Dosavadní povinnost zastupování advokátem při řízení před Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem by se v budoucnu mohla rozšířit. S tzv. advokátským procesem souhlasí advokáti, podle ministerstva bude otázka povinného zastoupení advokátem v řízení před soudem diskutována v rámci příprav nového občanského soudního řádu a ministerstvo tuto myšlenku principiálně podporuje. Zároveň ale dodává, že tato problematika je velmi komplikovaná.
Zavedení advokátského procesu se nebrání především samotní advokáti. „Laická veřejnost bude možná v dnešní mediálně-hysterické době považovat zavedení advokátského procesu, tedy povinné zastoupení advokátem v civilním řízení, za snahu advokátů získat větší peníze. Není to ale pravda a postoj advokátů samotných na zavedení povinného zastoupení v civilním řízení je k překvapení mnohých rezervovanější,“ říká předseda ČAK Martin Vychopeň.
Jasné je to, že laik je v soudním řízení v nevýhodě. Obvykle není schopen posoudit dosah, dopad a souvislosti jednotlivých procesních fází sporů a většinu procesních institutů – fikce, koncentrace, uznání, zmeškání apod. Velmi častou zkušeností advokátů je to, že se na ně obrátí strana soudního sporu až v okamžiku, kdy je pozdě – řízení je tzv. zkoncentrováno, nebo již probíhá řízení u odvolacího soudu. Laici nemají ponětí o tom, že k odvolání musí být splněny zákonem stanovené a vlastně velmi přísné důvody, obdobně jako u dovolání. To může vést k tomu, že svůj spor prohrají, i když teoreticky mohou být v právu.
K tomu přistupuje i skutečnost, že při řadě sporů již z povahy věci nelze hovořit o rovnosti zbraní. To jsou například různé úvěrové či spotřebitelské spory, či jakékoli jiné spory, kde na jedné straně stojí občan, na straně druhé institucionální subjekt, který má stálé právní zastoupení – ať již jde o stát či jinou veřejnoprávní instituci, banku, úvěrovou společnost a podobně. Přičteme-li k tomu zcela novou občanskoprávní úpravu (NOZ), v níž často tápou i zkušení právníci, je postavení laiků v soudním řízení velice problematické. A to není žádoucí z hlediska jak jejich osobní právní jistoty, tak z hlediska možných negativních celospolečenských dopadů, mezi které lze nepochybně počítat i podkopání důvěry veřejnosti v právní stát a ve férovost soudního procesu.
„Prosazení myšlenky, že normální je se nesoudit, ale když k tomu dojde, mají spor řešit advokáti, by mělo příznivý dopad na omezení počtu soudních sporů, zprůchodnění justice a nastolení tolik potřebného stavu právní jistoty v soukromých i korporátních vztazích. Abnormality v jiných oblastech také řeší profesionálové a zanícené slepé střevo operuje lékař,“ myslí si pražský advokát Michal Žižlavský, který myšlenku advokátního procesu dlouhodobě propaguje.
Podle předsedy ČAK by bylo užitečné vyžadovat povinné zastoupení pouze v určitých typech řízení – například v řízeních, jejichž hodnota přesahuje určitou částku, například jeden milión korun, v řízeních o nemovitostech, bytových sporech apod. „Důvod je ten, že jde pravidelně o spory zásadní, často existenční, z hlediska právního postavení účastníků pravidelně neopakovatelné a dlouhodobě upravující jejich práva a povinnosti. Okruh těchto sporů by ale měl být stanoven pečlivě a uváženě,“ vysvětluje Vychopeň.
Povinné zastupování advokátem má i další výhodu – na rozdíl od jiných způsobů zastupování následky chyb v případě zastoupení advokátem lze eliminovat prostřednictvím zákonné odpovědnosti a povinného pojištění. Zavedení advokátského procesu by si ovšem vyžádalo patřičnou úpravu advokátního tarifu tak, aby náklady zastoupení byly nastaveny tak, aby advokáti byli ekonomicky schopni povinné zastoupení realizovat, a zároveň účastníci byli schopni jej platit. „To je ale otázka více ekonomická a otázka přístupu ke spravedlnosti,“ připomíná předseda ČAK.
Zkušenosti s povinným zastoupení u nás jsou v řízení před Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem a nepůsobí problémy. Povinné zastoupení by bylo ovšem výhodné i pro obecné soudy – advokáti nemají problémy s doručování (datové schránky), mají odpovědnost a povinnost mlčenlivosti, jsou pod kárným dohledem ČAK, řízení běží rychleji, odpadly by rozsáhlé poučovací povinnosti apod. Zrychlilo by se tak, a zefektivnilo, soudní řízení.
