O některých otázkách trestního řízení, zejména výkonu dozoru státního zástupce v řízení přípravném, a dílčí náměty de lege ferenda

    O některých otázkách trestního řízení, zejména výkonu dozoru státního zástupce v řízení přípravném, a dílčí náměty de lege ferenda na podkladě procesních rozhodnutí a postupů v dosud neskočené trestní věci proti obv. Ing. Pavlu Tykačovi.

    Úvod :

    Pro potřeby konkretizace východisek pro v tomto článku zaujímané právní názory jsou se svolením pana Ing. Pavla Tykače popsána konkrétní již zveřejněná nebo jinak ověřitelná procesní rozhodnutí v jeho trestní věci a jejich souvislosti a důsledky. Jelikož se jedná o dosud neskončenou trestní věc, nacházející se po téměř 19 letech od stíhaného skutku stále ve stádiu přípravného řízení trestního, nejsou z pohledu viny komentovány žádné v trestním řízení provedené důkazy, a pokud zmiňovány jsou, tak pouze ve vztahu k již učiněným procesním rozhodnutím a postupům.

    I.

    Jak je z rozsáhlé medializace známo, Městský soud v Praze povolil obnovu trestního řízení v neprospěch Pavla Tykače pro skutek, jímž byly počátkem r. 1997 připraveny CS Fondy o finanční prostředky ve výši cca 1,25 mld. Kč. V obnoveném trestním stíhání ve stádiu přípravného řízení se pokračuje ode dne 7. ledna 2013, kdy Vrchní soud v Praze svým usnesením sp.zn. 9 To 78/2012 stížnost Pavla Tykače proti rozhodnutí o povolení obnovy zamítl.

    Média rovněž informovala o stížnosti pro porušení zákona, kterou proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala ministryně spravedlnosti Benešová, jakož i o zpětvzetí této stížnosti pro porušení zákona ministryní spravedlnosti Válkovou bezprostředně po jejím nástupu do funkce jen několik dnů před tím, než o této stížnosti mohl v již nařízeném veřejném zasedání rozhodnout Nejvyšší soud ([1]). Dovolím si doplnit, že Vrchnímu soudu v Praze nebylo vytýkáno žádné vědomé pochybení, ale tzv. objektivní porušení zákona spočívající v tom, že senát při svém rozhodování nevěděl o doručení do té doby soudům neznámých důkazů, které by mohly mít výrazný vliv na rozhodnutí, zda obnovu povolit či nikoliv, do soudní budovy a tedy do objektivní dispozice soudu II. stupně. Nemám nejmenší pochybnosti, že pokud by senát soudu II. stupně mohl provést důkaz dvěma znaleckými posudky prokazujícími, že listina, předložená jedním z nových svědků, je falzum, pak by rozhodnutí soudu I. stupně o povolení obnovy řízení, založené zejména na jejím základě a výpovědi dotyčného svědka, dříve trestaného pro daňový podvod a padělání veřejné listiny, nemohlo obstát a muselo by být zrušeno.

    Je tak absurdním paradoxem, že současně s nabytím právní moci rozhodnutí o povolení obnovy řízení tedy byly důkazy, soudy považované za nové a způsobilé vést k odlišnému rozhodnutí ve věci, vyvráceny či krajně zpochybněny, což bylo velmi brzy ještě více posíleno mj. tím, že tito noví svědci buď odmítli vypovídat vůbec nebo vypověděli výrazně odlišně. Odstranění tohoto paradoxu, bohužel, zabránila ministryně spravedlnosti Válková neospravedlnitelným zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, motivovaným patrně politickými a populistickými zájmy ([2]).

    De lege ferenda:

    Bude-li ve budoucím trestním řádu zachována stávající koncepce stížnosti pro porušení zákona, bylo by vhodné omezit právo ministra spravedlnosti vzít podanou stížnost pro porušení zákona zpět, nejméně pokud byla podána ve prospěch obviněného a ten tak legitimně očekává posouzení své věci nejvyšší instancí obecných soudů.

