Jednostupňové kárné řízení? Exekutorka s ústavní stížností proti rozhodnutí NSS neuspěla

Podle předsedy kárného senátu Radovana Havelce mohl Pytloun volit důslednější postup

Rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) bylo soudní exekutorce za kárný delikt uloženo písemné napomenutí. Proti tomuto rozhodnutí podala soudní exekutorka ústavní stížnost. Tu však Ústavní soud ČR odmítl, neboť dospěl k závěru, že postupem NSS ani předmětným rozhodnutím nebyla porušena její ústavně zaručená práva.

Ministr spravedlnosti jako kárný žalobce podal na soudní exekutorku Mgr. Zuzanu Sobíškovou z Exekutorského úřadu Praha 6, kárnou žalobu. A to zejména z toho důvodu, že soustavně až do konce roku 2015 neodůvodňovala přezkoumatelným způsobem příkazy k úhradě nákladů exekuce. Tyto příkazy vyhotovoval zaměstnanec soudní exekutorky, exekutorský koncipient, resp. v jednom žalovaném případě přímo soudní exekutorka.

Dle NSS soudní exekutorka „jednak neučinila dostatečná opatření, aby zabránila trvání tohoto systémového problému v průběhu července až prosince 2015, jednak se sama na trvání tohoto systémového problému v odůvodňování jejích rozhodnutí podílela.“ Soudní exekutorka byla v této části žaloby uznána vinou a za kárný delikt jí bylo uloženo písemné napomenutí.

Proti rozhodnutí NSS ze dne 12. 12. 2016 podala soudní exekutorka ústavní stížnost, kterou se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.

Soudní exekutorka předně argumentovala tím, že celý systém kárného řízení s exekutory je v rozporu s ústavním pořádkem, jelikož kárné řízení je jednoinstanční. Podobně argumentují i někteří kárně stíhaní soudci. Ostatně za takový systém ČR kritizovala skupina pro boj proti korupci při Radě Evropy GRECO.

Nullum crimen sine lege

Vzhledem k nemožnosti podat opravný prostředek bylo dle soudní exekutorky porušeno její právo na spravedlivý proces. Dále soudní exekutorka namítala, že její jednání nemělo být hodnoceno jako kárné provinění a že „Nejvyšší správní soud porušil zásadu nullum crimen sine lege (lat. „žádný zločin bez zákona“ pozn. red.) vyjádřenou v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.“ Soudní exekutorka byla toho názoru, že odůvodnění příkazů k úhradě nákladů exekuce, vydávaných jejím úřadem, odpovídala zákonu, když „zákon nijak neupřesňuje, jak má být příkaz odůvodněn.“

Ústavní soud ČR se ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 685/2017 ze dne 10. 5. 2017 nejprve zabýval povahou kárného řízení s exekutory. Soudní exekutorka ve své stížnosti mj. tvrdila, že řízení ve věci kárné odpovědnosti soudních exekutorů je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z této skutečnosti pak soudní exekutorka dovozovala, že osobám obviněným v tomto řízení náleží právo na přezkum rozhodnutí vyšším soudem. Ústavní soud ČR v této souvislosti však uvedl, že na kárné řízení s exekutory je možné vztáhnout závěry jeho dřívějšího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09, v kterém se zabýval kárnými řízeními se soudci a shledal, že je nelze podřadit pod „trestní větev“ čl. 6 Úmluvy.

Dále Ústavní soud ČR citoval ze svého usnesení ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3111/10. V tomto případě se Ústavní soud ČR též zabýval ústavní stížností soudního exekutora na rozhodnutí NSS, kterým mu bylo uloženo kárné opatření písemné napomenutí. Ústavní soud ČR tehdy zdůraznil, že stěžovatel „musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež kárným rozhodnutím nastala v jeho právní sféře.“

Nebyl uložen citený trest

Ústavní soud ČR pak v citovaném usnesení mj. vyslovil, že k porušení základních práv stěžovatele (soudního exekutora), zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě nedošlo, a ani dojít nemohlo, neboť „v projednávané věci nebylo stěžovateli uloženo takové kárné provinění, resp. takový citelný peněžitý trest, který zmiňuje v ústavní stížnosti v souvislosti se svým právem na přezkoumání kárného rozhodnutí nadřízeným soudním orgánem.
S ohledem na charakter uloženého kárného opatření nelze hovořit ani o výrazném negativním dopadu do osobního a společenského postavení stěžovatele.“ Dle Ústavního soudu ČR se ve věci soudní exekutorky jedná skutkově prakticky o shodný případ s téměř totožnou argumentací a „za těchto okolností neshledal Ústavní soud důvod odchýlit se od závěrů svého předchozího rozhodnutí.“

Ve vztahu k samotným příkazům k úhradě nákladů exekuce pak Ústavní soud ČR předně konstatoval, že „podle § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu. Proto je na ně třeba vztáhnout požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývající z judikatury Ústavního soudu.“ Tyto požadavky se vztahují rovněž na příkazy k úhradě nákladů exekuce.

Systémové pochybení

Ústavní soud ČR se na závěr zabýval otázkou, zda lze vydávání nedostatečně odůvodněných příkazů k úhradě nákladů exekuce považovat za kárné provinění. V tomto směru se Ústavní soud ČR přiklonil k závěrům NSS. Ten již přitom v minulosti dovodil, že „je třeba rozlišovat ojedinělé nepřezkoumatelné rozhodnutí (jež je třeba napravit prostřednictvím opravných prostředků) od systémového problému. Pouze systémová pochybení, spočívající v dlouhotrvajících nedostatcích v odůvodňování příkazů.“ Dle Ústavního soudu ČR NSS v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč se v případě soudní exekutorky jedná o problém systémový.

Ústavní soud ČR nakonec tedy nepřisvědčil žádné z námitek soudní exekutorky a dospěl k závěru, že „postupem Nejvyššího správního soudu při kárném řízení, ani napadeným rozhodnutím, nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.“

Jana Rosůlková