Robert Šlachta: Nečas lže. Byl králem kmotrů, které mu opečovávala jeho milenka

Robert Šlachta. Foto: Jiří Reichl, ED

„V jaké zemi jsme to vlastně v době premiérování Petra Nečase žili? Předseda vlády se schovával před vnějším světem pod sukněmi své milenky. Hospodářská a personální politika vlády se tvořila v garáži soudem trestaného šmelináře, který si odseděl několik let v base. Tajná služba šmírovala manželku premiéra na pokyn jeho milenky. Česko prodělalo zbytečně kvůli Nečasově vládě dvě hospodářské recese, přestože sousední Polsko ekonomicky rostlo i v období finanční krize,“ říká v reakci na rozhovor expremiéra na portálu Česká justice Robert Šlachta. Za pár dní to bude 7 let od zákroku Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) na Úřadu vlády.

V rozhovoru expremiér Nečas tvrdí, že jste si na schůzce s ním řekl o post policejního prezidenta. Když vám nevyhověl, tak jste na tehdejším premiérovi začal pracovat. Co na tato tvrzení říkáte?
Je to lež. Nikdy se nic takového neodehrálo. Expremiér Nečas je odsouzený za křivou výpověď, takže co si o takovém člověku můžeme myslet. Má se mnou dlouhodobý problém, protože jsme rozkryli, co dělala jeho tehdejší milenka, dnes manželka, na Úřadu vlády.
Navíc nutno podotknout, že rozhovor s panem Nečasem vedl Jan Hrbáček, který o mne dlouhodobě píše negativně, takže se sešli dva mí kritici a pěkně si popovídali. Tímto rozhovorem vrcholí dehonestační kampaň pana Hrbáčka.

Chtěl jste být policejním prezidentem, řekl jste si o tu funkci Nečasovi?
Rozhodně ne.

V souvislosti s Janou Nagyovou bývá zmiňováno, že jste dostal nařízeno se ji přijet omluvit s patřičnou kyticí. Stalo se to? Setkali jste se?
Ano, setkali. Celé to začalo tak, že jsme ji chtěli pozvat na výslech. Poslali jsme obsílku, ale za chvíli se nám dostala zpětná vazba z Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), že pan premiér zuří, co jsme si to dovolili ji vůbec pozvat a že mám koupit kytku a jít se jí do Hrzánského paláce (jedna z budov Úřadu vlády, kde obvykle sídlí budoucí premiér před oficiálním nástupem do úřadu. Pak „sedí“ ve Strakově akademii – pozn. red.) omluvit. Já jsem ostentativně řekl, že se nikdy nikomu omlouvat nebudu za to, že děláme, co nám přísluší.
Tehdy jsme prověřovali statisícové odměny asistentky pana premiéra paní Nečasové. On je obhajoval slovy, že „dře jako kůň“. V té souvislosti jsme prověřovali úniky z Úřadu vlády a proto jsme s paní Nagyovou potřebovali mluvit. Klasicky jsme ji pozvali – jako běžného občana – i ten detektiv to tak bral a vrátilo se nám to zpátky, že se mám jít s kytkou omluvit. Tak jsem se s paní Nagyovou potkal, ale s žádnou kytkou, nebo něčím podobným.

A šel jste na Úřad vlády?
Ne, šel jsem do Hrzánského paláce s tím, že se jdu domluvit, že skutečně půjde vypovídat tak, jak bylo v obsílce. Ale skutečně ne s kytkou.

A s kabelkou, jak se říká o některých podnikatelích?
To rozhodně ne.

Potkali jste se někdy osobně s tehdejším panem premiérem Nečasem?
Asi jednou. Tehdy ještě s ředitelem Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK). Ale nebylo to o té kauze.
Propojení paní Nagyové a pana premiéra bylo tak silné, že to nemělo obdoby. Úkolování vojenského zpravodajství, sledování tehdejší manželky premiéra a dalších lidí, rozhodování o lidech, kteří mohou k premiérovi a kasírování za to. Seděli jsme nad tím hodně dlouho, jestli to není „jen“ zneužití pravomoci jedné úřednice, ale to od premiéra nešlo oddělit. Takže to nebylo o premiérovi, nebylo to o úřadu vlády, bylo to o úřednici, která se chovala tak, jak se chovala. To, že její chování vedlo k pádu vlády, za to nemůže policie ani Šlachta. To si přeci musí každý uvědomit.