    II.

    Vzhledem k tomu, že obnovené přípravné řízení, trpící popsanou vrozenou těžkou vadou, se již blíží třem letům, aniž by Pavel Tykač něco sebeméně mařil nebo ztěžoval, a v jeho průběhu byla učiněna další procesní, a nutno předem říci, že zjevně nezákonná a Pavla Tykače poškozující rozhodnutí, považuji z více důvodů za velmi potřebné podstatu příčin enormní délky obnoveného řízení i naznačených dalších rozhodnutí i jejich souvislostí a důsledků popsat a zaujmout k nim právní názor včetně dílčích úvah de lege ferenda Jedná se o tyto skupiny dílčích skutečností a okolností :

    1. Rozhodování o zajištění majetku Pavla Tykače včetně stížností pro porušení zákona a rozhodování Nejvyššího soudu o nich
    2. Informování orgánů činných v trestním řízení o jejich činnosti v dané věci a medializace
    3. Délka řízení u Vrchního státního zastupitelství v Praze a rozhodování či další úkony činěné státním zástupcem VSZ po skončení vyšetřování

    Ad 1

    Třemi usneseními z 16.7.2013 zajistil policejní orgán s předchozím souhlasem dozorového státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zástupce“) podle § 79f tr. řádu majetek Pavla Tykače jakožto náhradní hodnotu za majetkové hodnoty, které měl získat jako výnos z trestné činnosti. Vrchní soud v Praze z podnětu stížností Pavla Tykače tato rozhodnutí v rozporu s návrhem státního zástupce dne 9.8.2013 zcela zrušil jako nesprávná, vyhodnotil v potřebném rozsahu provedené důkazy a zaujal právní názory k použitelnosti důkazů a dalším zásadním otázkám.

    Státní zástupce, aniž by došlo k relevantním změnám v důkazním stavu či jiných okolnostech významných pro rozhodování, ignoroval právní názory v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze obsažené a sám svými usneseními z 31.10.2013 opětovně stejný majetek Pavla Tykače zajistil. Vrchní soud v Praze stížnostem Pavla Tykače i v tomto případě vyhověl a usnesení státního zástupce ve shodě se svámi předchozími rozhodnutími dne 27.11.2013 rovněž zrušil, přičemž potvrdil a dále rozvedl své dřívější právní názory.

    Na výzvu obhajoby, aby byly právní názory Vrchního soudu v Praze adekvátně respektovány, odpověděl státní zástupce takto :

    …„Pokud jde o výzvu obviněného, abych jako dozorový státní zástupce plně respektoval jím citované právní názory soudů, mohu jej ujistit, že tak v zákonem stanovených případech činím a činit budu (viz § 149 odst. 6, § 174a odst. 3, § 265s odst. 1, § 270 odst. 4 nebo § 314h odst. 1 trestního řádu). V ostatních případech jsem povinen postupovat podle § 2 odst. 3, 4, 5, 6 trestního řádu s limitací uvedenou v § 9 odst. 2 trestního řádu….“

