Smírčí řízení mezi advokátem a klientem podléhá mlčenlivosti. Poznatky, které z řešení sporu vyplynou, tak nebudou být moci použity v případném kárném řízení. „Jistě je však možno i po smírčím řízení, a z logiky věci vyplývá, že většinou neúspěšném, podat stížnost u kontrolního oddělení České advokátní komory na konkrétního advokáta, pokud ji podá spotřebitel. Po jejím prošetření pak lze eventuálně kárně postihnout advokáta i po smírčím řízení tak, jako by se žádné smírčí řízení nekonalo,“ říká Martina Doležalová z ČAK.
Významnou skutečností mimosoudního řešení spotřebitelských sporů v oblasti advokacie je, že spory se nedotknou kárné odpovědnosti. „Lze konstatovat, že se zákon nedotýká stávajících zaběhnutých kontrolních či kárných mechanismů na Komoře. Jde pouze o bonus navíc, jak vyjít vstříc klientovi tím, že se mu nabízí spor řešit dohodou. Pokud např. k dohodě v rámci mimosoudního řešení sporu nedojde, lze projednat stížnost u kontrolního orgánu ČAK. Rovněž působnost kárné komise ČAK zůstává nedotčena,“ říká Doležalová.
K možnému souběhu smírčího řízení dle zákona na ochranu spotřebitele a kárného řízení pro advokáta odkazuje v obecné rovině na evropskou směrnici upravující mimosoudní řešení spotřebitelského sporu. Ta uvádí, že v tomto procesu musí být zachována důvěrnost.
Český zákon však uvedené ustanovení nepřejímá; k této otázce se zkrátka nevyjadřuje. „Pokud by jako metoda mimosoudního řešení spotřebitelského sporu byla zvolena mediace, pak česká zákonná úprava mediace si s touto otázkou umí poradit – uvádí, že pro mediátora, smírce, platí důsledná mlčenlivost o všech věcech, které byly v procesu mediace napsány či sděleny. Mediátor nesmí působit ani jako případný svědek před soudem ve sporu, který medioval,“ uvádí dále Doležalová.
Důvodová zpráva českého zákona na ochranu spotřebitele v pasáži o mimosoudním způsobu řešení sporu hovoří o metodě konciliace, která však v žádném právním předpise není definována, a to ani v teorii zahraniční úpravy ADR (= mimosoudního řešení sporu).
Tato metoda se v tzv. dobrých evropských praxích definuje jako mediace vykonávaná soudcem, a to v jurisdikcích, kde je paralelní činnost soudců coby konciliátorů umožněna, jako například v Holandsku či Slovinsku. To však český soudce činit nemůže. Obecně však v teorii ADR všechny metody alternativního řešení sporů stanoví povinnost mlčenlivosti pro třetí osoby.
„Jistě je však možno i po smírčím řízení, a z logiky věci vyplývá, že většinou neúspěšném, podat stížnost u kontrolního oddělení ČAK na konkrétního advokáta, pokud ji podá spotřebitel. Po jejím prošetření pak lze eventuálně kárně postihnout advokáta i po smírčím řízení tak, jako by se žádné smírčí řízení nekonalo,“ konstatuje dále Doležalová.
Jak dále Doležalová uvádí, ne všechny problémy se podařilo při projednávání zákona vyřešit. Specifickým problémem je obrácení důkazního břemene. Dozorový orgán bude oprávněn požadovat po prodávajícím, aby prokázal správnost skutkových tvrzení v souvislosti s obchodní praktikou, jestliže se takový požadavek s ohledem na oprávněné zájmy prodávajícího a kteréhokoli účastníka řízení jeví vzhledem k okolnostem daného případu jako přiměřený. Pokud prodávající nepředloží požadované důkazy, nebo tyto nebudou považovány za dostatečné, považují se skutková tvrzení za nesprávná.
Podle Doležalové zatím není ani jasné, co všechno nakonec může být předmětem smírčího řízení. „Jaké typy sporů budou předmětem mimosoudního řešení spotřebitelských sporů? V podstatě by mělo jít o všechny spory vyplývající ze smlouvy o poskytování právních služeb; zákon typy sporů nijak neomezuje. Předpokládáme zejména spory o odměnu za provedené služby, ale praxe ukáže,“ uzavírá.
Dušan Šrámek
