Za nedopracovanou pokládá právní úpravu v oblasti přechodných ustanovení novely nsolvenčního zákona členka představenstva České advokátní komory (ČAK) a kandidátka pro letošní volby Lenka Vidovičová. „Není jasné, jak se bude postupovat v běžících řízeních, od kdy napadnou všechna očekávaná nová ustanovení apod. Nejasnosti a různé výklady a přístupy budou komplikovat oddlužení všem – soudům, věřitelům, insolvenčním správcům i dlužníkům,“ říká v rozhovoru pro Českou justici.
Počátkem července vstoupila v platnost novela insolvenčního zákona a o insolvenčních správcích. Jak byste hodnotila změny, k nimž dochází?
Většina komentářů k nové právní úpravě insolvenčního zákona je prozatím rozpačitých. Dá se vysledovat záměr, který novela měla přinést – poměrně radikálně změnit procesní postup v oddlužení. Insolvenční řízení, kdy je způsobem řešení úpadku oddlužení, bude probíhat mimo soud, a dosud soudní agenda bude přenesena na insolvenční správce, do jejich sídel a provozoven. Je zřejmé, že záměrem mělo být odlehčení této agendy insolvenčním soudům, protože soudní kontrola a dohled ve fázi před přezkumným jednáním, samotné konání přezkumných jednání apod. značně soudy vytěžovala. S nadsázkou se dá konstatovat, že insolvenční řízení v oblasti oddlužení se přiblíží formou procesu řízení exekučnímu, kdy soudní exekutor je prodlouženou rukou soudu. Patrně lze očekávat, že insolvenčním soudům skutečně odpadne značně obsáhlá agenda a bylo by rozhodně přínosné, kdyby se v této souvislosti soudům „uvolnily ruce“ pro rychlejší postup v jiné insolvenční agendě, například při rozhodování incidenčních sporů.
Co to přináší nového pro insolvenční správce a dlužníky?
Je zřejmé, jaký vliv bude mít tento procesní přesun na insolvenční správce – bude to vyžadovat, aby přistupovali k procesu oddlužení ještě více samostatně, musí proces jak organizačně, tak formálně a procesně perfektně zvládnout. Domnívám se, že naprostá většina insolvenčních správců si s novou úpravou poradí.
Obávám se však, že na dlužníky tento posun příliš pozitivní vliv mít nebude. Jak ve své praxi často pozoruji, dlužníci přezkumné jednání brali velmi vážně a účastnili se soudních přezkumných jednání v naprosté většině případů s vážností, často i obavou. Na mnohé měl autoritativní přístup soudce pozitivní vliv, dokonce takový, že si průběh přezkumného jednání pamatovali a připomínali si jej často i v době, kdy se průběh oddlužení nevyvíjel právě ideálně. Oddlužení je nyní ze zákona posunuto na „nižší“ stupeň. „Přezkumná“ jednání se budou konat „pouze“ u insolvenčního správce a lze očekávat, že budou mít různou úroveň. Nepopiratelná soudní autorita řízení v oddlužení však zmizí – a zda to bude podstatným nedostatkem, nebo se tento krok ukáže naopak jako pozitivním, vyhodnotí insolvenční praxe v budoucnu.
Insolvenční soudy se na poslední chvíli dohadovaly, jak vykládat přechodná ustanovení, která nejsou jednoznačná. Jak je hodnotíte vy?
Osobně pokládám právní úpravu v oblasti přechodných ustanovení za nedopracovanou, jelikož není jasné, jak se bude postupovat v běžících řízeních, od kdy napadnou všechna očekávaná nová ustanovení apod. Nejasnosti a různé výklady a přístupy budou komplikovat oddlužení všem – soudům, věřitelům, insolvenčním správcům i dlužníkům. Čeho se však obávám v procesu insolvence ještě více, je definice úpadku, domněnka úpadku, konstruovaná v § 3 odstavci 3) IZ spolu s vymezením pojmů mezera krytí, výkaz likvidity, výhled vývoje likvidity. Novela se vůbec snaží povinně šířeji než dosud pracovat se znaleckými posudky, někdy až na hranici ekonomické únosnosti. Například v oddlužení je povinnou přílohou již zprávy o oddlužení znalecký posudek na nemovitost, je-li v majetkové podstatě.
Zvyšují se i kontrolní pravomoci ministerstva vůči insolvenčním správcům?
Novela insolvenčního zákona v oblasti oddlužení se musela odrazit i v ostatních souvisejících zákonech a vyhláškách, tedy i v zákoně o insolvenčních správcích. Jelikož insolvenční zákon přesunul podstatnou část agendy na insolvenční správce, dá se očekávat, že dohled nad insolvenčními správci bude mnohem intenzivnější – což lze z obsahu zákona o insolvenčních správcích jasně vyčíst. Požadavky na materiální, personální vybavení, průběh jednání s dlužníky a náročné vedení spisů jsou dány tak striktně a někdy až nesmyslně podrobně. Je zřejmé, že snahou právní úpravy je zautomatizování postupů a sjednocení podání v elektronické podobě, nepřehlédnutelná je ovšem i snaha působit značně odstrašujícím dojmem rozsahem deliktů a výší správních pokut, odpovědnost související s výkonem funkce insolvenčního správce nevyjímaje.
Co se naopak nepodařilo v tomto volebním období legislativně upravit, a co by měla nová politická reprezentace po volbách vyřešit?