    Z uvedeného lze dovodit, že státní zástupce se právními názory pravomocných rozhodnutí soudů v téže trestní věci (a při doslovném výkladu také ústavněprávními pravidly) odmítl řídit, ačkoliv je nepochybné, že soudy se v okamžiku, kdy budou rozhodovat v dané věci např. v případě podání obžaloby, od svých předchozích právních názorů neodchýlí. „Nezávislost“ státního zástupce v tomto směru proto nutně hraničí se svévolí, zejména vede-li k vydávání na „nezávislém“ právním názoru založených rozhodnutí, zaměření dokazování apod. Pokud pak jde o procesní použitelnost důkazů, pak je třeba zmínit Doporučení R (2000)19 Výboru ministrů RE členským státům o úloze veřejné žaloby v systému trestní justice. Podle něho veřejní žalobci mj. usilují o zajištění rychlého a efektivního fungování systému trestní justice (čl. 24, písm. c Doporučení) a jelikož jsou zodpovědní na způsob aplikace práva, musí veřejní žalobci dbát na způsob, jimiž jsou usvědčující důkazy získávány (čl. 28 Doporučení), přičemž v případě jakýchkoli pochybností o zákonnosti metody k pořízení důkazu získání mají právě oni sami podle tohoto článku 28 Doporučení žádat soud, aby použil pravidla o nepřípustnosti důkazů. V právním státě tedy nemůže být přípustné, aby státní zástupce odmítl respektovat právní názor soudu o tom, že určité důkazy v konkrétním trestním řízení nejsou použitelné, jinými slovy tedy, že o důkazy v procesním smyslu vůbec nejde. Oproti uvedenému názoru státního zástupce mám zato, že v případě, že orgán činný v trestním řízení rozhoduje opětovně poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno, aniž by mu zrušovacím rozhodnutím bylo uloženo věci znovu jednat a rozhodnout, je třeba použít ust. § 149 odst. 6 tr. řádu analogicky; není přece možné, aby právní názory, které vedly ke zrušení předchozího rozhodnutí, ztratily v dalším průběhu řízení ve stejné věci jakoukoliv váhu.

    De lege ferenda:

    Nebude-li v budoucím trestním řádu řešena naznačená problematika jinak a bude převzata stávající úprava, pak by z pohledu právní jistoty mělo být nejméně doplněno stávající ust. § 149 odst. 6 tr. řádu výslovně tak, že orgán činný v přípravném řízení trestním je vázán právními názory soudu, obsaženými v jeho pravomocném rozhodnutí v téže trestní věci.

    Proti všem výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze byly z podnětu státního zástupce podány stížnosti pro porušení zákona, které Nejvyšší soud zamítl jako zcela nedůvodné, založené na nesprávných právních názorech a chybném hodnocení obsahu a významu provedených důkazů; Nejvyšší soud tak v různém složení senátů dvakrát potvrdil správnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a ve své podstatě podrobil postup státního zástupce principiální kritice ([3]). Tato usnesení Nejvyššího soudu jsou v anonymizované podobě veřejně dostupná na interenetových stránkách Nejvyššího soudu, v jejich odůvodnění je přiměřeně reprodukován i obsah jim předcházejících usnesení Vrchního soudu v Praze a každý si tedy může učinit vlastní názor na to, zda a do jaké míry státní zástupce postupoval v souladu se zákonem, a pokud ano, o jak závažné porušení zákona šlo. V každém případě je zcela zjevné, že postup státního zástupce v daném trestním řízení, soudy včetně Nejvyššího soudu opakovaně odmítaný, prodloužil délku obnoveného trestního řízení proti Pavlu Tykačovi o více než jeden kalendářní rok, během kterého bylo v dané věci prováděno dokazování jen ve velmi omezeném rozsahu a se zmatečným zaměřením.

    De lege ferenda:

    Pokud by výše navržené doplnění stávajícího ust. § 149 odst.6 tr. řádu nebylo dostatečné, bylo by v zájmu právní jistoty vhodné zvážit další doplnění v tom smyslu, že případné podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ani podání stížnosti pro porušení zákona nemění nic na vázanosti právními názory soudu či (jiného) nadřízeného orgánu a povinnosti postupovat v trestním řízení podle obecných zásad, zejména ust. § 2 odst. 4 tr. řádu.

    Ad 2

    O vydání rozhodnutí o zajištění majetku Pavla Tykače informovaly na předních místech prakticky všechny české sdělovací prostředky ([4]), a informaly, byť s menší pozorností, také o zrušení těchto rozhodnutí Vrchním soudem v Praze ([5]) i o zamítnutí stížností pro porušení zákona, podaných v tomto směru ministryněmi spravedlnosti Benešovou a Válkovou ([6]).

