Mravnost nade vše na poněkud tudorovský způsob. Černoši se mezi sebou napadají kvůli příliš dobré angličtině. Severokorejským uprchlíkům se daří v podnikání. Německý špeditér dal v technologickém závodu na frak Googlu i Amazonu. Filipíny přecházejí na obnovitelné zdroje energií. Evropské regulaci žab zdar!
JAK V CANTERBURY ZATOČILI S POVĚTRNOU ŽENSKOU
Britský deník Guardian je známý tím, že se výběrem zpráv pokouší formovat vkus svých čtenářů a odklánět ho od zpráv o sexu, násilí a roztomilých zviřátkách, které máme všichni tolik rádi. Týká se to i jeho výtečně vedené právní rubriky. Reportáže v ní jsou břitké a plné nevšedních postřehů, analýzy důkladné – ale co je to všechno platné, když se v ní pak objeví článek obsahující hned v titulku slovo sex a navíc číslici 14.
Článek o čtyřiačtyřicetileté ženě, které svedla o třicet let mladšího chlapce strhal statistiky návštěvnosti a editory Guardianu jala hrůza. Zušlechtit čtenáře se očividně nepovedlo, ale samotný případ stojí za zmínku.
Stalo se to takhle: Paní Karen Acklandová z Kentu si před rokem vyrazila do města a poté co si pořídila opičku, spustila se s nezákonně mladým milencem.
Soud jí za svedení nezletilého vyměřil dvouleté vězení – bez ohledu na to, že se Acklandová přiznala a kála se. Bez ohledu na to, že čtrnáctiletý mládenec neutrpěl žádnou prokazatelnou fyzickou nebo psychickou újmu.
„Vysíláme všem ženám vzkaz, že budeme jejich nemravnosti tvrdě stíhat a trestat,“ nechal se slyšet soudce Pitchford.
Stalo se u soudu ve staroslavném Canterbury a autor se domnívá, že v soudcových slovech zaznívá ozvěna hučení plamenů hranic, na které za údajné nemravnosti posílali tisíce lidí panovníci z rodu Tudorovců, na které jsou Britové kdovíproč tak hrdí.
MLUVÍŠ BÍLE
Nefertiti Menoeová pochází z Keni. Když jí bylo dvanáct let, přistěhovala se s rodinou na americký Long Island. Spolužáci si dělali legraci z její neumělé angličtiny. Když si Nefertiti angličtinu dokonale osvojila, začali ji kvůli tomu napadat ostatní Afroameričané. Mluvíš bíle, říkají a za to, že odmítá používat slang černých ghett jí dokonce vyhrožují „vyříznutím jazyka.“
„Jsem z toho v šoku a přiznám se, že se mě to hluboce dotýká,“ svěřila se Nefertiti BBC. Její statusy, popisující jak se afroamerické komunity úmyslně uzavírají do jazykového ghetta, odstartovaly daleko závažnější debatu než jakýkoliv dosavadní pokus o řízenou kampaň na toto téma.
Na tom, že se neochota Afroameričanů přijímat jazykové kódy většinového světa okolo nich stává velkým problémem, se shodnou všichni komentátoři. Nikdo ale neví jak situaci řešit. Zatím ještě nikoho nenapadlo zahájit jazykovou pozitivní diskriminaci, v jejímž rámci by většina začala mluvit řečí menšiny. Autor se ale obává, že to je jen otázka času.
ÚSVIT STALINISTICKÝCH START-UPŮ
V Jižní Koreji žije asi sedmadvacet tisíc emigrantů z hromadného koncentračního tábora, který na sever od osmatřicáté rovnoběžky pod obchodní značkou KLDR provozuje rodina Kimů. Je mezi nimi také Čon Čol-wu, pětačtyřicetiletý majitel řetězce restaurací – a jeden z nejúspěšnějších podnikatelů v zemi. Ačkoliv je v KLDR jakékoliv soukromé podnikání vytlačeno mimo existenci, patří právě emigranti z této země.
Paradoxní je, že vedle několika výjimečně úspěšných podnikatelů, jako je pan Čon, většina severokorejských emigrantů spíš přežívá. Nemají dostatek kontaktů, neznají lidi, kterým by mohli věřit a proto se stávají obětí spekulantů s levnou pracovní silou. V zaměstnání vydrží průměrně jen devatenáct měsíců. To je ve srovnání s průměrem Jihokorejců (67 měsíců) opravdu málo. Nezaměstnaných je mezi emigranty skoro čtvrtina.
Dobrá zpráva je, že severokorejští emigranti mají daleko tvrdší a nezdolnější náturu než jejich jihokorejští příbuzní, kteří se po neúspěšném začátku podnikání rychle vzdávají dalších pokusů a stávají se zaměstnanci mamutích koncernů jako je LG nebo Samsung. Není nic nezvyklého, když se severokorejský emigrant pokouší o podnikatelský úspěch třeba pětkrát za sebou – a nakonec bývá úspěšný.
Autor se domnívá, že to je mimo jiné vizitka dobrého podnikatelského prostředí v Jižní Koreji. Třeba si z něj lidé, kteří vytvářeli podnikatelské prostředí v Česku, měli vzít nějaké ponaučení. Oni si ale dodnes myslí, že všechno věděli a vědí nejlíp – a také proto se u nás podnikání daří tak jak se mu daří.
