Eliška Wagnerová oslaví 70. narozeniny, zákaz opakování mandátu ústavních soudců neprosadila

Do Senátu za zelené už kandidovat nebude Foto: SZ

Senátorka a předtím jedna z nejvýše postavených českých soudkyň Eliška Wagnerová má za sebou pestrý život. Předtím, než se od začátku 90. let jako vrcholná představitelka Nejvyššího a Ústavního soudu podílela na přerodu polistopadové justice, strávila řadu let v emigraci v Německu a Kanadě. Posledních šest let pak Wagnerová, která 7. září oslaví sedmdesátiny, působí v horní komoře, kam ji zvolili v Brně jako nestraničku za Zelené. Mandát ale

Mrzí ji, že se jí nepodařilo prosadit zákaz opakování mandátu ústavních soudců. Podporovala změnu ústavy, která by zároveň mandát soudců prodlužila z 10 na 12 let. „Nerozumím tomu, proč tento požadavek narazil na tak tuhý odpor v Poslanecké sněmovně,“ uvedla Wagnerová.

Ještě jako místopředsedkyně Ústavního soudu Wagnerová možnost opakování mandátu sama odmítala jako principiálně nevhodnou. Soudci by se podle ní mohli – byť třeba podvědomě – podbízet při rozhodování politikům, aby si „vysloužili“ opakované jmenování.

Sama o druhý mandát ústavní soudkyně nestála, ostatně tehdejší prezident Václav Klaus ji ani nenavrhnul. Místo toho se rozhodla ucházet o hlasy voličů v senátních volbách.

Vstupu do politiky Wagnerová, která v minulosti působila také jako předsedkyně Nejvyššího soudu, nelituje. Ačkoliv si podle svých slov nepíše seznam úspěchů, pár novel a řadu pozměňovacích návrhů se jí uplatnit podařilo.

„Ničeho, pro co jsem se rozhodla, nelituji, a tudíž ani rozhodnutí kandidovat do Senátu. Byla to samozřejmě veliká změna ve srovnání s prací na Ústavním soudu, ale změna je život,“ uvedla Wagnerová.

Jasné plány do budoucna Wagnerová nyní nemá. „Snad jen užít si alespoň chvíli klidu, když už se mi to nepovedlo po skončení funkce na Ústavním soudu,“ řekla. Když jí skončil mandát u soudu, brzy vstoupila do volební kampaně a pak do horní komory parlamentu.

Čtěte také: Eliška Wagnerová o imunitě soudců: Kvůli přestupkům trpí prestiž celého Ústavního soudu

Křeslo v Senátu, kam se dostala za brněnský obvod číslo 59, obhajovat nebude. „Už jsem veřejně podpořila kandidaturu Mikuláše Beka, který je mi se svými názory nejbližší,“ uvedla.

Bek je rektorem Masarykovy univerzity v Brně. Kromě něj v Brně kandidují Emil Adamec (Koruna Česká), Stanislav Balík (Apači 2017), Oldřich Duchoň (KSČM), Pavel Kosorin (za ČSSD), Petr Kováč (za Romskou demokratickou stranu), Jaromír Ostrý (za ANO), Karel Schmeidler (za SPD), Jan Špilar (za KDU-ČSL), Pavel Trčala (Moravské zemské hnutí) a Lucie Zajícová (za Rozumné).

Jako senátorka byla Wagnerová k nepřehlédnutí. „Tady se pořád spíš nosí to: Sedávej, panenko, v koutě… Taková já nikdy nebyla. Ale víte, já se nebojím být kritická, dokonce to považuju za svou povinnost, k lidem takzvaně mocným. Politici to musí snést,“ svěřila se právnička, která v roce 2013 patřila k senátorům, kteří podali žalobu na prezidenta Václava Klause kvůli velezradě, i kvůli jeho amnestii. Její někdejší kolegové z ÚS ale řízení zastavili, protože Klausovi vypršel mandát.

Při hodnocení horní komory je přitom Wagnerová kritická. „Měla jsem možnost zblízka pozorovat Senát a viděla jsem, jak nedokonale je udělaný. Že je tam málo času na nějaké skutečně pečlivé přípravy na posuzování zákonů,“ řekla nedávno senátorka, která v poslední době vzbudila pozornost i trestním oznámením na aktivisty z hnutí Slušní lidé, kteří narušili brněnské divadelní představení. „Takové počínání… zavání diktaturou, což stěží lze připustit,“ uvedla letos v květnu.

Wagnerová se narodila 7. září 1948 v Kladně a kvůli původu – jejího strýce věznili komunisté v Jáchymově – směla zprvu vystudovat jen tamní hutnickou průmyslovku. Až koncem 60. let se mohla zapsat na pražská práva, kde promovala během počínající normalizace. Začínala jako podniková právnička, poté našla místo koncipientky v Lounech a nakonec pracovala v kladenské advokátní poradně. Atmosféra v Československu té doby jí ale přiměla k odchodu z vlasti, v roce 1982 zamířila do Německa.

Emigraci dnes označuje za nejtěžší část svého života. „Dodneška to v sobě nemám zpracované… Kdo nějaký čas pobyl v emigraci, už potom není vlastně nikde úplně doma. Protože přerušil tu společně sdílenou historii s lidmi, kteří tady zůstali,“ tvrdí Wagnerová, která v Německu působila mimo jiné jako poradkyně pro československé právo. Pracovala také pro exilové noviny v Německu a díky Karlu Krylovi se seznámila se svým druhým manželem, novinářem Arnoštem Wagnerem.

Koncem 80. let se za ním odstěhovala přes Atlantik do Kanady, kde vyzkoušela řadu zaměstnání, například aranžovala a prodávala květiny. „Snažila jsem se a měla pocit, že dělám něco, co je hezké. I když můj manžel tvrdil, že z toho občas vycházejí pěkné zrůdky, lidi to kupovali,“ vyprávěla Wagnerová, která za oceánem také roznášela pivo v české hospodě nebo vyráběla zubní náhrady. „I bez výtvarného talentu jsem se upřímně snažila, ale moc mi to nešlo,“ přiznala po letech.

V Kanadě začátkem 90. let potkala člena federálního Ústavního soudu Zdeňka Kesslera, jehož nabídka ji pomohla přesvědčit k návratu. „Byla jsem v exilu sedm let, moc jsem neočekávala. Sama bych do Československa nejela, ale manžel, který byl pryč od roku 1968, chtěl jet domů stůj co stůj,“ vyprávěla Wagnerová, která k šéfovi českého ÚS Kesslerovi v roce 1993 nastoupila jako asistentka. O tři roky později ji Václav Havel jmenoval do Nejvyššího soudu, který v letech 1998 až 2002 vedla.

Ve funkci nahradila Otakara Motejla, když se stal ministrem spravedlnosti. V roce 2002 prezident Havel přes nesouhlas části politické scény Wagnerovou prosadil na Ústavní soud, kde patřila k výrazným, byť trochu solitérním členům. Soukromě se třeba příliš nepřátelila s kolegy. „V kině jsem s nimi nikdy nebyla… Myslím, že to ani není dobře, protože soudce pak může být přátelstvím ovlivnitelný. Ale ovlivňovat by ho mělo jen jeho svědomí,“ řekla krátce po vypršení mandátu.

(čtk)