    Pokud jde o Vrchní státní zastupitelství v Praze, jsou jak rozhodnutí policejního orgánu o zajištění nemovitostí v majetku obviněných, k nimž dal státní zástupce předchozí souhlas, tak obdobná rozhodnutí, která vydal státní zástupce sám, v anonymizované podobě zveřejňována na webové stránce Vrchního státního zastupitelství v Praze v záložce „Úřední deska“ ([7]). Usnesení policejního orgánu z 16.7.2013 ani usnesení státního zástupce z 31.10.2013, jimiž byly zajištěny nemovitosti Pavla Tykače, vše v trestní věci vedené u Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp.zn. 7 VZV 2/2013, tam ale zařazeny nejsou. Pokud tam původně tato rozhodnutí zařazena byla a k jejich výmazu došlo poté, co byla zrušena soudem, tak bezpochyby Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytuje o své činnosti v oblasti zajišťování majetku neúplné informace a zamlčuje informace o chybných rozhodnutích, keré učinili státní zástupci u něj činní sami nebo k nim dali předchozí souhlas.

    Ust. § 8a trestního řádu upravuje poskytování informací orgány činnými v trestním řízení o jejich činnosti a při doslovném či spíše restriktivním výkladu, vztaženo na daný případ, není Vrchní státní zastupitelství v Praze povinno informovat (také) o zrušujícím rozhodnutí soudu, neboť to je bezprostředním výsledkem činnosti soudu a nikoliv státního zastupitelství. Jsem ale přesvědčen, že pokud státní zástupce (či s jeho vědomím policejní orgán) informoval o zajištění majetku a toto zajištění již provedl, pak je nezbytné, aby obdobně informoval i o zrušení takového rozhodnutí jako nezákonného či neodůvodněného, aby tak byla korigována a na správnou míru uvedena předchozí informace o zajištění majetku a aby nebyla potlačena informace o tom, že v dané věci státní zástupce (ev. policejní orgán), zasáhli do základních lidských práv konkrétní osoby protiprávně. A v dané souvislosti mi chybí ještě jedna věc, a to omluva osobě, jejíž základní lidská opráva byla nezákonným rozhodnutím jakož i předchozím informováním o něm jako oprávněném a důvodném porušena, a to aniž by se dotčená osoba musela sama takové omluvy domáhat. Jsem přesvědčen, že při zrušení rozhodnutí, kterým již bylo nezákonně zasaženo do základních lidských práv občana, měly by orgány státu z úřední povinnosti provést alespoň základní „společenskou hygienu“, což není možné pouhým tichým vymazáním nezákonného rozhodnutí z evidence; je přece minimem slušnosti alespoň se omluvit tomu, do jehož práv jsem svým vlastním protiprávním jednáním zasáhl. A v neposlední řadě nelze opomenout, že zrušení rozhodnutí daného typu z podnětu opravného prostředku je zpravidla informací a dokladem toho, že orgán, který rozhodl v prvním stupni, postupoval v rozporu se zákonem a s vysokou pravděpodobností tak porušil své zákonné povinnosti. Dotčená osoba a koneckonců i veřejnost by proto měla mít právo dozvědět se, zda a s jakým výsledkem bylo podezření z porušení povinnosti prověřeno.

    De lege ferenda i de lege lata:

    Jednou z důležitých oblastí budoucího trestního řádu bude pravděpodobně problematika informování o trestním řízení orgány činnými v trestním řízení ev. i jinými subjekty v podmínkách informační společnosti, a bude zajímavé sledovat, jak k ní zákonodárce přistoupí. Z pohledu zvolené dílčí tématiky považuji za nezbytné, aby byla vyloučena možnost vytváření neúplného či dokonce falešného obrazu o činnosti těchto orgánů, aby vedle bezpochyby potřebného informování o činnosti prováděné v souladu se zákonem byla jednoznačně upravena povinnost informovat i o případné jejich činnosti, která byla shledána jako zákon porušující, a rovněž byla stanovena povinnost orgánu, který zákon porušil, se dotčené osobě, zejména byla-li porušena její základní lidská práva, veřejně omluvit.