Podle Žižlavského by navíc zavedení tzv. advokátského procesu bylo logickým pokračováním reformy justice. „Výjimky z něj by měly být minimální a o jejich rozsahu se musí vést odborná diskuse. Advokátní proces znají v různé míře Anglie, Francie i Německo,“ říká advokát. Vedle srovnání s některými západními zeměmi upozorňuje Žižlavský i na naši domácí tradici. Připomíná, že povinné zastupování advokáty v civilním soudním řízení u nás přerušili až komunisté po únoru 1948. Advokátní proces (spor advokátský, advokátský proces) byl zaveden § 27 civilního řádu soudního (z. č. 113/1895 ř.z.), a platil na našem území do 31. 1. 1949. Platil tedy i v průběhu celé tzv. První republiky. „Advokátní proces v uvedeném období znamenal, že se strany musely nechat povinně zastoupit advokáty před sborovými soudy první instance a před všemi soudy vyšší instance s výjimkou řízení ve věcech manželských před soudem prvé instance a některých jednotlivých procesních úkonů např. v řízení před dožádaným soudem. Advokátní proces tedy platil jako pravidlo. Výjimky z pravidla byly minimální.“
Podle advokátova vyjádření postupné novelizace občanského soudního řádu posílily koncentraci řízení, která klade zvýšené nároky na kvalifikovaný postup účastníků v řízení před soudem, což omezuje přístup ke spravedlnosti nekvalifikovaným účastníkům řízení, pokud nejsou zastoupeni advokáty.
„Česká advokátní komora již v minulosti vyjadřovala přesvědčení, že v mnohých typově určených civilních sporech by bylo povinné zastoupení advokátem ku prospěchu účastníků řízení i celého sporu, podobně jako je v případě notářů povinné sepsání určitých typově vymezených listin v podobě notářského zápisu,“ říká k povinnému zastupování mluvčí ČAK Iva Chaloupková. „Rozšíření povinného zastoupení advokátem i na jiné stupně soudů ve skutkově vymezených sporech představuje určitou možnost, jak stranám sporu zajistit účelnější vymáhání (nebo naopak obranu) jejich práv a právem chráněných zájmů, a to zejména poté, co došlo k rozsáhlé rekodifikaci občanského práva hmotného i procesního a je nutné zajistit adresátům právních norem náležitou a účinnou právní pomoc.“ Podle mluvčí jde však o změnu, které by musela předcházet odborná diskuse v rámci justice, při níž by došlo ke stanovení pravidel tak, aby tato případná změna přinesla maximální užitek.
Ani většina oslovených politiků návrh na povinné zastupování úplně nezavrhuje, ale zároveň uvažují o určitých podmínkách, které by měly být v takovém případě splněny. „Jsem názoru, že změna dosavadní úpravy není na pořadu dne. Pokud by se o ní mělo vůbec uvažovat, pak jedině až po přijetí zákona o bezplatné právní pomoci. V opačném případě by totiž řadě lidí zkomplikoval nebo zamezil obranu jejich práv z ekonomických důvodů,“ říká kupříkladu předseda ústavně-právního výboru sněmovny Jeroným Tejc (ČSSD). „Rozšíření povinného zastoupení by na jedné straně vedlo k lepší ochraně práv zastoupeného a jeho nároku, na straně druhé by bylo značně nákladné. Už dnes každý rozumný účastník sporu vyhledá advokáta, má-li k tomu prostředky, a přenechá případ profesionálnímu právníkovi, který je navíc povinně pojištěn.“
Daleko větší problém vidí Tejc tam, kde činnost jinak svěřenou advokátovi provádí „profesionální amatéři“ a svým chováním klienty často poškozují. Nemají totiž potřebné vzdělání a praxi, ale ani nejsou podrobeni přísnému dohledu komory a pojištění. „Proti těmto poradcům by měl stát účinněji zasahovat. Nicméně tady není třeba změny zákona, ale přístupu státních orgánů,“ míní.
Proti by naopak nebyl europoslanec Stanislav Polčák z TOP 09. „Se stanoviskem ČAK v zásadě souhlasím, jsou určitě typové věci, které by mohly svědčit pro povinné zastoupení stran i v civilních věcech (např. směnky – viz směnečná přísnost, kde každý úkon stran může mít fatální dopad v řízení, nebo u statusových věcí obchodních společnostech).“ Zároveň ovšem dodává, že tato debata musí být vedena se zásadním ohledem na nutnost nového občanského soudního řádu.
Proti povinnému zastupování advokátem je ostře poslanec Marek Benda z ODS. „Vnímám, že postupně nastavovanými parametry soudního řízení, především koncentrací řízení narůstají nároky na kvalifikované právní zastoupení. To by ale mělo být vždycky na vůli dotčené osoby. Pro povinné zastoupení bych osobně nikdy ruku nezvedl.“
Nutnost předchozí seriózní debaty nad celou zvažovanou změnou uznává i Ministerstvo spravedlnosti. „Bude tedy na posouzení celé rekodifikační komise k OSŘ, jak se k ní postaví a především jaké parametry pro vedení advokátského procesu nastaví,“ uvádí vedoucí tiskového oddělení Jiří Hovorka.
Dušan Šrámek
