Detaily od kárného senátu: Soudkyně byla extrémně pomalá, asistentka by úkol zvládla za pár minut

Pražská soudkyně Helena Gregorová Foto: Ivan Holas

S pouhým vyslovením viny za dlouhodobou nečinnost v jedné starší exekuční kauze odešla od Nejvyššího správního soudu (NSS) soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 Helena Gregorová. Kárná žaloba proti ní přitom obsahovala mnohem závažnější výhrady. Především neodůvodněné průtahy v opatrovnickém řízení o osudu dvou malých dětí v rozvádějícím se manželství, kde soudkyně rozhodla až po zhruba dvou a půl letech. Podle jejího nadřízeného nešlo o výjimku, Gregorová je prý velmi liknavá a na průtahy si stěžují účastníci dalších řízení, a dokonce i její kolegové. Tato tvrzení ale navrhovatel nedokázal kárnému senátu přesvědčivě doložit.

O výsledku jednání kárného senátu již Česká justice informovala.
Argumentů a statistických údajů kárný navrhovatel předseda OS Praha 7 Roman Podlešák přednesl celou řadu. S „extrémní pomalostí“ Gregorové se dlouhodobě potýkal i jeho předchůdce hned od chvíle, kdy převzala opatrovnickou agendu – zatímco do té doby se počet případů nerozhodnutých ve lhůtě 30 a 90 dnů pohyboval maximálně v jednotkách, u ní to byly stovky.
Často i zcela jednoduchý úkon, který by soudní asistentka zvládla za pár minut, prý trval dva měsíce – to pak ztěžovalo situaci nejen účastníkům řízení, ale i dalším soudcům a pracovníkům justice, kteří pak například nemohli rozhodnout o rozvodu nebo výši výživného.

Příslovečnou poslední kapkou se pak stal velmi složitý a vyhrocený opatrovnický spor vlekoucí se tak dlouho, že i přizvaní znalci začali téměř rok před konečným verdiktem bít na poplach z obavy před značně negativním dopadem na dvě předškolní děti.
Podlešák přitom uvedl, že mezi prvním a druhým jednáním uplynulo 14 měsíců, později pak soudkyně pouhou hodinu před stanoveným začátkem jednání zrušila a odročila o dalšího čtvrt roku.

I tento náhradní termín ale den předem opět posunula o další dva měsíce – ani v jednom případu neshledal předseda odročení důvodným. Sám se o případ začal zajímat po opakovaných stížnostech otce jak na průtahy, tak na údajné nadržování matce, které směřovaly nejen na vedení obvodního soudu, ale také na pražský městský soud, ministerstvo spravedlnosti i na soud ústavní.

Přestože pomalé pracovní tempo prý se svoji podřízenou řešil pravidelně a snažil se jí poskytnout dostatečnou podporu včetně přednostního přidělení vhodné asistentky, situace se stále nelepšila.
Nepomohla ani už dříve udělená výtka, a tak po jedné ze zvlášť ostrých a závažných otcových stížnosti podal kárnou žalobu. Hned pří následujícím jednání Gregorová účastníkům sdělila, že je na základě otcova podmětu kárně stíhána, ale nebyla shledána podjatou, a proto je nyní žádá, aby „veškeré své kroky nadále směřovali k co nejrychlejšímu meritornímu rozhodnutí“.
To podle vedení obvodního soudu mohlo v přítomných vyvolat dojem, že právě až podání kárného návrhu ji přinutilo řádně plnit své povinnosti. Na toto prohlášení a některé další poznámky na otcovu adresu během jednání reagoval Podlešák podáním druhé kárné žaloby.

Popoháněla účastníky kvůli žalobě

Obsah obou společně projednávaných návrhů Helena Gregorová před kárným senátem zcela odmítla. Opatrovnická agenda, které se věnuje už asi osm let, je podle ní velmi specifická,  protože musí postupovat především v zájmu nezletilých dětí i proti vůli rodičů. Jejích emoce pak často míří  proti soudci, který nerozhoduje tak, jak si dospělí přejí. Právě v konkrétním případě se prý rodiče nebyli schopni sami domluvit téměř na ničem, každou chvíli musela vydávat předběžná opatření, kdo má mít v určitém období děti u sebe. Téměř pokaždé následovalo odvolání a celý spis putoval na městský soud, postupně se rozrostl na 1500 stran, opakovaně byly napadány výroky znalců.