    Výše uvedené by patrně mohlo být do značné míry bez vyčkávání na zatím nedohledný nový trestní řád upraveno již nyní podzákonnými normami či interními normami orgánů činných v trestním řízení, z pohledu dané dílčí problematiky nejspíše jednacím řádem státního zastupitelství (nyní vyhl.č. 23/1994 Sb v platném znění) ev. pokynem nejvyššího státního zástupce (nyní pokyn nejvyššího státního zástupce obecné povahy č. 10/2011, o informacích, v platném znění).

    Ad 3.

    Po více než 2 roky trvajícím obnoveném přípravném řízení, předložil policejní orgán po skončení vyšetřování, vedeného pro jediný skutek proti jediné osobě, dne 20. 4. 2015 spis Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze s návrhem na podání obžaloby ([8]). Do data sepsání tohoto článku, tedy po dobu sedmi měsíců, státní zástupce nepodal obžalobu ani nerozhodl o osudu trestního řízení pro tento skutek jinak. To je podle mého přesvědčení doba hrubě porušující právo obviněného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, ať již její extrémní délka bude vysvětlována jiným zatížením státního zástupce či jinými „objektivními“ příčinami; je přece povinností státu organizovat svou činnost tak, aby mohl své povinnosti řádně a včas splnit.

    V průběhu uvedené doby, po více než po třech měsících po skončení vyšetřování, státní zástupce namísto rozhodnutí, zda výsledky vyšetřování odůvodňují podání obžaloby nebo je třeba rozhodnout jinak, vydal v téže trestní věci dne 5.8.2015 usnesení č.j. 7 VZV 2/2013-1230, kterým rozhodl o vyloučení věci podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku z daného trestního řízení ([9]). Podle obsahu usnesení státní zástupce podle ustanovení trestního řádu pro policejní orgán sám zahájil úkony trestního řízení pro podezření z uvedeného přečinu ([10]) a téhož dne s tvrzením, že tak činí pro urychlení trestního řízení, tuto věc ze společného řízení vyloučil ([11]). Jak z uvedeného usnesení vyplývá, příslušnost k výkonu dozoru ve věci vyloučeného podezření z přečinu si státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ponechal, přesněji řečeno přisvojil ([12]).

    K uvedenému usnesení je třeba především uvést, že Pavel Tykač vypovídal jako svědek v trestním řízení, vedeném sice proti jiné osobě, ale pro totožný skutek, pro který dosud je sám stíhán. Judikaturou je dávno ustáleno, že takového svědka nelze stíhat pro jeho případnou křivou výpověď, neboť jde v širším smyslu o projev jeho vlastní obhajoby a stíhání by bylo v rozporu se zákazem sebeobviňování. Je tedy třeba se pozastavit nad tím, že vysoce postavený státní zástupce podezření z takového přečinu shledal.

    Společné řízení lze vést podle mého názoru ve věci, v níž již běží vyšetřování, pouze buď v důsledku postupu dle § 160 tr. řádu, nebo na základě usnesení o spojení věcí dle § 23 tr. řádu, což se v dané věci nestalo. Domnívám se také, že pojmově není možné vést společné řízení ve věci, v níž se koná vyšetřování a v níž má obviněný práva zaručená § 33 a násl. tr. řádu, s věcí, v níž se vyšetřování nekoná, nikdo obviněn nebyl a provádí se jen prověřování důvodnosti jakéhosi podezření. Není to možné ani za použití analogie, neboť jde o řízení ve zcela odlišných stádiích trestního řízení.