Zásah na Úřadu vlády je vám asi nejvíc z vaší kariéry vyčítán. Za pár dní to bude 7 let. Říká se, že se díky vám dostal k veslu premiér Babiš, že jste zničili zavedené parlamentní pořádky a podobně.
Realizace na úřadu vlády nikdy nebyla o Nečasovi. Nikdy nebyla žádná technika na Úřadu vlády použita. S panem premiérem neměl tento zásah nic společného. Nesmysl je, že bychom něco umetali Andreji Babišovi. Ta kauza začínala v roce 2011. O Babišovi tehdy nebylo ani slova. Ať mi jeden člověk ukáže na propojení Babiše s touto kauzou. My jsme neházeli voličům lístky do uren. Ani jsme nedokazovali trestnou činnost premiéra. Nemluvili jsme o něm. Bylo to o paní Janě Nagyové a její činnosti. To vůbec nebylo o premiérovi. A to, že je byl Nečas s paní Nagyovou propojeni více, než šéf s asistentkou, to přeci není moje vina. Když se člověk podívá na to, co bylo řečeno u soudu, o tom, co, kdo a jak řídil, tak jestli si někdo myslí, že takto má fungovat vláda, to je jejich věc. A jestli se vám, jako novináři, bude líbit, že vás bude třeba sledovat vojenské zpravodajství, protože si to u té služby objednal nějaký úředník, co vás nemá rád, tak to jste velký frajer.

Ale obecně se říká, že Šlachta a jeho důstojníci shodili vládu Petra Nečase.
Ale to říkáte vy, novináři. Proto jsem rád, že jsem to mohl v knížce vysvětlit. Vždy někdo říkal: „Vy jste poslouchali premiéra, vy jste něco…“. Znovu opakuji – o premiéra nikdy nešlo. To, že Nečas měl nějak nastavené rozhodovací procesy, kdo k němu může a kdo ne, což se ukázalo u soudu, tak je čistě jeho věc.
Když se na tu dobu podívám s odstupem času jako občan, tak si kladu zásadní otázky. V jaké zemi jsme to vlastně v době premiérování Petra Nečase žili? Předseda vlády se schovával před vnějším světem pod sukněmi své milenky. Hospodářská a personální politika vlády se tvořila v garáži soudem trestaného šmelináře, který si odseděl několik let v base. Tajná služba šmírovala manželku premiéra na pokyn jeho milenky. Česko prodělalo zbytečně kvůli Nečasově vládě dvě hospodářské recese, přestože sousední Polsko ekonomicky rostlo i v období finanční krize.
Nečas je v podstatě lidsky zbabělý slaboch. Pokud říká, že policie dělala v době jeho premiérování nějaké nezákonné věci a on to věděl či měl o tom jakési indicie, měl jako předseda vlády jednat. V podstatě říká, děly se nezákonnosti a já jsem byl takový “sráč”, že jsem tomu z pozice premiéra jen nečinně přihlížel, protože jsem vystrašený slaboch. Pokud by měl člověk brát vážně jeho vyjádření pro Českou justici, musel by je chápat především jako totální přiznání selhání Petra Nečase v pozici předsedy vlády. Jenže Nečas lže a policie zákon neporušovala.
Nečas nepochopil, že se změnila doba. Premiéři a prezidenti v demokratických zemích dnes již nejsou nedotknutelní. Začaly pro ně platit zákony jako pro všechny ostatní smrtelníky. Vidíme to v posledních letech ve Francii, Itálii, Izraeli a jiných zemích, kde se musí politici zodpovídat před trestními tribunály, pokud se něčeho nezákonného dopustili. Stará garda politiků na to nebyla zvyklá, nelíbí se jí to, brání se, ale není ji to nic platné. Nečas byl králem kmotrů, které mu opečovávala jeho milenka. To nemělo s demokratickou politikou nic společného.

