Česká advokátní komora (ČAK) nesouhlasí s připomínkami ministra pro lidská práva a menšiny Jiřího Dienstbiera (ČSSD) k věcnému záměru zákona o bezplatné právní pomoci. Dienstbier například navrhl snížit nebo zcela zrušit regulační poplatek sto korun na poskytnutí pomoci. Na to mu advokáti vzkazují, že by to vedlo ke zneužívání této služby.
Dienstbier ve svých připomínkách k věcnému záměru zákona na bezplatnou právní pomoc pro chudé Ministerstvo spravedlnosti zkritizoval například za to, že chce zavést povinný regulační poplatek sto korun za půl hodiny využití advokáta. Podle něj to potřebné může odrazovat. Dále mu vadí například limit na dvě hodiny právní pomoci ročně nebo návrh, že by službu měli poskytovat pouze advokáti. Celkově návrh zhodnotil jako absolutně nenaplňující ideu bezplatné právní pomoci.
Česká advokátní komora to vidí naopak. Ministerstvo podle ní jde cestou zbytečného nezasahování do parciálních systémů poskytování právní pomoci, které v ČR již fungují a jsou dobře zažity. „Zveřejněná kritika pana ministra, že není naplněna idea poskytnutí bezplatné právní pomoci, je tak neoprávněná až populistická,“ kritizuje Dienstbierovy připomínky advokát Robert Němec, místopředseda ČAK pro legislativu.
O věcném záměru zákona na bezplatnou právní pomoc čtěte zde.
Ministerstvo spravedlnosti si je podle Němce zjevně vědomo právě uvedených nedostatků, pokud se tentokrát řídilo zásadou „nač sypat písek do soukolí, které už nyní funguje pomalu“. Tomuto postoji lze podle ČAK přisvědčit s vědomím, že jakékoliv velkolepé představy o novém, lepším a všeobjímajícím systému bezplatné právní pomoci, jíž garantuje stát, by nutně musely v dobách úspor narazit na odpor strážce rozpočtu. „Protože se tak již třikrát stalo, není nutné opakovat stále stejně neúspěšný postup, a tak cesta, která, při vědomí odpovědnosti státu jako garanta ústavního práva na spravedlivý proces, jež v sobě právo na právní pomoc (pouze v některých případech bezplatnou) zahrnuje, zajišťuje alespoň částečné narovnání nedokonalého stavu bez jiných ambicí, je cestou, kterou ČAK podporuje,“ deklaruje Komora.
Advokáti již dnes poskytují služby pro bono
Zveřejněnou kritiku ČAK vnímá jako zveličenou a zbytečnou, nekorelující ani stávajícím potřebám ani legislativním a finančním možnostem. V první řadě je podle Komory na místě si uvědomit, že garantem práva na právní pomoc je stát, který nyní podstatnou část této své odpovědnosti (s výjimkou povinného zastoupení ex offo v trestním řízení) přenáší na advokáty, kteří jako jediná profesní skupina povinně poskytují bezplatnou právní pomoc, aniž by stát tuto službu jakkoliv kompenzoval z veřejných prostředků. „Advokáti si jsou vědomi své společenské odpovědnosti a nezříkají se jí, řada advokátů i nad tento rámec poskytuje další právní služby pro bono. Z dlouhodobého hlediska však není únosné, aby stát svou povinnost neplnil a jeho nenaplněná role byla suplována z vůle soukromých subjektů,“ uvedla ČAK pro Českou justici.
Prohlášení České advokátní komory k připomínkám Jiřího Dienstbiera si můžete přečíst zde.
Věcný záměr si podle Komory kladl za cíl poměrně jasným a stručným způsobem zajistit dvě oblasti bezplatné právní pomoci – jednak přístup nemajetných osob k právní poradě, jednak ustanovení advokáta k poskytnutí právní služby tam, kde je jí potřeba v řízeních před orgány státu a kde dosud zajištěna není, a to před Ústavním soudem a ve správních řízeních. Bezplatné právní porady jsou historicky, od návratu ke svobodné advokacii, poskytovány advokáty bezformálně a zdarma v regionálních pobočkách Komory, a to na náklady ČAK.
Na takovou právní poradu však není právní nárok a je možné ji poskytovat pouze do vyčerpání její omezené kapacity, která je nastavena podle možností příslušného regionu. „Základní bolestí systému je tak omezená kapacita, kdy na právní pomoc uchazeč často čeká i více než dva měsíce, druhou pak zneužívání této kapacity ze strany tzv. věčných stěžovatelů, kteří zatěžují systém bezplatných konzultací na úkor jiných oprávněných osob,“ vysvětluje Němec nedostatky současného stavu.
Vedle toho ČAK pravidelně určuje ze svých řad advokáty pro účely právního zastoupení tam, kde dotyčný neuspěl se žádostí o ustanovení advokáta před soudem. I zde advokát tuto službu pro klienta poskytuje bezplatně na vlastní náklady. Je tak jediným podnikatelem v ČR, který je povinen poskytovat své služby zdarma.
Přibližně polovinu z počtu určených advokátů tvoří advokáti určení pro sepis ústavní stížnosti a zastupování před Ústavním soudem, kde, ačkoliv je zde zastoupení advokátem povinné, neboť jde o velmi složitou právní problematiku, stát dlouhodobě odmítá nést břemeno nákladů takového povinného zastoupení.