    V dané souvislosti nelze přehlédnout, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství není k výkonu dozoru v trestním řízení pro podezření z uvedeného přečinu věcně příslušný ([13]) s výjimkou případů, kdy je vedeno společné řízení nebo je-li výjimečně taková příslušnost ponechána Vrchnímu státního po vyloučení věci z dříve vedeného společného řízení na základě předchozího souhlasu nejvyššího státního zástupce; o předchozím souhlasu nejvyššího státního zástupce ovšem není žádná zmínka a žádná dokumentace. Logickým vysvětlením popsané činnosti státního zástupce je tedy jeho nelegitimní snaha vytvořit za pomoci krajně účelové konstrukce jednodenního společného řízení formálně novou trestní věc, v níž mohou být vůči Pavlu Tykačovi skrytě používány operativně pátrací prostředky či jiné prostředky podle § 158 a násl. tr. řádu, jejichž využití může zaměřovat a jejichž výsledky využívat právě a pouze státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Logicky tak vůbec nejde o prověření (ostatně neexistujícího) podezření z přečinu, k němuž by byl standardně věcně příslušný státní zástupce okresního státního zastupitelství, ale o jiný skrytý účel. Začalo mi proto blikat virtuální červené výstražné světlo, signalizující reálnou hrozbu závažné nezákonnosti, spočívající v hrubém porušení základních lidských práv Pavla Tykače a v excesu z pravidel trestního řízení; to světlo bliká zvlášť silně, neboť upozorňuje na krajně nestandardní postupy uvnitř druhého nejvyššího článku soustavy státního zastupitelství a pravděpodobného zárodku zvažovaného „speciálu“ Nejvyššího státního zastupitelství.

    De lege ferenda:

    Domnívám se, že výše uvedené postupy a rozhodnutí státního zástupce jsou nezákonné i podle standardního výkladu trestního řádu a souvisejících norem. Přesto by stálo za úvahu, zda v budoucím novém trestním řádu nezpřesnit definici společného řízení v tom směru, že společné řízení lze vést pouze ve věcech ve stejném stádiu řízení.

    Věcná příslušnost státních zástupců je v současnosti upravena podzákonnou normou a mám zato, že je namístě ji upravit jednoznačněji. Jde ale také o celkovou současnou koncepci státního zastupitelství, která by měla být více teoreticky zpracována a poté na základě politického rozhodnutí upravena zákonem; bude-li akcentován požadavek nezávislosti jednotlivých státních zástupců, pak by bylo v zájmu právní jistoty vhodné stanovit zákonem jejich místní i věcnou příslušnost, bude-li uznána (a možná ústavně zakotvena) potřeba vyšší jednoty státních zastupitelství a operativnosti jejich postupu včetně event. atrakce některých věcí vyšším stupněm státního zastupitelství, může být oprávněné ponechat úpravu věcné a místní příslušnosti podzákonné normě, kterou lze snadněji a rychleji měnit. Právní jistotu ohledně příslušnosti státních zástupců ovšem podle mého názoru nutně potřebujeme.

    Jako u všech právních norem, pokud mají řádně fungovat, je nezbytné nastavit kontrolní i nápravné mechanismy a postihovat porušování i těchto norem, patřících k pilířům pravidel spravedlivého procesu. Platný trestní řád žádné takové mechanismy vůči státním zástupcům, vykovávajícím v přípravném řízení dozor či vystupujícím před soudem v postavení strany, nezná a nezbývá než hledat je v jiných předpisech, zejména v zákoně o státním zastupitelství či v zákoně o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. V těchto předpisech ale mizí konkrétní vazba na obviněného či jinou osobu potenciálním excesem státního zástupce v trestním řízení případně dotčenou. Stálo by proto za úvahu nejméně vést diskusi také o tom, zda by trestní řád, bude-li mít ambici být kodexem, neměl obsahovat základní úpravu takových mechanismů či alespoň odkaz na příslušný speciální předpis, a to v souvislostmi s diskusí o posílení postavení státních zástupců, jehož druhou stranou nutně musí být i reálná a ne pouze deklarovaná jejich odpovědnost.

    Pro pořádek doplňuji, že v konkrétní zmiňované věci znovu probíhá dohledová prověrka; před jejím skončením nepovažuji za vhodné se zabývat úlohou, rámcem ani možnostmi dohledu v soustavě státního zastupitelství. Je ovšem otázka, do jaké míry lze skloubit, a to i při novelizaci zákona o státním zastupitelství, nezávislost jednotlivých státních zastupitelství s efektivním výkonem dohledu, který považuji za zcela nezbytný.