Zákrok jste obhajovali na dnes už legendární tiskové konferenci, kde jste řekli, že bylo zajištěno zlato, peníze apod. Zpětným pohledem, nebyla to chyba? Nebyli jste unáhlení, nejednali jste v emocích?
To jsou naprosto nesmyslné otázky. Přesně to odpovídá tónu Ekonomického deníku a pana Hrbáčka. 150 kg zlata bylo zajištěné, věc je teď u soudu a je to kauza Romana Janouška.
Nad organizací samotné tiskovky jsme seděli velice dlouho se státními zástupci a dalšími lidmi. Když si tu tiskovku teď pustíte a podíváte se, jak jsem na ní mluvil, řekl jsem to, co jsme říkali v jiných případech. Když byl ministrem vnitra Ivan Langer tak říkal, že se Policie a její práce musí prezentovat. Procházeli jsme mediálními tréninky a já nevím čím vším. To, že jsem řekl, že se na akci podílelo 400 policistů a zajistili jsme 150 kg zlata, tak to rezonovalo v médiích. Ale když jsme byli na realizaci třeba tři dny, tak se ti lidé musí točit, proto to číslo bylo tak velké. To už nikdo nereflektoval. Do té doby byly tiskovky dělány stejně. Od té doby už nikdy, protože se to všechno změnilo. Mluvčí ÚOOZ Pavel Hanták vystoupil, myslím, druhý den po realizaci, a řekl novinářům, dá se říct, že jim nic neřekne. To byl pěkný „průser“. Miroslava Němcová z ODS řekla, že je skandální, že jsme nic neřekli atd. Chtěli jsme tedy udělat tiskovku, kde řekneme, co můžeme a tím to budeme mít odbyto. Kde byla hranice toho, o čem informovat, to nikdo neuměl říct.

Je to krizová komunikace, která se hodnotí zpětně. Jak ji hodnotíte s odstupem času?
Takový „průser“, co byl tam, to jsem už nikdy nezažil. To bylo něco strašného. Člověk něco řekl a nevěděl, jestli to bude moc, nebo málo. Když se na to podívám dnes, tak bych asi nevylezl.

Co si myslíte, o tom, že se nechali úkolovat pánové Páleník nebo Kovanda?
Nechápu to. Pan Kovanda byl opravdu hrdina – voják. Pana Páleníka se nebojím nazvat šíbrem. Byl schopen vyjednávat s každým o čemkoliv. Jestli Jana Nagyová tlačila, že se Páleník musí stát šéfem NKÚ, tak premiér Nečas jí jen odpovídal, že teď politicky není tak silný, aby to prosadil. Proto ho udělali ředitelem státních hmotných rezerv, aby dostal alespoň něco. Takto má fungovat stát? To je přeci strašný. A využíval vojenské zpravodajství i v době, kdy na něm nebyl. To není úplně normální. Každý si to musí vyhodnotit. Teď otázka vám, když teď nějaký policista – čistě hypoteticky vzato „sejme“ premiéra Babiše a Okamura následně vyhraje volby a stane se premiérem, tak za to může ten policista?

Nemůže. Ale sám víte, že jsou mediální zkratky. Já neříkám, že vy za to můžete, ale že se to říká.
Ano a to je i ten důvod, proč jsem psal knihu. Abych to vysvětlil. Média, a vy to víte sám, protože se v mediálním světě pohybujete, většinou píší to, co chtějí jejich vydavatelé.
Opakuji to pořád dokola. My jsme neposlouchali premiéra, nebyla technika u premiéra, nešlo o premiéra. To, že je teď odsouzený za křivé svědectví, to je jiná věc, která nemá s původním případem nic společného. Na druhou stranu jenom to úkolování vojáků, které se potvrdilo a to, že zprávy Bezpečnostní informační služby určené premiérovi se dostávaly kam neměly, to jsou věci, které by v normálním demokratickém státě neměly nikomu procházet. To, že jsme se po sedmi letech posunuli někam jinam a že máme stíhaného premiéra, je další level, se kterým nesouhlasím.