OSTATNÍ TESTUJÍ – NĚMCI UŽ LÉTAJÍ
Drony pro dopravu zásilek testují například americké firmy Amazon a Google, o jejich využití k dopravě úředních dokumentů uvažuje také Saúdská Arábie. Jde ale stále jen o testy, jakkoliv ostré jsou. Zatímco probíhají (a Amazon i Google novináře bombardují tiskovými zprávami pokaždé, když některý test neskončí ostudou), německá společnost DHL Parcel Germany zahájila pravidelné doručování pošty prostřednictvím bezpilotních létajících strojů. Německá efektivita, vytrvalost a schopnost dotahovat věci ke zdárnému konci je občas skutečně nevídaná.
Dopravní dron DHL Parcelcopter dopravuje léčiva ve dnech, kdy jsou trajekty nebo pilotované lety na ostrov Juist zcela obsazené. Děje se tomu tak alespoň jednou týdně. Juist, ostrov dlouhý 17 km a široký 500 až 1000 metrů, leží u hranic s Nizozemskem. Dron letí nad mořem v letové hladině 50 metrů (pod regulovaným leteckým provozem) rychlostí 65 km/h. Celou trasu DHL Parcelcopter zvládne za 11 minut.
Po dosažení cíle dron přistane automaticky na vymezené přistávací ploše. Zde kurýr vyjme zásilku za speciálního aerodynamického pouzdra. Velmi lehké a pevné pouzdro je odolné proti povětrnostním vlivům i vodě. Kurýr pak vyrazí za zákazníkem na kole nebo na koni. Na ostrově Juist je totiž zakázáno používat jakákoliv motorová vozidla.
„Naše DHL Parcelcopter je jedním z nejbezpečnějších a nejspolehlivějších letových systémů ve své třídě, která splňuje požadavky potřebné k plnění takového úkolu,“ řekl Jürgen Gerdes, generální ředitel sekce elektronického obchodu z DHL Parcel Germany. „Jsme hrdí na to, že tato naše služba může vytvořit přidanou hodnotu pro obyvatele a návštěvníky ostrova Juist.“
Německá legislativa vyžaduje, aby celou dobu byl let dronu sledován a kontrolován, což vyžaduje poměrně velký počet lidí, složité a časově náročné úkony a komplikovanou techniku. V Keni, kde Parcelopter stejně jako v Severním moři dopravuje především léky, je kontrola daleko měkčí a také proto tam jeho provoz je daleko efektivnější.
FILIPÍNY PŘECHÁZEJÍ NA OBNOVITELNOU ENERGII
Tajemník filipínského ministerstva energetiky Carlos Jericho Petilla prohlásil, že za současné geopolitické situace v Indonésii či Iráku si jeho země nemůže dovolit spoléhat se na zdroje energie, jejichž ceny jsou náchylné k nevypočitatelným výkyvům. S razancí, která je v našich končinách neuvěřitelná, pak prosadil zásadní změnu v energetickém mixu lidnatého souostroví. Nadále se bude skládat většinově z obnovitelných zdrojů.
Filipínská republika dosud 90 procent strategických surovin dovážela, ale do dalších let hodlá tuto politiku zcela změnit.
„Naše ministerstvo bylo postaveno před volbu, jakou cestou se vydat,“ shrnuje v nedávno publikované zprávě Renewables Pave the Way to Energy Security in the Philippines tajemník Petilla.
„V současnosti se obnovitelné zdroje podílí na národním energetickém mixu třiceti procenty. A vidíme, že za minimálních nákladů získáváme maximum, bez ohledu na zahraniční situaci. To je něco, co se v případě dovozu ropy nebo uhlí ze zahraničí tvrdit nedá. Cena domácích obnovitelných zdrojů je prostě stabilní.“
To je ale jen jedna z výhod, kterou obnovitelné zdroje pro Filipíny představují. Další výrazné pozitivum představuje podle Petilly fakt, že solární nebo větrná energetika může být provozována lokálně.
INVAZE YELLOWSTONSKÝCH ŽAB
Skokan volský patří k největším žábám vůbec. Může být až třicet centimetrů dlouhý a jeho masitá stehna vyvolávají u gurmánů stejnou reakci jako u psů pana Pavlova zvonění zvonce. Američanům se po dlouhém snažení podařilo tento na životní prostředí citlivý druh obojživelníka vysadit v okolí yellowstonského národního parku – a teď toho hořce litují.
Skokani se totiž v Montaně začali z neznámých důvodů kalamiticky množit a vydali se na cestu za potravou. Vzhledem k tomu, že jsou tito obojživelníci schopní sežrat cokoliv, co dostanou do tlamy, za nimi zůstává zpustošený pás. A Američané nevědí, jak pažravé žáby zastavit.
Přemnožené skokany volské lze považovat za dokonalou ukázku trestu za to, že se člověk snaží vnutit přírodě svou vůli. Američané se tolik snažili uspět a vyjít vstříc gurmánům, až se jim to nakonec podařilo.
V Česku došlo k několika pokusům o jeho vysazení do přírody, ale žádný z nich naštěstí nebyl úspěšný. Příčinou je pravděpodobně velmi proměnlivé počasí (skokan žije i v chladných oblastech s tuhými zimami), proměnlivost stavu vod, znečištění a další faktory.
Evropská unie vysazování skokana volského svým členským zemím nakonec zakázala. A autora by zajímalo, jak se k této regulaci postaví její zásadní odpůrci.
Ondřej Fér, Start-up.cz