    III.

    Dosud platný trestní řád ([14]) byl přijat za účinnosti Ústavy Československé socialistické republiky ([15]), jejíž významnou částí byl koncept centrálně řízené prokuratury a široce koncipovaného prokurátory vykonávaného dozoru nad zachovávání zákonnosti prakticky ve všech oblastech ([16]); tento koncept byl promítnut i do trestního řádu formou rozsáhlých oprávnění a pravomocí prokurátora ([17]). Po společenských změnách v devadesátých letech minulého století máme jinou ústavu, z níž prokuratura zmizela a prostor po ní zčásti převzalo státní zastupitelství, jehož jedinou ústavou výslovně stanovenou činností je zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení; výkon dozoru v trestním řízení (event. další činnosti státního zastupitelství) ponechává ústava prostým zákonům. Pro oblast působnosti státního zastupitelství v přípravném řízení trestním je takovým zákonem právě trestní řád, mnohokrát zásadně novelizovaný, který přesto nemůže popřít své původní základy. Dozor nad dodržováním zákonnosti v přípravném řízení je tak nyní svěřen (relativně nezávislému a místně a věcně příslušnému) státnímu zástupci ([18]), oproti původní koncepci trestního řádu ale dosah dozoru výrazně omezen zejména převedením některých kontrolních pravomocí soudům (např. o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění majetku, které vydal státní zástupce či s jeho souhlasem policejní orgán, rozhoduje soud) a v těchto oblastech se tedy stal státní zástupce oproti původní koncepci trestního řádu z kontrolujícího orgánu subjektem do jisté míry kontrolovaným. Dozor státního zástupce v těch částech přípravného řízení, které takto nebyly dotčeny, lze tedy označit jako zbytkový a při absenci ústavního zakotvení dozoru se nelze ubránit dojmu, že stát nepovažuje tyto „zbytkové“ oblasti za příliš významné. Oblasti, v nichž dozor státního zástupce nebyl ničím nahrazen či omezen jsou přitom limitující pro spravedlivý proces, zejména důsledné dodržování zásad trestního řízení, např. do konkrétní praxe promítnutý princip presumpce neviny, objasňování okolností i ve prospěch obviněného, plné šetření základních lidských práv atd.

    Možná proto nemůžeme být příliš překvapeni, že státní zástupci jsou stále častěji veřejně označováni i při výkonu dozoru v přípravném řízení za žalobce, a že zejména v závažných a známých kauzách přejímají stále častěji úlohu faktického vedoucího vyšetřovacího týmu. Tento typ angažovanosti ale dále zužuje prostor pro výkon dozoru; dozor přece pojmově vyžaduje určitý odstup, který faktický vedoucí vyšetřovatel a budoucí strana sporu před soudem v jedné osobě sotva může mít, jakkoliv je snad odborně i lidsky na výši.

    Domnívám se, že právě naznačený posun, jehož prvky lze shledat i ve výše popsaných postupech v trestní věci proti Pavlu Tykačovi a v dalších veřejně známých věcech z poslední doby, je základem pro volání po posílení postavení státního zastupitelství, omezení jeho kontroly, omezení práv obhajoby, vyloučení některých věci z dohledu apod. Obávám se v dané souvislosti, že postupně může dojít či již dochází k oslabení reálného zabezpečení zákonnosti přípravného řízení státem bez systémového vyvážení tohoto oslabení jinými nástroji. Jistě jsme se přesvědčili, že se to může dotknout dotknout kohokoliv, a nikoliv jen osob jako je Pavel Tykač, ve vztahu k nimž jsou občas podávány informace způsobem, který je fakticky v zásadním rozporu s principem presumpce neviny, a nelze proto sebeméně připustit, aby snad státní zástupce v zájmu dosažení svatého cíle – odsouzení jeho budoucí protistrany v řízení před soudem, směl alespoň do jisté míry překročit příliš svazující zákonná pravidla svého postupu.

