Petr Dostalík: Římské právo učí studenty právně myslet a pracovat s informacemi

Odborník na římské právo Petr Dostalík Foto: archiv Petra Dostalíka

Prvním docentem římského práva na olomoucké právnické fakultě se má stát Petr Dostalík. V polovině února mu docentský titul doporučila udělit vědecká rada pražské právnické fakulty. Pokud rektor Univerzity Karlovy jejímu doporučení vyhoví, stane se Petr Dostalík ve svých devětatřiceti letech vůbec prvním docentem římského práva na olomouckých právech. Současně bude i nejmladším docentem v tomto oboru.

Kolik docentů a profesorů česká právní romanistika aktuálně má?
Po smrti profesora Blaha, který zemřel v létě loňského roku, působí pouze profesor Skřejpek a docent Bělovský v Praze a docenti Židlická a Salák v Brně.

Proč jste se rozhodl profesně věnovat zrovna římskému právu?
To rozhodnutí padlo už po prvním ročnímu studia římského práva. K antice a Římu jsem vždycky inklinoval. Dokonce jsem se po gymnáziu hlásil na obor historie – latina na filosofické fakultě a na ten obor se i dostal. Ale současně mne přijali i na práva. A můj otec autoritativně rozhodl, že budu studovat práva a tady těmhle latinským nesmyslům že se budu věnovat ve svém volném čase.

Čili, jak už to bývalo za starověkého Říma, otec, hlava rodiny, pán nad životy a smrtí všech členů rodiny, rozhodl.
Přesně tak to bylo. Ale zpátky k vaší otázce, římské právo má prostě nejblíž k tomu k mému zájmu o antiku a starověký Řím.

Kdo nebo co vás při tomto vašem rozhodnutí nejvíc ovlivnilo?
To je pěkný příběh. Musím se přiznat, že jsem se po absolvování olomoucké právnické fakulty hlásil na čekatele státního zastupitelství v obvodu Krajského státního zastupitelství v Ostravě, ale zasáhl psycholog Dan. Po prozkoumání mých podkladů a výsledků těch psychologických testů řekl doslova: „Nechci předjímat rozhodnutí krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové, ale já osobně se domnívám, že Vám by nejvíc slušela akademická dráha.“. Takže se dá říct, že jsem tu v podstatě na doporučení psychologa.

Kontakt s praktickou právničinou jste ale už měl při studiích na fakultě.
Ano, ve čtvrtém a pátém ročníku jsem dělal stážistu v advokátní kanceláři v Lipníku nad Bečvou a tahle zkušenost mi dopomohla rozhodnout se, že se budu věnovat akademické dráze. Mně ta praktická právničina připadala spíš jako úředničina. Samá práce s papíry a podáními, kde hodně záleží na lhůtách a neustále slovo od slova opakujících se formulacích. A já podle mne prostě nejsem na výkon takové právničiny vnitřně uzpůsoben.

Čili Vám to připadalo jako ve středověku, kde vyhrával ten, kdo před soudem dovedl bezchybně odříkat formulku?
To je přesné přirovnání. Ale ano, tak mi to připadalo.

Je podle vás římské právo mrtvý nebo živý právní obor?
Podle mne je římské právo živým právním oborem, protože ono pořád žije v té materii soukromého práva. Právní úprava soukromého práva může být buď stejná, jako byla v římském právu, a pak je to v pořádku. Nebo se od ní odklání, a potom k tomu měl zákonodárce nějaký důvod, který ale dobře pochopíme, když se podíváme na historický vývoj toho institutu.

Kolik evropských států je vlastně římským právem ovlivněno?
Až na Anglii všechny. Španělsko, Německo, Francie, Itálie, Švýcarsko, prostě země, které řadíme do systému kontinentálního práva, staví pořád na římském právu.

Pro právní romanisty napříč Evropou musí být radost jezdit na vědecké kongresy, když mají tolik společných témat. Jako praktikující právníci by totiž naráželi na rozdílnou právní úpravu ve svých státech.
Nejen napříč Evropou. Loni v září jsem byl na konferenci Mezinárodní společnosti pro římské právo v polském Krakově, kde byli účastníci od Chile až po Rusko, a všichni dokázali najít příspěvek na jednotně dané téma konference. Bylo to úžasné.

