Máme dost jiných starostí, než čistit školy od hříchu pomocí paragrafů trestního práva

    Obsah článku Jana Řeháčka: „Netolerujme úplatky! Ani ve školství“ možná zneklidní pedagogy a některé dokonce velmi. Pro mne, který měl poprvé dvojku z chování na vysvědčení ve druhé třídě a na střední škole to dopracoval až k podmíněnému vyloučení není hrůza, která snad padá na některé sborovny ničím, s čím bych nedokázal žít. Jinou věcí je, nakolik mohu s obsahem článku souhlasit odborně. A rovnou říkám, že z mého pohledu je situace o dost složitější, než jak ji podává poněkud plamenná výzva.

    Nepopírám, že učitel za jistých okolností může být adresátem úplatku, neboť výuka ve škole, především veřejné, nepochybně je či může být vnímána jako obstarání věci veřejného zájmu. Přitom odhlížím od toho, co je občas žákům v této souvislosti sdělováno, tedy od úrovně konkrétního učitele. Souhlasit lze i s tím, že i láhev alkoholu může být, opět za jistých okolností, úplatkem. Zcela jistě úplatkem mohou být poukazy na různé ozdravné pobyty, zážitkové akce, apod.
    Hodnocení argumentu podle něhož  zdejší učitelé nejsou žádní neplacení nádeníci, kteří třou bídu s nouzí a léto se jim daří přežít pouze za pomoci jejich žáků, ale jsou to běžní zaměstnanci veřejného sektoru, pak ponechám na samotným učitelům.

    Prvou otázkou, která se zde nezodpovězena nabízí je, zda také výuka na soukromé škole je obstarání věci veřejného zájmu. Anebo zda předáním daru co snad může být úplatkem učiteli na soukromé škole lze naplnit druhou část skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku anebo podplácení. Tedy zda by v takovém případě byl úplatek poskytnut nebo přijat v souvislosti s podnikáním.

    Závažnější důvod k pochybnostem pak skýtá ustanovení § 77 odst. 1 písm. j) zákona číslo 234/2014 Sb. o státní službě ve znění pozdějších předpisů. Podle něj je státní zaměstnanec povinen v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující 300 Kč, s výjimkou daru nebo výhod poskytovaných služebním orgánem. Ponechme stranou to, že zákonodárce asi spíše myslel cenu či obvyklou cenu než hodnotu.  Vyjdu-li z toho, že i sám autor hovoří o učitelích jako o zaměstnancích veřejného sektoru, mohu předpokládat, že dárkový limit se jich týká také, byť nejsou státní zaměstnanci ve smyslu citovaného zákona, Tedy, že uvedená hranice 300,- Kč platí nejen pro vyvolence se statutem státního zaměstnance, ale i pro jiné podobné. Nikoliv ex lege, ale per analogiam, třeba zrovna pro učitele. Protože jinak by si jistě učitelé mohli stěžovat na diskriminaci oproti státním zaměstnancům, pokud jde o jejich právo dostávat dary. A to by jistě nikdo nechtěl.

    Leč ne dost toho. Co třeba když současně popadne více osob touha obdarovat státního zaměstnance? Uznávám, že představa to je poněkud jak ze sci-fi, ale když už, tak mohou se dárci sdružovat za účelem dosažení synergického efektu jejich dárcovství?  A podobně, mohou se třebas žáci ve třídě složit na dárek panu učiteli s láskou a smí ten jej přijmout? Nebo musí dotyčný důtklivě trvat na individuálních dárcích jejichž obvyklá cena nepřevyšuje 300 Kč per capita?

    A také tu je faktor, který autor zřetelně vůbec nebere v úvahu. Tím faktorem je zvyk či tradice, zavedená, veřejně aprobovaná a respektovaná. Kteráž, jak známo, může mít vliv i na právní vědomí. Sice někdo vnímá jako zvyk a lidový obyčej zásadně nechodit na úřad bez skleněného kolku, případně obálky, ale o veřejné aprobaci takového obyčeje zjevně nelze hovořit.
    Již proto, že pokud již se někdo téhle tradici oddává, činí tak striktně potajmu. Nosit učitelům na konci školního roku, nebo snad i jindy rozličné prezenty, ovšem tradicí veřejně uznávanou a všemi respektovanou nesporně je. Jinak řečeno, jde o aprobovanou normu chování. Pro tuto chvíli vynechávám relativně nákladné dary, o kterých se zmíním níže, ale podle mého soudu se do kategorie darů, které nejsou úplatkem, dají zařadit kytice, které svojí cenou mohou snadno přesáhnout zmíněných 300 Kč, různé bonboniéry a jiné drobné pamlsky.
    Případně lahve s alkoholem, které ale pokud vím, učitelé moc nedostávají. Ze své zkušenosti bych ještě připojil vzpomínku na dary, které jsme ve třetím ročníku střední školy před Vánoci dávali svým profesorům, a to rozhodně ne proto, že bychom tak činili v souvislosti s obstarání věci veřejného zájmu. Dostali od nás živé kapry. A za pohled, který se nám pak naskytl, totiž jak vysokoškolsky vzdělaní lidé, kterým se ryba vysmekla, pronásledují kupodivu dost čile prchajícího kapříka po katedře, jsem stále ochoten zaplatit nemalý peníz.

