Václav Vlk: Kasta úředník

    Zaujala mě nedávná krátká noticka o náměstkovi generálního ředitele Vězeňské služby České republiky Marianu Prokešovi, který vyhrál svůj boj o odvolání ze své funkce z jara roku 2014. Všimli jste si, kolik různých úředníků, zejména ve vrcholných funkcích, kteří pak mají nárok na statisícové doplácení či milionové doplácení platů, se úspěšně soudí o svá odvolání z funkce?

    Ne snad, že by vadilo, že jsou z funkcí odvoláváni a že rozhodnutí, kterými jsou odvoláváni, jsou častokrát nekvalitní. Vadí mi jiná věc. Stávají se totiž jakýmisi polobohy v úřední funkci, bez toho, že by snad přesvědčili kohokoli o své potřebnosti pro stát. I když chápu, že funkční požitek je nepochybným nárokem, který musí být zachován, nemohu se zbavit dotěrného dojmu, že jejich jedinou kvalifikací byla schopnost přežít v dosavadních funkcích, a funkce samotná. Omlouvám se tímto panu Prokešovi, že mi bude sloužit za příklad, ale pokud prohledáte web, tak u tak významného úředníka zjistíte akorát, že trpí velmi výraznou nadváhou. Nedojdete však k jeho CV, jeho zásluhám, jeho veřejným projevům, či způsobu, kterým významně přispěl k získání lukrativního místa na začátku, a vlastně ani vůbec, jak se na to místo dostal.

    Dohledáte jen jeho výkřik, když se bránil proti odvolání z funkce, který místo chladného výpočtu vlastních zásluh nebo profesionální odůvodnění, proč byl odvolán neprávem a proč má smysl pro občany České republiky, aby na svém místě zůstal, spíše připomíná nářek dítěte nad rozlitým mlékem. Dotyčný úředník je totiž další v řadě úředníků, kasty, která se vytvořila v České republice, a s jehož nepochopitelným vytvořením souhlasili politici, ve snaze vybudovat „apolitickou státní správu“.

    Jsou neodvolatelní, mají tučné platy a jejich jediným kvalifikačním předpokladem je umění žít v náročných podmínkách byrokratických pavučin a sídlišť, kde se úředníci pohybují. Neříkám, že to samo o sobě není záviděníhodná kvalifikace, možná právě naopak, neboť přežívání v úředních šimlech vyžaduje neskutečný talent a vysokou míru odvahy. Bohužel mě, jako daňového poplatníka toto nezajímá, mě zajímají jenom kvalitní lidé, kteří jsou na svých funkcích, stejně jako v soukromé firmě.

    Nechápu, a žádné zdůvodnění jsem se nedozvěděl, proč by státní úředníci nemohli být odvoláváni ze svých míst, a pokud neplatí odvolání, proč by nemohla platit normální výpověď jako u zaměstnanců v soukromé sféře. Jistě, práce pro stát znamená, že úředník musí být dostatečně materiálně zabezpečen, aby nebyl ovlivněn, a může být, ne že musí být, charakterizována pravidelným kariérním postupem, ovšem vykoupeným nižší mzdou. Všechno ostatní jsou nesmysly, včetně toho, čím se ohání státní úředníci, když říkají, že nemohou soukromě podnikat. Jak by mohli proboha soukromě podnikat, když musejí řádně pracovat pro stát. Neviděl jsem moc zaměstnanců soukromých firem, kteří by mohli vedle toho ještě podnikat, tedy dokázali by vůbec na to vzít někde čas.

    Vrstva úřednických polobohů. Jako kdyby platilo – úřad jsem já a protože mám spoustu času, a úředníci spoustu času bohužel mívají, tak dokázali prolobovat pro sebe příznivé a fajnové zákony. Schválně, jestli jste se někdo zajímal o to, jaké odstupné dostávají nikoli vojáci ve služně a policisté ve službě, ale různí na ně pověšení přičmuďusové, kteří žádnou faktickou službu se zbraní, kdy by nasazovali svoje životy, nevykonávají. Nelíbí se mi to, a je to důkazem pokřivení státu.

    Na prvním místě je daňový poplatník, který určuje, jaké služby od státu potřebuje a jak bude vynakládáno s jeho prostředky a koho potřebuje. Daňový poplatník jedná prostřednictvím politiků a ti musí mít nepochybné právo odvolávat veškeré úřady a bafuňáře, a to přiznejme si, v mnoha směrech i jak se jim zlíbí, s výjimkou oprávněně nedotknutelných soudců. Úplně by jim stačila ochrana podle zákoníku práce a nikoli žádné příšerné služební zákony. Byrokratická moc je nebezpečná, projevuje se tím, že hlavním smyslem její existence je ona sama a vytváří všechno proto, aby své poddané, rozuměj, normální občany a ostatní neúředníky pod dojmem zákonnosti stavěla do latě, přenášela na ně řadu povinností, zatěžovala je tak, že nemají čas přemýšlet o tom, proč vlastně ty úředníky mají.

    Vedle toho má vzácný dar pít z eráru a vymýšlet co nejvíc pro účely svého obohacení. To nepochybuji o tom, že existuje řada státních zaměstnanců, kteří mají nárok, třeba jako učitelé a ti, kdo nasazují životy, jako hasiči či policisté v přímém výkonu služby. Ovšem existuje mnohem širší množina státních úředníků, (kdo nevěří, ať se jde podívat na jakýkoli úřad), kteří si žádnou ochranu nezaslouží. No a pan náměstek a ostatně i další, kteří se pak soudí u soudu o ochranu svých prebend, neboť o nic jiného nejde, jsou nám každodenním dokladem a vhodným připomenutím, jaký nepěkný byrokratický systém jsme nechali vzniknout a zbytečně platíme. Třeba na úkor dálnic, armádní výzbroje či posílení funkčnosti soudů. Je zajímavé sledovat, že už je takové jednání v podstatě normální, prorostlo českou společnost tak, že se nikdo neozval a ani dlouhodobě neozývá. Politické strany rezignovaly, nikdo agendu v politických programech nemá. Musíme však rezignovat i ve veřejném prostoru na kritiku tohoto zla?

    Václav Vlk

    Sdílejte
    Předchozí článekDebakl Bradáčové a nejen její
    Další článekA už dost!
    Václav Vlk
    Autor je advokát, předseda Výboru pro vnější vztahy České advokátní komory a člen prezídia Unie obhájců ČR.