Známe vůbec celé římské právo?
Neznáme. Naše znalosti pramenů římského práva jsou poměrně chudé. Tím hlavním pramenem jsou Corpus Iuris Civilis a Digesta. Z klasického římského práva z druhého a třetího století našeho letopočtu, kdy působila ta největší právnická esa jako Ulpián, Papinián, Modestinus a další, nemáme bohužel dochováno vůbec nic. Jejich spisy se prostě nedochovaly. Zatím není podrobně zpracováno ani období byzantského práva, tedy doba císaře Justiniána, to už je šesté století našeho letopočtu a Východořímská říše. Chybí prameny. Výzkumy pokračují pomalu.

S jakým procentem římského práva tedy vlastně pracujeme?
Pokud chcete slyšet procento, tak bych se odvážil říct, že je to dokonce jen deset procent. Protože už když právníci císaře Justiniána dávali dohromady Digesta, tak vybírali deset procent materiálu z právních spisů právníků klasického práva.

Takže už tehdy byl účel římské právo natolik zestručnit, aby z něj přetrvalo jen to nejdůležitější? To by bylo pro dnešní legislativce podnětné.
Přesně tak. Devadesát procent dali pryč a zachovali jen deset procent, jen ty nejvýznamnější případy těch nejvýznamnějších právníků. A z toho udělali justiniánskou kompilaci, ta slavná Digesta. Samozřejmě, že něco máme rekonstruované, třeba ty spisy těch klasických právníků, ale větší část zůstává ztracená.

Znamená to tedy, že podstatná část římského práva, téměř devadesát procent, zůstala neobjevena?
Podle mého názoru platí „nevíme a nepoznáme“. Spisy těch klasických právníků jsou prostě pryč. Zmizely, protože vyšly z užívání, jakmile Justinián řekl, že se budou používat pouze Digesta. Můžou být objeveny nějakou metodou archeologickou, tak jako třeba v Africe vykopali Gaiovy zlomky, které byly do té doby neznámé. Něco se také zachovalo v barbarských zákonících říší, které vznikly na troskách římského impéria.

Zkrátka z římského práva se zachovalo tak málo proto, že se už sami Římané rozhodli pracovat jen s nezbytným minimem.
Ano, a za to může císař Justinián a tak zvaná kompilační komise. Ale já bych neřekl, že se toho zachovalo málo. Řekl bych, že se z římského práva zachovalo to nejlepší. Ty spisy těch klasických právníků nebo jejich fragmenty, které máme zachovány v Digestech, představují z klasické římské právní vědy opravdu to nejlepší.

Jakou část římského práva máte nejraději?
Římské právo nezná specializaci. Vyučují se všechny jeho části, tedy od jeho pramenů, přes práva věcná, obligační, dědická a tak dále. Já osobně mám ale nejblíž k obligačnínu právu.

Čili k závazkům, ke smlouvám…
Ano, ke smlouvám, ale i k deliktům. Třeba krádež podle římského práva patří k závazkům, to znamená do soukromého práva, a ne jako dnes do veřejného práva. Jedním z témat, kterým se věnuji, je třeba bezdůvodné obohacení. Tíhnu tedy k obligacím.

Kdybyste žil ve starověkém Římě a věnoval se právu, jaké právnické profesi byste se chtěl věnovat a proč?
Já, který jsem psal disertaci o Marcu Tuliu Ciceronovi? Chtěl bych být orátor, řečník, samozřejmě. Hájit případy klientů na soudě. Tam bych se toho nebál!

Z orátorů se vyvinuli advokáti, nakonec byste tedy přece jen skončil u praktického práva.
Můžeme tak říct.