V některých případech je vám vyčítáno, že jste na ÚOOZ postupovali nestandardně. Například se mluví o skryté prohlídce vozidla bez povolení soudce, kterou provedli vaši podřízení v kauze Beretta. Považujete za zákonný operativní prostředek nasazení odposlechu do vozu na základě povolení jen státního zástupce, nikoliv soudce?
Měli jsme povolení státní zástupkyně paní doktorky Bradáčové. Soudkyně nechtěla vydat povolení právě z toho důvodu, že dle jejího názoru nemělo být povolení soudu, ale státního zástupce Teď je to právní bitva, která je až u ústavního soudu, jestli to mělo být tak, nebo tak. Ale my jsme nic nenasadili protizákonně. Bylo to s povolením státního zástupce. Bez toho by to ani nešlo.

Podílel jste se po svém odchodu do civilu na akcích namířených proti únikům z policie v Brně, jak tvrdí svědci? Stýkal jste se kvůli tomu se žalobci Vrchního státního zastupitelství?
To šíří Váš kolega Hrbáček a já bych to označil za bludy a sprosté lži. Já jsem se o akci v Brně, že byla spuštěná, dozvěděl z médií. Byl jsem v autě, na služební cestě na celní správě. Pravda je, že jsem byl na začátku této kauzy. Protože jsem ji ještě na ÚOOZ začal rozpracovávat. V Brně se totiž dlouhou dobu nedařilo nic vyšetřit a my jsme hledali důvod proč. Tehdy to bylo tak, že se podezřelí vždy dostali k informacím o tom, že na ně byla nasazená odposlechová technika. A to byl začátek kauzy Work. Pro mě skončila mým odchodem z ÚOOZ v roce 2016. Od té doby jsem nebyl s nikým v kontaktu, neměl jsem žádné informace a nic jsem neřídil. Jestli někdo dokáže, že jsem měl někde být jinde, něco řídit a měl jsem být nějaký svědek, tak určitě vyvodím jasné důsledky. Lidi si hrají s informacemi a jsou to lidé, kteří donáší informace vašemu panu Hrbáčkovi a tím co mu donáší, hrají svoji hru.

Zajímá mě jedna věc, která se týká Vašeho celního období. Psalo se o tom, že vám vojáci z 601. skupiny speciálních sil sledovali podezřelé.
To byla také kauza, která hýbala mediálním světem Ekonomického deníku. Pak se dostala až na půdu poslanecké sněmovny, kde jsme to vysvětlovali. Odstartoval to únik informací z Generálního štábu Armády ČR. Věděli jsme o jednom prostoru, kde se scházeli podezřelí, ale my jsme nemohli sledovat. Vyplýtvali jsme všechny možnosti sledování. Znám samozřejmě možnosti policie, takže jsem věděl, že ta to také neumí. Ptali jsme se tedy armády jestli to umí nebo neumí sledovat. Ale ne, že to bude sledovat a důkazně dokumentovat. Ale jestli je ten prostor schopen někdo technicky odsledovat. To znamená dostat tu techniku do prostoru, který jsme měli povoleno sledovat a ne provádět faktické sledování a vyhodnocovat záznamy ze sledování. Kolegové na celní správě napsali žádost na armádu. Ta byla špatně, vojáci ji poslali zpátky, že nic takového nemůžou dělat protože Celní správa si neuvědomuje, že 601. skupina už není policejní orgán, jako byla když byla pod Vojenským zpravodajstvím. Celá věc je teď u soudu. Důležitá informace je ta, že soudkyně připustila veškeré důkazy, které jsou ve spisu.
Advokáti po těch článcích napadali úplně každý provedený úkon. Takže z mého pohledu je důležité, že soudkyně se všemi důkazy souhlasila. Uvidíme, jak to teď dopadne. Kdybychom předložili protokol o sledování vojáky ze 601. skupiny, soudce by podle toho nemohl nikoho odsoudit. Ale nic takového nebylo.
Mě mrzí, že z lidí co na tom pracovali se dělají téměř zločinci. Po vašich článcích se toho chytli politici, paní Černochová, pan Žáček a honili si na tom vlastní triko. O ničem jiném to nebylo. Ale ti lidé pracují pro stát, nejsou zločinci, naopak se ty zločince snaží odhalit. Pokud to rozhodnutí soudu bude, že je to zákonné a bude to odsouzené, tak si myslím, že váš novinář a ti dva politici by se těm lidem z celní správy měli omluvit.