Specifika správního řízení
Mezera zde podle Komory zůstává i pro řízení před správními orgány, např. v řízení ve věcech sociálních a důchodových, protože ani správní řád neumožňuje, aby účastníku řízení byl ustanoven právní zástupce na náklady státu. „Konstrukce správního řízení je navíc zcela odlišná, přičemž jako správní orgán vystupuje celá řada úřadů od obecních až po ústřední orgány státní správy a vůbec by nebylo snadné stanovit, kdo by měl advokáta určit a z jakých prostředků hradit náklady. Konflikt zájmů mezi rozhodujícím subjektem a subjekty povinnými zde není o nic menší, než když rozhodne orgán zájmové samosprávy namísto té místní,“ uvádí Němec.
Pokud jde o samotnou konstrukci poskytnutí právní služby, o nic nového nejde. Již v současné době funguje systém, kdy v řízeních před soudy určuje advokáta osobám, které si nemohou advokáta dovolit anebo z jiného důvodu potřebují právní zastoupení (nejčastěji důvody zdravotní), soud a náklady nese stát. V soudních řízeních tato úprava zůstává nezměněna. Záměr se snaží zaplnit mezeru v řízení před Ústavním soudem (kde by to rovněž mělo probíhat podle stejného mechanismu jako u ostatních soudů). Ve zbytku pak již úprava, kde advokáta určuje ČAK, funguje již od roku 1996 podle ust. § 18 odst. 2 zákona o advokacii.
„Česká advokátní komora se jakékoliv změně v tomto ohledu nebrání, nebyla iniciátorem této úpravy a již nyní si je vědoma, že jí samotný systém určování advokátů rozšířený do správního řízení, přinese jen těžkosti, zlou vůli a náklady, které bude muset saturovat pouze z vlastních prostředků. Na rozdíl od místní samosprávy jsou jejím jediným zdrojem příjmů příspěvky advokátů na její činnost, od státu nebo z jiných veřejných zdrojů nedostává ani korunu!,“ uvedla Komora v prohlášení.
Ať si to Dienstbier sám vyzkouší
Požadavek ministra Dienstbiera je podle ČAK z pohledu jednotlivých úseků rozhodování ve veřejné správě absolutně nereálný.
Ve vztahu k poplatku, k němuž rovněž směřuje Dienstbierova kritika, jde podle ČAK o populistický argument. Zkušenosti komory jednoznačně ukazují, že je třeba hledat mechanismy proti zneužívání bezplatného poradenství na úkor potřebných. „Panu ministrovi pro lidská práva a menšiny by jistě pomohlo získat reálnější představu o této problematice, pokud by si jako advokát, byť s pozastavenou činností, vyzkoušel poskytování právní pomoci v rámci bezplatné služby organizované ČAK, která mu tak ráda umožní učinit ve spolupráci s jiným kolegou aktivním advokátem,“ vyzývá Němec Dienstbiera.
Poplatek je podle Komory nastaven jako regulační a určitě je nižší než cestovné, které musí dnes vynakládat žadatel, než se z bydliště dostane do místa, kde je služba poskytována. „Tato regulace má smysl, je však nastavena zároveň tak, aby bylo možné úhradu poplatku prominout. Služba však zároveň musí být poskytována flexibilně, tj. s co nejmenší administrativní zátěží tak, aby ji mohl adresát čerpat co nejrychleji, jakékoliv výpočty tuto možnost výrazně snižují,“ uvádí ČAK s tím, že se úpravě nebrání, ale v daném případě se jedná spíš o úpravu podzákonnou, jež by následně mohla umožnit rychlou změnu tam, kde by se poplatek ukázal jako problematický.
Ani v dalších ohledech ale podle Němce kritika ze strany ministra neobstojí. Bezplatná rada či porada není samotnou formou právní pomoci, tím je určení advokáta k poskytnutí právní služby, porada je orientační a měla by adresáta navést k příslušné formě podání, řízení nebo smluvního ujednání, které však v jejím rámci činěno nebude. V praxi se ukazuje, že třicet minut je pro takové účely více než dostatečných.
„Pokud jde o otázku, kdo bude bezplatnou právní pomoc poskytovat, neměl by být vytvářen mezi občany toho státu dojem, že proto, aby se ušetřilo, může namísto odborníků poskytovat bezplatnou právní službu kdokoliv. Advokacii mohou vykonávat pouze osoby s příslušným právním vzděláním odbornou praxí a zkouškami, jejichž činnost je kontrolována a zároveň pojištěna pro případnou odpovědnost za způsobenou škodu. To není otázkou pouze nabytého akademického vzdělání, které samo o sobě žádnou odbornost v tomto směru negarantuje. V daném případě rozhodně nejde o zajištění byznysu pro advokáty v situaci, kdy stejnou činnost vykonávají bezplatně. Ostatně sám pan ministr Dienstbier si zde protiřečí, na straně jedné obviňuje předkladatele právě ze zajištění obchodu pro advokáty, na straně druhé se obává, že se jich do systému pro krácení odměn nepřihlásí dostatek,“ uzavírá Němec.
Dušan Šrámek