Byla vůbec ve starověkém Říme i teoretická právničina?
Římané neinklinovali k teorii. Oni byli vysoce praktický pragmatický národ, právo spojovali vždycky s praxí. Cicero byl výjimka. Svým současníkům se posmíval, že se zabývali vodovody a stokami, zatímco on bádal o nejlepším způsobu, jak má být řízen římský stát. Mimochodem, zrovna poněkud pošramocenou Ciceronovu reputaci jsem se pokusil před deseti lety vylepšit ve své disertaci: právníci o něm říkají, že to nebyl právník, filosofové pak, že nebyl filosof, a on přitom ve svých dílech položil základy moderní státovědy. Zabýval se otázkami, které moderní státověda řeší dodnes, totiž otázkou nejlepšího státního zřízení. Navazoval na Řeka Polybia a jeho smíšenou ústavu. Sice věděl, že se jeho milovaná republika nachází na pokraji občanské války – koneckonců on sám se stal její obětí – a přesto se zabýval tím, jak nejlépe uspořádat vztahy mezi jednotlivými orgány římského státu, aby ten systém byl co nejlepší a nejstabilnější. Zkrátka jeho dílo obsahuje mnoho cenných informací o římském právu jeho doby, kterých jinak moc nemáme.

Má římské právo co říci k dnešku?
Římské právo je podle mne pořád ještě základem soukromého práva: instituty, zásady, definice, pojmy a jejich vztahy jsou pořád založeny na římském právu. V římském právu poznáváme základní stavební kameny, z nichž se skládá moderní právo.

Je římské právo pro studenty práv tím, čím pro studenty medicíny anatomie? Tedy nezbytným základem pro veškeré další studium?
Domnívám se, že určitě. Římské právo naučí studenty správným způsobem uvažovat. A to nejen materiálně o jednotlivých institutech a zásadách římského práva, ale i formálně, to znamená, naučí je přesnému pregnantnímu vyjadřování a dokonalému právnímu myšlení.

A pozorujete u svých studentů během těch dvou semestrů, co je římské právo v prvním ročníku vyučujete, takový vývoj?
Určitě. U těch, kteří to římské právo studují řádně, docházejí do seminářů, věnují se řešení případů z Digest, tak u takových vidím veliký pokrok v samostatném myšlení, ve formulování problémů a ve schopnosti nacházet v rámci jedné skutkové podstaty různá řešení.

Římské právo vyučujete už patnáctým rokem, tak můžete porovnat, nakolik je mezi studenty oblíbené. Jak se k němu vztah studentů proměňuje a vyvíjí?
Já se domnívám, že studenti mají římské právo rádi, protože se neradi učí teoretické definice. Mnohem radši řeší praktické případy. Římské právo je v podstatě sbírkou praktických případů starých římských právníků. A přitom jde o případy skutkově jednoduché, hovoří se v nich o ukradených koních, rozbitých vázách, zabitých otrocích. Ale otázky, které si v nich římští právníci pokládají, jsou stejné jako ty, co si kladou dnešní právníci. Čili ta jednodušší skutková podstata umožňuje studentům prvního ročníku rovnou vniknout na tu právní materii, aniž by museli studovat velké množství vedlejších předpisů.

Jakým způsobem vlastně římské právo vyučujete?
Mimo přednášek samozřejmě i v seminářích. Ty jsou těžištěm výuky, kde se studenti sami nebo v malých skupinkách zapojí do řešení příkladů z Digest. Jinak vzorem všem, kdo římské právo učí, je již dávno zesnulý profesor Jaromír Kincl z pražské právnické fakulty, jehož přednášky jsem nezažil, ale které byly legendární. Materii římského práva se pokoušel podávat s nadhledem, vtipem a lehkostí, a o to se víceméně snažím i já.

Mezi studenty jste populární, založili Vám dokonce i stránku na Facebooku.
Jsem rád, že si studenti z mých seminářů pamatují aspoň něco. I moje zkušenost coby bývalého studenta je taková, že jediné, co si po těch dvaceti letech z přednášek profesora Jelínka o trestním právu pamatuji, jsou jeho vtipné příklady a vůbec jeho způsob výkladu.

Co nejdůležitějšího by si měl student z římského práva odnést?
Myslím, že právě tu schopnost samostatného úsudku a takovou tu odvahu stát si za svým názorem třeba i proti autoritě komentáře k občanskému zákoníku anebo proti autoritě soudního rozhodnutí. Nebát se obhájit si svou vlastní argumentaci.