Vy teď prožíváte období, které jste dosud neznal. Jste mimo bezpečnostní složky, kde jste strávil 30 let. Začal po odchodu ze státní služby nový život po životě? Jaké to teď je?
Dá se říct, že do března jsem to úplně nevnímal, protože jsme pracovali na knížce. Jestli se to povedlo, mohou čtenáři posoudit sami. Kniha se prodává nad očekávání dobře, rozjíždíme sérii setkání po republice, na která se moc těším. Pro mě to byla zcela nová a také velice náročná zkušenost, protože žádný spisovatel nejsem. S Pepou Klímou (spoluautorem knihy – pozn. red.) jsme si vyměňovali docela často maily a úplně jsme se neshodovali v tom, jaká je hodnota které informace. Protože jiná je novinářská a jiná policejní.
Od března si ten jiný život uvědomuji. Opravoval jsem domek. Dělám věci, které jsem nestíhal těch 17 let na pražské ubytovně. Pomáhám mámě s tím, co potřebuje. Musím říct, že příjemné, že nad sebou nemám nikoho, kdo by mi organizoval život, což jsem měl třicet let. Druhá věc, která mi hodně vadí, je, že zatím nikam nepatřím. To mě hodně ubíjí. Byl jsem pořád zvyklý na pracovní zápřah a najednou to není.

Politika? Uvidí se během pár týdnů

A co budete dělat do budoucna? Kolega Hrbáček už v září napsal, že půjdete do politiky, že budete asi kandidovat v regionálních volbách, čili krajských. Nedávno o tom psala MF DNES. Půjdete tedy do politiky?
Vážně o tom přemýšlím. Myslím, že během několika týdnů padne konečné rozhodnutí. Čekal jsem také na to, jak se bude kniha prodávat a jak se mnou budou lidé komunikovat. Pro mě je hodně důležité, jak to všechno lidé berou, a taky jak se tváří moje okolí. Politika je pro mě hlavně o lidech, které máte kolem sebe. Možná to bude další směr, kterým buď půjdu, anebo se úplně stáhnu. Ale to, co se psalo, není moc pravda. Když se teď vaši čtenáři podívají zpátky na článek, o kterém jste se zmínil, tak se tam píše, že jednám s Michalem Haškem, regionální strana a já nevím, co všechno. Tak to není pravda. I z toho, co teď psala MF DNES, je pravda tak 30%.

A můžete tedy říct, co je pravda?
Ne, zatím bych to nechal být. Jak říkám přemýšlím, co budu dělat dál.

Vrátil jste se do rodného města, jste mediálně známý, všichni vás pozdraví. Jaký je to pocit?
Já jsem v Praze nikdy nechtěl žít a nežil jsem tam. Proto jsem byl stále na ubytovně. Ne kvůli tomu, že bych nedostal byt. Mohl jsem tam bydlet a za ty roky jsem si mohl sehnat byt. Pořád se někde opakuje, že jsem žil na ubytovně a mluví se o mně jako o asociálovi. Ale o tom to nebylo. Snažil jsem se svou práci dělat od rána do večera a vždycky jsem věděl, že se chci vrátit sem na Moravu. Pohořelice jsou malé městečko, velice příjemné. Lidé mě tu vnímají pozitivně. Odchod byl i jednodušší v roce 2016, díky střetu s ministrem Chovancem kvůli reorganizaci policie. Tehdy jsem říkal, že jeho kroky povedou k odchodu policajtů s historickou znalostí, a tím pádem některé kauzy půjdou k ledu. Teď se ukazuje, že jsem měl pravdu. Nechtěl jsem akceptovat, co vymysleli, a tak jsem raději odešel. Odcházelo se mi lehčeji, protože jsem věděl, že se chci vrátit sem. Mám tu domek, jsem blíž mámě, abych jí pomohl, a budu tu vegetovat a žít. A lidé jsou tu na mě velmi příjemní.

