšíření zásady oportunity, masivní rozšíření odklonů, vyšší využití některých prvků z oblasti common law, rozšíření apelačního principu v odvolacím řízení, abych uvedl alespoň nějaká východiska.
Zapomíná se, že základem je kriminalizace v trestním zákoníku, tedy nejprve třeba důkladná revize hmotněprávních skutkových podstat, z nichž některé jsou typicky správními delikty, jiné by bylo možné vypustit, z dalších vytvořit tzv. návrhové delikty. Českému trestnímu zákoníku by slušela také logická kategorizace soudně trestných deliktů s následnou návazností například do forem přípravného řízení, v řízení před soudem pak možností vyřídit věc trestním příkazem a podobně.
Trestní zákoník z roku 2009 počítá s kategorizací deliktů, jimiž jsou přečin, zločin a subkategorií zvlášť závažného zločinu. Přečiny jsou vymezeny příliš široce. To pak omezuje možnost vyřídit tyto skutky jako méně závažné trestné činy.
Já si osobně myslím, že by pro nás byla nejlepší stará rakouská tripartita. To znamená tři kategorie soudně trestních deliktů a tomu odpovídající procesní úprava, čili promítnout kategorizace do procesní diferenciace, řečeno zjednodušeně.
Také existence dvou korektivů trestního bezpráví, tj. zásady subsidiarity trestní represe v trestním právu hmotném a zásady oportunity podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu není logická, zejména, když jejich kritéria jsou jednak neurčitá a v podstatě stejná.
Osobně se mi líbí způsob vytváření nového civilního procesního kodexu. Jsem informován z veřejných zdrojů, že kodex tvoří komise – několik legislativců, kteří předloží výsledky své práce na seminářích a konferencích. Čtyřicetičlenná komise pro rekodifikaci trestního řádu se přeci nemůže shodnout.
Samozřejmě, že nové právní normy musí tvořit legislativci. Na tom se shodneme téměř všichni. Takže vyjdeme-li z majoritního názoru, že normy mají tvořit legislativci, pak se dostáváme k otázce, kdo mají být ti legislativci. Ministr Pelikán se domníval, že to jsou naši čerství absolventi, možná i studenti, které na ministerstvo přivedl. Já se domnívám, že to má být někdo jiný, ale asi se shodneme, že to nemůže být ten, kdo by pak odpovídal za aplikaci ustanovení.

 Vaše aktivita, pokud jde o tvorbu nového trestního řádu, je nyní nulová?
Já byl na ministerstvu spravedlnosti naposledy v srpnu 2014 v subkomisi pro základní zásady trestního řízení. Diskutovalo se o základních zásadách trestního řízení. A vážně se tam diskutoval názor, že by se měly některé zásady vedení trestního řízení v novém procesním kodexu vypustit. Například zásada zajištění práva na obhajobu. Přítomný funkcionář Unie obhájců byl zticha. Takže asi tak.
Nicméně ve své publikační činnosti téměř vždy navrhuji de lege ferenda změny trestního řádu, trestního zákoníku nebo zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

Jaká koncepce trestního řádu by měla být zvolena?
Buď si tedy řekneme, že žijeme v kontinentálním evropském procesu, reformovaném, kterému někteří posměšně říkají osvícené inkviziční řízení, a to je založeno na zásadě legality a vyhledávací. Tedy veřejný žalobce stíhá z úřední povinnosti. Platí zásada materiální pravdy a soud má povinnost také zjišťovat skutkový stav. Pak ovšem nemůže být institut nějaké procesní odpovědnosti státního zástupce, jako je v americkém systému. Anebo zvolíme jiný systém, a pak tam zase nemůže být některá ze zásad trestního řízení, která je typická pro kontinentální proces. Zavedení amerického systému podle mého názoru nepřichází v úvahu již proto, že by to veřejnost nepřijala. Znamenalo by to, že když by státní zástupce neprokázal vinu, tak by docházelo ke zproštění, a můžeme se pouze dohadovat, v kolika desítkách procent by k němu docházelo.
Veřejnost je již tak citlivá na selektivní uplatňování spravedlnosti a považuje například institut narovnání nebo dohody o vině a trestu za kupčení se spravedlností. Tím spíše by nepřijala novou koncepci. Tudíž se musíme vrátit ke koncepci současné, ve které se můžeme snažit uplatnit některé prvky z anglo-amerického systému, přičemž uplatnění prvků převzatých z anglo-amerického systému má být citlivé, opatrné.

