Ovlivněni blbostí

    „To nebylo ovlivňování, to byla blbost“, zhodnotil jednoduše dlouholetý soudní funkcionář situaci, kdy mu před lety poslal někdejší ministr zahraničních věcí Jan Kavan dopis, v němž líčil, jak by si představoval rozhodnutí soudu v konkrétní věci. Onen dopis skončil samozřejmě v koši a na historku si vzpomněl až dnes, když jsem se ho ptal na to, zda byl někdy jako soudce ovlivňován politiky.

    Takoví předsedové krajských soudů by vůbec mohli vyprávět, kdo všechno za nimi byl, aby zařídili to či ono. A to včetně těch, kteří mají plná ústa nedotknutelnosti justice. Soudce a státní zástupce nevyjímaje. Častým „neduhem“ jsou třeba návštěvy kolegů z vyšších soudů, které sice začínají jako přátelské, ale namnoze končí prosbou o zvážení angažmá známého či rodinného příslušníka jako justičního čekatele či dokonce soudce. Vše je ovšem naštěstí v rozumných mezích a nedosáhlo to ani omylem rozsahu slovenského justičního „rodinkárstva“. O poměrech ve státním zastupitelství jdou ovšem v soustavě zkazky, které není možné popsat v komentáři, aniž by autor nebyl v podezření, že si vymýšlí.

    Když se dnes předseda TOP09 Jiří Pospíšil vzteklí nad tím, co Respekt sice nazývá ovlivňováním justice, ale jde v podstatě pouze o ukázkovou nemotornost hradního kancléře Vratislava Mynáře, možná by mu měl někdo připomenout, jak na konci svého ministrování uváděl v rozpaky předsedy soudů. Ty totiž v osobních rozhovorech vyzýval k tomu, aby se za něj přimluvili u tehdejšího premiéra Topolánka, který jej chtěl vyhodit z vlády.

    A o to tady jde, o pokrytectví. Nechci tím samozřejmě nijak omlouvat počínání kancléře Mynáře. Jeho předchůdci za Václava Havla i Václava Klause byli holt osobnosti s profesní minulostí diametrálně odlišnou od té jeho. A jak říkávali už staří Římané, co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Časopis Respekt také nepřinesl žádné nové či závažné zjištění o ovlivňování čehokoliv.

    Předně, všechny případy jsou staré, v článku jmenovaní soudci se v rozhodném čase proti jednání Mynáře neohradili, nepoukázali na to, že by pociťovali nátlak. Některé příhody jsou dávány mezi soudci k dobru už nějaký ten pátek jako důkaz neprofesionality prezidentova okolí.
    A naopak, Respekt, a v podstatě všechna média, která jeho článek převzala, mlčela, když Andrej Babiš coby ministr financí bezprecedentně zasáhl do výběru místopředsedy Vrchního soudu v Praze a zarazil jmenování kandidáta, který zvítězil ve výběrovém řízení na celé čáře. A to jen proto, že se jmenoval Jan Sváček a byl v nemilosti tábora bojovníků s korupcí v čele s Hanou Marvanovou. Nemluvě o tom, že už tu notně dlouhou dobu pozorujeme, jak je moc zákonodárná i výkonná výrazně ovlivňována právě částí státního zastupitelství způsobem, proti kterému jsou Mynářovy aktivity jen krajinkou v zimním hávu.

    Na celém článku Respektu je tak nejzajímavější právě ono načasování, kdy vychází krátce poté, co vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová nahlas mluví o „debatě o podobě veřejných institucí“, která nás tento rok podle ní potká a zároveň se zvyšuje intenzita spekulací typu „brzo si přijdou na Hrad pro Mynáře“.

    Je mi líto, ale právě takové články poškozují nejen justici, která se tím dostává do zbytečného podezření z přisluhování v kampani, ale jsou i vlastním gólem těch, kdo jinak brání svět „standardních“ médií a hodnot liberální demokracie.

    Petr Dimun

    Sdílejte
    Předchozí článekBabiš nás zatahuje do obchodní války
    Další článekUmění reorganizovat
    Petr Dimun
    Petr Dimun byl v letech 2004-2006 ředitelem tiskového odboru a mluvčím Ministerstva spravedlnosti ČR, posléze pracoval v oblasti politického poradenství a PR. Nyní publikuje nejen na České justici.