    Jsem přesvědčen, že stát výrazně selhal, pokud dosud nezajistil kvalifikovanou přípravu nového trestního procesního kodexu včetně koncepčního redefinování postavení státního zastupitelství v předsoudním stádiu, neboť starý trestní řád sice funguje, ale, jak lze také z výše uvedených konkrétních skutečností dovodit, by již novou úpravu opravdu potřeboval. Za alarmující je proto třeba označit aktuální informace o tom že komise pro přípravu trestního řádu v současnosti vůbec nepracuje ([19]) .

    JUDr. Zdeněk Klouček, advokát

    [1] Např. http://www.ceska-justice.cz/2014/02/kauza-tykac-benesova-vs-valkova/

    [2] Např. http://www.ceska-justice.cz/2014/02/kauza-tykac-benesova-vs-valkova/

    [3] Usnesení z 11.3.2014 č.j. 4 Tz 2/2014-I-123 ; usnesení z 31.7.2014 č.j. 6 Tz 14/2014-I-73

    [4] Např. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/policie-obstavila-miliardari-tykacovi-cast-majetku/r~ef8ee144f64411e2b8fd002590604f2e/

    [5] Např. http://zpravy.e15.cz/domaci/udalosti/tykac-muze-ke-svemu-majetku-policie-nema-dost-dukazu-1013680

    [6] Např. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/valkova-neuspela-tykacuv-majetek-se-neobstavi-rozhodl-soud/r~15ccdd2a1bbf11e48e74002590604f2e/

    [7] http://portal.justice.cz/Justice2/soud/soud.aspx?j=215&o=205&k=2050

    [8] Např.: http://www.financninoviny.cz/zpravy/policie-navrhla-obzalovat-tykace-v-kauze-tunelu-cs-fondu/1207732

    [9] „Podle § 23 odst. 1 trestního řádu per analogiam se z trestní věci vedené policejním orgánem Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, pod sp.zn. OKFK-376/TČ-2013-252103, k urychlení řízení vylučuje k samostatnému projednání věc podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit Ing. Pavel Tykač , v souvislosti s podáním svědecké výpovědi …. Vyloučená věc bude u Vrchního státního zastupitelství v Praze vedena pod sp.zn. 4 VZN 1540/2015.“

    [10]Dne 5. 8. 2015 zahájil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp.zn. 7 VZV 2/2013 úkony trestního řízení k prověření důvodného podezření vyplývajícího ze spisových materiálů vedených policejním orgánem Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, pod sp.zn. OKFK-376/TČ-2013-252103…“

    [11] „Vzhledem k tomu, že dne 20. 4. 2015 předložil policejní orgán státnímu zástupci v této trestní věci spis s návrhem na podání obžaloby na obviněného Ing. Pavla Tykače pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, bylo podle § 23 odst. 1 trestního řádu per analogiam rozhodnuto o tom, že z důvodu urychlení řízení bude věc podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2písm. a) trestního zákoníku vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání“.

    [12] „Vyloučená věc bude u Vrchního státního zastupitelství v Praze vedena pod sp.zn. 4 VZN 1540/2015.“

    [13] Srov. § 15 vyhl. č. 23/1994 Sb. v platném znění

    [14] Zák.č. 141/1961 Sb. v platném znění

    [15] Č. 100/1960 Sb.

    [16] Čl. 104 a násl. cit. ústavy

    [17] Pro oblast přípravného řízení zejména § 159 tr.ř. v původním znění, jehož třetí odstavec je v současnosti z podstatné části obsažen v ust. § 174 platného znění trestního řádu

    [18] § 174 tr. řádu v platném znění

    [19] http://www.ceska-justice.cz/2015/10/zmateni-kolem-rekodifikace-trestniho-radu-nemame-zadne-informace-rikaji-clenove-komise/