Jaká je tedy vaše představa rekodifikace trestního práva procesního v praxi?
V čele rekodifikační komise by měl být odborník s obecnou autoritou, který není placen jako předseda NS, nebo jako předseda senátu NS, kteří mají za svůj plat dělat něco jiného. Komise je složena ze zkušených legislativců. Těch může být pět, nebo šest, jejich výstupy se předloží odborné veřejnosti. Kdybychom to řekli natvrdo, pokud by se našel někdo, kdo by současný trestní řád nějak dokázal podstatně změnit, tak vůbec nemusíme hovořit o rekodifikaci. Jde o to udělat trestní řád souladný s hmotným právem.

Jak hodnotíte novelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v praxi? Nejvyšší státní zastupitelství vydalo metodiku, která má vymezit mantinely, v nichž se uskutečňuje vyvinění právnické osoby z trestní odpovědnosti.
Je to velmi složité téma, zákon je nedokonalý, trpí vadami, některé otázky nejsou řešeny vůbec. Není tak rozsáhlý, aby nebylo možné vytvořit zákon nový a všechny vady napravit. Aplikace zákona je velmi pomalá, což má své důvody, a jedním z nich jsou vady právní úpravy, které nejdou odstranit jinak, než legislativně. Příklad: přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce. Jde o ustanovení § 10 odst. 1 topo. To nelze podle současného znění rozumně vyložit. Procesní část zákona je navíc velmi obecná a některé problémy tam jsou neřešené. To už psal bývalý prezident Klaus, že procesní část je velmi obecná, nedokonalá, a to ve svém prezidentském vetu. A ona je to skutečně pravda. Zákon o odpovědnosti právnických osob je nutné změnit, ale nespojoval bych to s rekodifikací trestního řádu. Jde o úkol proveditelný ještě v tomto volebním období.

A pokud jde o to vyvinění právnické osoby?
To je příklad poslanecké iniciativy. Ten paragraf přece nevznikl v legislativní dílně ministerstva spravedlnosti, neprošel připomínkovým řízením, odborná veřejnost se s ním nemohla seznámit. Tím pádem trpí určitými vadami. Ať už terminologickými, protože pro poslance ústavně právního výboru termín ‚zprostit‘ nebo ‚vyvinit‘, je úplně totéž, až po vady věcné. A vede to k tomu, že je to dokonce interpretováno tak, jako by se mělo obrátit důkazní břemeno. Jakoby právnické osoby měly samy dokazovat, že jsou nevinné. Ale to není pravda. Jsou to orgány činné v trestním řízení, které musí dokazovat. Takže Nejvyšší státní zastupitelství vydalo již druhou metodiku, která se snaží přesvědčit, že se snad obrátilo důkazní břemeno v trestním řízení, což není pravda. Jasně to bylo řečeno například na naší konferenci v březnu 2018 v Karolinu, věnovanou dokazování v trestním řízení. A pokud jde o compliance program, žádný ještě nikdy nikoho nevyvinil. To je jen představa některých advokátních kanceláří, které se specializují na vytváření compliance programů a nabízejí je právnickým osobám. Že by právnické osoby měly mít compliance program, to je pravda. Že by ho měly mít kvalitní, to je taky pravda, ale samotný compliance program ještě nikdy nikoho nezachránil. Proč? Například proto, že se nedodržuje. Takže sebekvalitnější compliance program, který si i tvrdě zaplatíte, a pak ho nedodržujete, tak vás nemůže vyvinit.

Eva Paseková, Petr Dimun