Přestože otec inicioval její kárné stíhání a požadoval důsledně střídavou péči u obou dětí i v době, kdy mladší mělo teprve tři měsíce a matka ho kojila, snažila se postupovat zcela objektivně a  předběžně rozhodovat tak, aby děti mohly být co nejvíc s otcem. A prakticky všechny průtahy lze prý objektivně zdůvodnit.

Soudkyně si také před kárným senátem stěžovala na svoji dlouhodobou přetíženost, v určitých obdobích asistentku a vyšší soudní úřednice buď vůbec neměla, nebo byly problematické.
Právě u jedné asistentek prý řada spisů dlouho ležela bez povšimnutí. S tím ovšem přítomný předseda soudu Podlešák polemizoval stejně jako s obhajobou u dalšího žalovaného skutku, totiž pětileté absolutní nečinnost v jedné starší exekuční věci.
Po stížnosti účastníků se do věci vložilo ministerstvo, neodůvodněné průtahy potvrdilo, finanční kompenzaci ale nepřiznalo. Gregorová ve své výpovědi tvrdila, že o případu věděla, protože k němu chodila pošta, samotný spis ale nebyl k nalezení, myslela si, že se ztratil. Podlešák ale doložil, že tento spis byl oficiálně spojen s jiným, který byl ovšem rovněž u Gregorové a v informačním systému soudu to šlo snadno dohledat.

Otec oslovil NSS

Některé listinné důkazy a výpovědi Podlešáka kárný senát odmítl, protože podle něj s vymezeným obsahem kárné žaloby nesouvisely. Předseda Roman Havelec se ho naopak nečekaně zeptal, zda je v nějakém kontaktu se stěžujícím si otcem. Ten totiž po zahájení kárného řízení překvapivě oslovil písemně i samotný NSS a vyvracel konkrétní argumenty, kterými se Gregorová v přípravné fázi hájila.

Předseda obvodního soudu ale důrazně popřel, že by otci poskytl jakékoliv faktické informace – ty prý musel stěžovatel dovodit z oficiálních reakcí na své předchozí stížnosti. Sám si prý myslí, že opatrovnické řízení u soudu nebylo vůči otci zcela fér, protože na rozdíl od matky dostal prostor až téměř v samém závěru vleklého sporu. Kárné návrhy prý ale nepodával  proto, aby ovlivnil konečný verdikt své podřízené, ale aby už vůbec rozhodla.  To se nakonec stalo ještě předtím, než kárný senát žalobu veřejně projednal.

Jeho rozhodnutí nakonec Helena Gregorová přijala zřejmě s ulehčením. Nejvyšší správní soud shledal jako důvodné pouze pochybení v případě založeného exekučního spisu – soudkyně nevyvinula dostatečnou iniciativu k jeho nalezení či rekonstrukci.

Pětileté období absolutní nečinnosti v dané cause sice dosáhlo intenzity kárného provinění, s ohledem na dosavadní oficiální hodnocení to ale senát interpretoval jako ojedinělý exces tohoto typu, kde stačí samotné projednání věci. Sdělení soudkyně účastníkům, že je kárně stíhaná, ve věci přesto pokračuje a žádá je, aby sami vše urychlili, NSS na rozdíl od kárného navrhovatele nepovažuje za nic nepatřičného – byla to věcná informace o skutečnostech souvisejících s projednávanou věcí a takové prohlášení samo o sobě nemůže vyvolat pochybnosti o nestrannosti.

Co se týče hlavního obsahu kárné žaloby, tedy neúměrných průtahů, ani tam soud neshledal kárné provinění. Podle předsedy senátu Romana Havelce totiž nebyl dostatečně precizně formulován skutek, pro který byl podán kárný návrh. Jak v původním znění, tak ve vyžádaném upřesnění chybělo přesně vymezená doba i konkrétní projevy vytýkané nečinnosti.
Přitom právě jasně ohraničené období, které atakuje právo účastníků na spravedlivý proces, je podle ustálené judikatury nezbytné. Při neurčitosti návrhu nemohlo být vytýkané jednání posouzeno jako  kárné provinění, opačný přístup senátu by popřel právo obviněné na obhajobu.

Ivan Holas