Čili základem římského práva je argumentace?
Určitě. Stoprocentně. Já tvrdím, že římské právo je nástroj, nikoli studna nebo nějaká zásobárna informací, ale nástroj, jak s těmi informacemi pracovat.

Na čem momentálně pracujete?
Dokončil jsem monografii o bezdůvodném obohacení. Struktura a systematika, všechny ty okolnosti, kdy se musí vracet něco, co bez právního důvodu přešlo z majetku ochuzeného do majetku obohaceného, stojí velmi pevně právě na struktuře a systematice justiniánských Digest. Takže v té mé monografii je velmi silná vazba mezi římským a současným právem, přičemž k otázce bezdůvodného obohacení toho nebylo moc publikováno ve vztahu k modernímu českému právu, ani k tomu antickému římskému.

A jaké jsou vaše odborné plány do budoucna?
Mým dlouhodobějším cílem je vytvořit moderní učebnici římského práva, která by se na římské právo nedívala pouze optikou antického Říma, ale dokázala by spojit diskusi právníků nad stejnými otázkami, které si kladou po celou dobu od starověkého Říma až po dnešní moderní občanské zákoníky. Na tomto poli bych navázal na práci polských romanistů. Před pěti lety jsem přeložil fragmenty jejich učebnice Právo římské – základy soukromého práva, kde oni v podstatě berou jednotlivé otázky, například přechod rizika u kupní smlouvy, a ukazují, jak se tahle otázka diskutovala v římském právu, jak v pandektním právu (roz. v občanském právu 19. století v Německu, které vycházelo z vědeckého zpracování římského práva soukromého a platilo až do roku 1900, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník pro tehdejší německou říši – pozn. red.) a jaké možnosti řešení nabízí jednotlivé současné občanské zákoníky. Německý, francouzský, polský. A já bych k tomu rád dodal tu diskusi, která probíhá v českém právu.

Jak konkrétně?
Tak třeba v našem novém občanském zákoníku je sporné, kterým okamžikem přechází riziko nahodilé zkázy u koupě nemovitých věcí. Jeden názor říká, že předáním věci. Druhý tvrdí, že převodem vlastnického práva. A já si myslím, že historické studium tohoto problému musí vést k přesvědčení, že to má být okamžikem předání věci.

Co vás vedlo k vydání Digest?
Neexistence, nedostupnost tištěného vydání latinské edice na našem území. Existují kvalitní edice v Německu, Anglii, Itálii, tam se dokonce pracuje i na moderních překladech. Ta v Německu vydaná latinská edice je i přístupná na internetu, ale já se domnívám, že pro zodpovědnou práci s Digesty je třeba mít je v ruce jako celek. S tou internetovou verzí se těžko pracuje, člověk na obrazovce vždycky vidí jen nějaký konkrétní výsek. Digesta si zkrátka zaslouží svou vlastní dostupnou tištěnou edici i v České republice. Když jsem chtěl mít svou vlastní tištěnou edici, tak jsem musel sáhnout po akademickém vydání z roku 1756, které vzniklo v Prvním německém antikvariátu. Koupil jsem si ho za cenu, co stojí čtyři vydání toho našeho českého vydání Digest.

Jak práce na prvním českém vydání Digest probíhala?
S nápadem vydat Digesta se na mne obrátila Lucie Černá, tehdy studentka našeho druhého ročníku. Byla domluvená s profesorem Lassardem, autorem německého vydání Digest, které je přístupné na internetu, že jí k vydání té naší edice poskytne autorská práva. Nejtěžší na tom bylo ale sehnat finanční prostředky. I to se nakonec s přispěním univerzity, fakulty a advokátních kanceláří podařilo.

Na co finanční prostředky šly?
Na tisk. Ta kniha má skoro devět set stránek a je v kožené vazbě. Tisk těch dvou set kusů byl dost nákladný.

Jak velký kolektiv se na českém vydání Digest podílel?
Na tom vydání se podílel zejména studentský spolek Nugis finem tady u nás na olomoucké právnické fakultě. Myslím, že takových deset, dvanáct lidí bych tam určitě mohl započítat.

Jak dlouho ta práce trvala?
Od prvního nápadu až po finále, kdy jsem tu knihu držel v rukou, tak zhruba dva roky.