    Do podobné kategorie bych zařadil některé z darů, jež jsou nabízeny na autorem dodané webové adrese. Ten, kdo  měl někdy možnost pozorovat pohromadě skupinku podnapilých pedagogů, by asi jako dar zvolil víkend v pivních lázních Plzeň za 3990,- Kč. Špatné by ani nemuselo být vidět kantora letět po hlavě ze Zvíkovského mostu v rámci Bungee Jumping za 1270,- Kč. A ani by nemusel mít naříznuté lano.

    Králem darů ovšem pro mne bezkonkurenčně je pasení ovcí za 1.500,- Kč na den. Dovedu si představit, že u některých pedagogů bych byl ochoten  složit se na podstatě delší pobyt. K tomuhle daru bych ještě jako vylepšení doporučil  speciální láhev rumu příslušně říznutého metylákem, kterou by si nadšený pedagog odnášel na pastviny a přitom se loučil s tím, že hned po prázdninách se zase všichni uvidíme.

    Přeloženo do řeči práva, dávání daru učitelům a jejich přijímání se stalo do té míry zvykem, že obdarovaní  mohou úspěšně poukazovat na svůj (případný) právní omyl, pokud jde o dovolenost takového jednání. Lze jistě souhlasit s tím, že v prvé řadě by to měly být školy či jejich zřizovatelé, kteří by v této věci měli stanovit určitá pravidla a tak minimálně vyloučit onen zmíněný poukaz na jednání bona fide vzhledem k desítkám let této tradice.

    Etický kodex se se teď takovému říká. Bezvýhradně souhlasím s tím, že na pováženou jsou dary, v podobě výletů do Paříže, apod. Nemusí jít vysloveně o šikanu těch studentů, kteří nejsou schopni přispět, ale určitě o tlak prostředí, v němž žijí a v němž nechtějí ztratit tvář a přitom jejich podíl na cílové částce přesahuje jejich finanční možnosti.
    I když zase, jestli mne něco opravdu motivovalo k sérii různých brigád, kterými jsem za studií prošel, určitě to byla i snaha být finančně nezávislý. Lidově „mít prachy“. Takže zas až tak špatně to taky není. Nicméně někde okolo zahraničního výletu lze začít uvažovat hranici mezi dary a čímsi, co by snad mohlo být úplatkem. Dost pravděpodobně by se do této kategorie mohl dostat pedagog, který přijme zaplacený zahraniční zájezd od studentů, které záhy na to bude jako člen maturitní komise zkoušet.

    Tím vším jsem chtěl naznačit, že tahle hůl má, jako často bývá, víc než dva konce.  Školní prostředí je krom jiného a pokud si ještě vzpomínám, kromě výuky a možná i šikany také světem přátelských vztahů, někdy hodně silných, co přetrvávají léta. A v některých případech i svět recesí.
    Není to prostě úřad, ať už státní nebo obecní. Někdy i drahý dar může být skutečně a výhradně projevem něčeho úplně jiného, než snahy zkorumpovat. Vtrhnout tam s trestním právem způsobem, jaký dost nekompromisně naznačuje autor článku, bych za šťastné řešení nepovažoval. Nicméně lze si snad představit, že někteří zvlášť poživační pedagogové se mohou pohybovat na hraně toho, co by posléze za úplatek mohlo být považováno. Ovšem spíše jako výjimku než jako co jiného.

    Zapomenout totiž nelze ani na to, že jak poslední informace naznačují, dnešní žáci dovedou být přesně tím, co o jejich pradědečcích říkal Reinhard Heydrich. Míním smějící se bestie. Co vím, ve škole se lze leccos naučit o hodinách a jiné zase o přestávkách. Nevidím jako přínos kultivaci národního charakteru možnost, že žáci koupí svému učiteli dar tak nějak na hranici přijatelnosti. Ten k slzám dojatý a též poněkud hamižný pozře návnadu i s navijákem, žáci pak kolektivně sepíší udání, které doloží několika záznamy pořízenými jejich mobilními telefony a už se budou jen těšit, jak si pro pana učitele přijede kriminálka a odvede ho jako medvěda.  Někde tam by tažení proti úplatkům ve školách také mohlo skončit. Už tak máme dost problémů s rozhodováním co ještě byla dovolená aktivita policistů a co už provokace. Ještě do téhle hry zapojit dorost.

    Takže souborně bych řekl, že máme dost jiných starostí než čistit školy od hříchu pomocí paragrafů trestního práva.

    Tomáš Sokol

    Sdílejte
    Předchozí článekA už dost!
    Další článekCivilisté nemají nahrazovat policii a armádu
    Tomáš Sokol
    Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi nepřetržitě s výjimkou let 1990 – 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 – 1992). Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která je od roku 1999 advokátní kanceláří Brož & Sokol &Novák. Poskytuje právní služby v oblasti práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice je součástí jeho agendy řízení valných hromad akciových společností zejména v případech, kdy jde o valné hromady, v nichž lze očekávat střet akcionářů. Zastupuje obchodní společnosti v soudních řízeních i v řízeních rozhodčích, kde také využívá své zkušenosti rozhodce. V této oblasti poskytuje právní služby též státnímu sektoru. Je konzultantem i v oblasti řešení interních problémů obchodních společností, prodeje části kapitálové společnosti atd. Dále poskytuje právní služby v oblasti občanskoprávní, přičemž jednou ze specialit jsou spory na ochranu osobnosti, včetně sporů o ochraně dobrého jména právnické osoby. Specifickou oblastí je poskytování právních služeb obcím, z nichž největším je Hl.město Praha. V rámci advokacie je rovněž činný na školení advokátních koncipientů.