Lidé, kteří podávají ústavní stížnost, si často pletou Ústavní soud s další instancí a pokračují v polemice s obecnými soudy. Hranice toho, co je prostou polemikou a co se opírá o ústavněprávní argumentaci, je ovšem podle Ústavního soudu otázkou subjektivního hodnocení. Jako pokračující polemiku s obecnými soudy bez ústavněprávní argumentace aktuálně vyhodnotil Ústavní soud i stížnost bývalého poslance za ODS Romana Pekárka a zamítl ji.
Ústavní soud zamítl ústavní stížnost bývalého poslance za ODS a místostarosty města Kolína Romana Pekárka odsouzeného v roce 2013 za přijímání úplatku k šesti letům vězení. Podle Ústavního soudu Roman Pekárek ve své stížnosti pouze pokračoval v polemice s obecnými soudy a nepřípustně očekával, že Ústavní soud jeho případ podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Podle mluvčí Ústavního soudu Miroslavy Sedláčkové jde o poměrně častý jev.
Na otázku, jak často nebo zda si opravdu lidé často pletou Ústavní soud s další instancí a pokračují v polemice s obecnými soudy ve svých stížnostech určených Ústavnímu soudu, potvrdila, že lidé tak činí často. Zda je obsahem stížnosti polemika s obecnými soudy nebo ústavně právní argumentace, však Ústavní soud posuzuje subjektivně. „Ano, jedná se o častý jev. Samozřejmě statisticky to neumíme vyhodnotit, neboť hranice toho, co je prostou polemikou a co se opírá o ústavněprávní argumentaci je otázkou subjektivního hodnocení,“ uvedla Miroslava Sedláčková pro Českou justici.
Roman Pekárek u Ústavního soudu namítal, že nahrávka, na které měl požadovat úplatek, je procesně nepoužitelná, protože ji nepořídily orgány činné v trestním řízení, nekoresponduje s výpověďmi svědků a že jde o vnitrostranický boj. Pekárek nastoupil v roce 2012 do sněmovny za Ivana Fuksu z trojice Šnajdr, Fuksa, Tluchoř, kteří poté, co se vzdali mandátů, rovněž čelili trestnímu stíhání.
Autor nahrávky nebyl nikdy zjištěn, Pekárek nemohl sám pozemky prodat
Pekárek v ústavní stížnosti namítal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy, vyplývá z rozhodnutí soudu. Rozhodující soudy podle něho závěry o jeho vině vyslovily na základě zvukové nahrávky jeho údajného rozhovoru s obviněným podnikatelem Petrem Ličkou, během kterého měl požadovat úplatek ve výši 1 000 000 Kč. Avšak tento důkaz je procesně nepoužitelný, neboť nahrávku nepořídily orgány trestního řízení a dokazováním se nepodařilo zjistit, kdo a kdy tak učinil, namítal Roman Pekárek k průběhu trestního řízení s jeho osobou.
Jak vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu, osoba která nahrávku rozhovoru místostarosty Kolína s podnikatelem počátkem června roku 2010 doručila do poštovní schránky tehdejšího starosty města Kolína, který ji následně předal orgánům činným v trestním řízení, nikdy nebyla identifikována.
Roman Pekárek ve stížnosti dále poukázal na četné svědecké výpovědi, z nichž vyplývá, že o úplatek nikdy nežádal a že se v předmětném prodeji nijak nestandardně neangažoval. Obecné soudy se podle něho nezabývaly možnou manipulací s pořízeným zvukovým záznamem a soudní znalkyně tuto možnost „přinejmenším“ spolehlivě nevyvrátila; její závěry spíše korespondují s tím, že jeho hlas někdo zneužil a že jde o podvrh. „Nebylo tedy prokázáno, uzavírá stěžovatel, že údajný úplatek přijal,“ stojí ve vyjádření Romana Pekárka, který za svým uvězněním vidí vnitrostranický boj.
Podle obsahu stížnosti Pekárek sice uznává, že z Organizačního řádu Městského úřadu města Kolína plynulo, že jako II. místostarosta vykonával dohled nad Odborem regionálního rozvoje a územního plánování a v jeho rámci i Oddělení správy městského majetku. Podle jeho vyjádření mu ale rozhodně takové oprávnění neposkytovalo jakoukoliv rozhodovací pravomoc a tím ani možnost přímého zásahu do jednotlivých věcí, které jsou v gesci dotčeného odboru. „Celou trestní věc situuje stěžovatel do kontextu ,vnitrostranického boje´,“ píše se ve stížnosti.
Ústavní soud k uvedenému naopak konstatuje, že Roman Pekárek pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že případ podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Od toho zde ale Ústavní soud není, konstatuje v rozhodnutí.
Poté rozhodování obecných soudů hodnotí: Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy, uvádí ve svém rozhodnutí Ústavní soud.
Ústavní soud cituje obecné soudy a nenachází ústavněprávní argument
Obecné soudy dále podle Ústavního soudu předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu stíhaného jednání nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
„Dále, není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu ve prospěch úsudku, že nahrávka představovala důkaz izolovaný. Obecné soudy obsah nahrávky uvedly – na argumentované bázi – do kontextu s dalšími poznatky, kupř. zjištěním, že ,cena za dotčené pozemky byla v rozpočtu města K. ještě po zasedání jeho zastupitelstva dne 30. 6. 2009 stanovena na částku 20 milionů Kč´ a že dne 21. 9. 2009 došlo k jejímu snížení – v souladu s inkriminovanou nabídkou – na částku 15 000 000 Kč,“ píše se doslova v rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byla Pekárkova stížnost zamítnuta.
Podle obecných soudů nebylo prokázáno, že nahrávka směřovala k jinému účelu než upozornění na závadné jednání stěžovatele. Stěžovatelem předestíraný politický kontext věci a poukaz na časové rozmezí mezi údajným pořízením nahrávky a jejím předáním dalším osobám, resp. orgánům činným v trestním řízení, není způsobilý tyto – z hlediska ústavněprávního přezkumu postačující – závěry vyvrátit.
„Stěžovatelovy úvahy uplatněné ku podpoře verze, podle níž zvukový záznam představoval výsledek manipulace, ústavněprávní roviny nedosahují,“ konstatuje Ústavní soud.
Případ se týkal prodeje devíti hektarů v průmyslové zóně Kolína. Podnikatel Petr Lička o pozemky projevil zájem v roce 2009 a sešel se s Romanem Pekárkem. V září 2009 zastupitelstvo pozemky prodalo Ličkově firmě za 15 milionů korun. Jenže někdo, kdo dodnes nebyl odhalen, pořídil údajnou nahrávku rozhovoru Ličky s Pekárkem a vhodil ji do schránky tehdejšímu starostovi. „Rád bych teda, tak abysme to měli nějak jaksi průchozí, tak jak jsem říkal milion,“ zaznělo na nahrávce. Tento záznam z léta 2009 shledaly obecné soudy za naprosto průkazný. Zvláště když na něm měl údajně popisovat, jak se úplatek rozloží do čtyř splátek v průběhu půl roku. Záznam u soudu zpochybnili a odmítli jako pravý jak Roman Pekárek, tak i podnikatel Petr Lička, soud k tomu ale nepřihlédl.
Irena Válová