Ta kniha je úctyhodná, váží téměř dva kilogramy. Nechtěli jste tu práci během těch dvou let někdy vzdát?
Já ano, ale kolegyně Černá nepřipustila žádné pochybnosti. A když žena řekne, že to bude, tak to prostě bude a muž má povinnost pokračovat. Já měl hlavně největší pochybnosti, že se nám podaří shromáždit dostatečné finanční prostředky. Jinak ten nápad samotný, ten pokládám za báječný od samého počátku. Nakonec se to všechno po různých peripetiích podařilo.

Pro koho je první kompletní vydání Digest na našem území určeno zejména?
Vydání je samozřejmě určeno pro všechny zájemce o římské právo. Cílíme ale hlavně na studenty a případně na ty, kteří by ten výtisk chtěli do své knihovny. Podle mne patří výtisk justiniánských Digest do pracovny každého advokáta. Ale do knihovny, ne aby si jimi podkládal stůl.

Proč na jedné straně publikovaných Digest není i jejich český překlad? Nenapomohlo by to jejich rychlejšímu a snadnějšímu pochopení, lepší orientaci a práci s nimi?
Nepochybně napomohlo. Jenže Digesta jako taková jsou na překlad velmi obtížná. Existují samozřejmě jejich cizojazyčné překlady – francouzský, německý, italský, aglický – ale ani ty nejsou kolikrát stejné. Odlišují se. Překlad Digest je obtížný, protože jsou psána už poklasickou latinou. K jejich překladu je tak současně zapotřebí právní i latinské erudice. Překlady Digest vznikají v kolektivech a často jde o práci na několik generací. V současné době probíhá jejich překlad i v pražském týmu pod vedením profesora Skřejpka. Zatím se jim podařilo přeložit fragmenty z prvních patnácti knih. A Digesta přitom obsahují padesát knih.

Absolvoval jste zdejší fakultu. Jak se za posledních šestnáct let změnila?
Naše fakulta se za tu dobu proměnila podstatně. Jednak se proměňuje navenek, teď probíhá ta rekonstrukce, budeme mít nádhernou knihovnu s celonoční studovnou. Ale hlavně se na té naší fakultě sešlo mnoho mladých odborníků v oblasti občanského, správního, trestního, mezinárodního, evropského práva a tvoříme tady takový mladý dynamický kolektiv, ve kterém se velmi pěkně pracuje.

Cesta na Ústavní soud je otevřena i významným akademikům. Ústavní soudkyní byla v letech 2004 až 2014 dokonce i docentka římského práva na brněnské právnické fakultě Michaela Židlická. Měl byste v dlouhodobějším horizontu o funkci ústavního soudce zájem?
Já se domnívám, že moje koketování s praktickým právem skončilo ve čtvrtém a pátém ročníku mých studií a v současné době nepociťuji žádné ambice věnovat se právu prakticky. A to, i kdyby mělo jít o práci na Ústavním soudu, která představuje tu nejvyšší možnou abstraktní formu, jakou se právník může praktickému právu věnovat. Snad nejblíž k praktickému právu jsem měl, když mi byla svěřena péče o tři paragrafy v posledním dílu komentáře k novému občanskému zákoníku našich docentů Melzera a Tégla. To jsem napsal komentář k paragrafům 3012, 3013 a 3014, pojednávajícím o upotřebení věci ku prospěchu jiného. Jde institut, který vychází z římského práva.


JUDr. Petr Dostalík, Ph.D. (1979) je absolvent olomoucké právnické fakulty (2003) a odborným asistentem na její katedře teorie práva a právních dějin (od roku 2003). Externě působí rovněž na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni (od roku 2007). Je autorem bezmála patnácti odborných prací, monografií a spoluautorem vůbec prvního kompletního vydání justiniánských Digest na území bývalého Československa. Letos v únoru ho vědecká rada pražské právnické fakulty doporučila jmenovat docentem římského práva. Stane se tak prvním kmenovým docentem v tomto oboru na olomoucké právnické fakultě a současně i nejmladším docentem římského práva v České republice, jímž byl až dosud docent Salák z brněnské právnické fakulty.


Tomáš Nahodil