V oblasti insolvencí rozhodně není vyřešen základní nedostatek – zjištění a řešení úpadku právnických osob včas, tedy v době, kdy je pro věřitele ještě zejména ekonomicky přínosné. V oblasti jiné – zajistit likvidaci a související výmaz z obchodního rejstříku „ležících“ a dávno nefunkčních právnických osob. A v oblasti procesní není dosud vyřešen moderní procesní předpis, tedy občanský soud řád.
Novela insolvenčního zákona zavádí rovněž možnost sepisování dlužnických návrhů akreditovanými společnostmi. Není to obcházení tzv. vinklaření?
Nové znění § 390a insolvenčního zákona stanoví, že insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení může sepsat a za dlužníka podat advokát, notář, soudní exekutor (pokud není ze zákona omezen), insolvenčním správcem a nově specifikovanou „akreditovanou osobou.“ Akreditovaná osoba je právnickou osobou, která je evidována Ministerstvem spravedlnosti a která musí splnit řadu zákonných podmínek. Je zřejmé, že novela si dala za cíl jednak zamezit podávání nekvalitních, neúplných a hlavně předražených insolvenčních oddlužovacích návrhů dlužníků. Tyto návrhy mohli sepisovat takřka všichni, kdo se na tuto oblast zaměřili. Nesporně přínosem této úpravy by mohlo být, že bude jasnější okruh osob, které tyto služby budou poskytovat. A lze také patrně očekávat, že maximální zákonem stanovená výše odměny za sepis spolu se stanoveným způsobem úhrady, by mohl odradit mnohé „podnikatele“ v této oblasti. Konstrukci nepokládám za chybnou, ani obcházející vinklaření.
Mnozí insolvenční odborníci varují, že se stále více kyvadla vychylují ve prospěch dlužníků na úkor věřitelů. Vnímáte tento trend?
Tento trend je dlouhodobě patrný a možná i zákonitý. Podle mého názoru je stále ještě doznívající reakcí na zákonnou úpravu z devadesátých let, kdy pánem insolvenčního (tehdy konkursního) řízení podle úpravy zákona o konkursu a vyrovnání byla zákonná (ne)definice úpadku, soud, správce konkursní podstaty a popřípadě ten z věřitelů, kdo se aktivně uchopil příležitosti.
Věřitelé, a to i zajištění věřitelé, si postupně prosadili své postavení (zejména v korporátních úpadcích). V oblasti oddlužení, které ovšem je specifickým způsobem řešení úpadku se specifickým okruhem dlužníků, je patrný trend povinnosti umírňovat – souvisí to však s politickým rozhodnutím řešit sociální situaci a zadluženost občanů a umožnit jim oddlužit se a navodit „restart“ v jejich někdy neřešitelné finanční situaci.
Neobáváte se, že dochází k účelové kriminalizaci advokátů a insolvenčních správců v insolvenčních řízeních?
Pokud se jedná o účelovou kriminalizaci advokátů a insolvenčních správců, pak se domnívám, že zejména ze strany věřitelů a účastníků insolvenčního řízení toto může být součástí boje o postavení v insolvenčním procesu, o majetkovou podstatu či o vliv na průběh insolvence. Tento boj lze vysledovat již v podáních v insolvenčním rejstříku, kdy se ukazuje, že o každém správci lze napsat téměř beztrestně cokoli dehonestujícího, nepravdivého či zavádějícího, co je bez dalšího zveřejněno. S tím souvisí podávání trestních oznámení, mnohdy nesmyslné návrhy, které očividně mají za cíl insolvenční řízení zdržovat, znepřehlednit a osobu insolvenčního správce znevěrohodnit. A již vůbec lépe nevzpomenout „převolby“ nepohodlných insolvenčních správců, návrhy na jejich odvolání apod. Jsem ale skeptická v tom, že by se těmto způsobům boje dalo úplně zabránit. V tomto ohledu by mohla mírně pomoci procesní úprava v Občanském soudním řádu, kterou jsem zmiňovala jako potřebnou a dosud neuskutečněnou. Přesto však účastník soudního procesu, který zdržuje a kveruluje, není problémem pouze insolvenčního soudního řízení.
Přicházíte s nějakým osobním námětem při kandidatuře do představenstva ČAK
Zcela se ztotožňuji se programovým prohlášením společné kandidátky, mým osobním tématem je dlouhodobě práce v regionech, protože jsem regionální zástupkyní ČAK pro Střední Moravu a tato problematika je mi blízká. V regionech bude nutné zajistit fungování bezplatné právní pomoci podle nové právní úpravy, tedy na zcela jiných organizačních principech, než tomu bylo dosud. S regiony souvisí i další rozšíření dalšího vzdělávání advokátů, které bude v následujícím období mnohdy i výbušným tématem – bude povinné či nepovinné? Jaké budou v této souvislosti nové povinnosti každého advokáta? Dalším okruhem, o který se dlouhodobě zajímám, je hospodaření ČAK, které nabývá na významu s rostoucím počtem advokátů a rostoucími mandatorními výdaji. Dlouhodobě podporuji trend, aby stavovské povinnosti každého advokáta byly v rámci možností individuálně posuzovány, ať již se jedná o advokátky (advokáty), kteří plní mateřské (otcovské) povinnosti, či kolegyně či kolegy v seniorním věku.
Dušan Šrámek