Zmínil jste maminku. Jste teď využívaným synem, co se týče prací okolo domu?
To je jasné. Máma je tu sama, otec zemřel přes osmi lety. I když váš kolega Jan Hrbáček ze mě udělal sirotka, tak jsem jím nebyl. Otec zemřel před osmi, devíti lety. Máma zůstala sama a já se vrátil jako jediný syn. Jeden brácha žije v Praze, druhý ve Švédsku, takže je to na mně. Zahrádka, byt, renovace, opravy… to vše teď doháním. Ale myslím, že každý člověk, který má stárnoucí rodiče, tohle pozná.

Sedíme v hospodě, která je vaším domácím podnikem. Vzpomínám na jedno setkání v Brně, kde jste si chtěl zásadně sednout do rohu zahrádky. Opět sedíme v rohu. Jsou to policejní návyky? Mít krytá záda, vidět na vstup, kdo vychází z toalety.
Je to tím. Sice už nejsem policajt, ale pořád mám nějaké zásady, kterými jsem celou dobu žil. I když si říkám, že už bych to neměl dělat, pořád jedu a dívám se okolo sebe, sedím v rohu místnosti, i když je to třeba zbytečné. Pořád to v sobě mám. Myslím si, že každý, kdo si tímto prošel, se podobných návyků těžko zbavuje.

Vzal jste si z vašeho hojně medializovaného odchodu od policie nějaké ponaučení?
Jsem rád, že jsem nepodlehl atmosféře kolem reorganizace policie ministra Chovance a odešel jsem z ÚOOZ. Ta doba byla velmi těžká. Byl jsem klasický workoholik. Asi největší ranou pro mě byla politizace toho všeho. Já jsem počítal s tím, že musí přijít odchod, už po kauze Nagyová. Dnešním pohledem jsem nějakou dobu ve funkci ředitele ÚOOZ jen přežíval. Zklamání je, že se našlo dost lidí, kteří se ode mne odvrátili, i když jsem je považoval za férové a kamarádské. Když zjistíte, že lidi, se kterými jste obrazně řečeno „žrali“ z jedné misky, si během týdne chodí říkat o fleky politikům, tak to je velké rozčarování. Společně jsme budovali Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a táhli za jeden provaz. ÚOOZ nebyl Šlachta. Ano, dělal ředitele, zajišťoval nějaká nastavení, podmínky, ale Šlachta neposlouchal Nagyovou, neprováděl úkony v kauze Vidkun. To bylo 500 lidí, kteří nějak fungovali sami. A pak najednou odejdete z funkce a zůstanou tři, čtyři lidi, na které se můžete obrátit. To byla pro mě asi po roce 2016 největší rána.

Petr Nečas u soudu Reprofoto: ČT

Když jste mluvil o náročnosti práce na knize, je vyprodaná, má úspěch, dělají se dotisky… Ozvali se i lidé, kterým se to nelíbí? A zpětně její vydání hodnotíte jako dobrý krok?
Po roce 2016 jsem o tom vůbec neuvažoval. Zastával jsem názor, že některé věci prostě do médií nepatří, že špinavé prádlo policie by se nemělo prát na veřejnosti  K rozhodnutí napsat knihu jsem dospěl až časem, když jsem si uvědomil, že pokud se veřejnost nedozví pravdu o všech těch kauzách jako Bereta, Vidkun, lihová mafie Radka Březiny, kauzách zabývajících se extrémismem, které se dlouhodobě někteří politici a novináři snažili veřejnosti předkládat zkresleně a pokřiveně, bude se na naši práci, tedy práci bývalého ÚOOZ hledět neobjektivně. Ti politici a novináři v čele s prolhaným pisálkem Hrbáčkem se totiž cíleně po dlouhou dobu snaží z obviněných v těch kauzách dělat v podstatě oběti jakési policejní zvůle Šlachty a jeho lidí z ÚOOZ, bagatelizovat jejich trestnou činnost a z poctivých policistů, kteří na těch případech pracovali často bez nároku na mzdu nad rámec pracovní doby, dělat fakticky zločince.  Dalším důvodem pak byla ta skutečnost, že se bezezbytku naplnilo to, co jsme tvrdili, že se stane po Chovancově a Tuhého reorganizaci policie v roce 2016. Chtěl jsem, aby se vědělo, že to co jsme my v té době tvrdili se opravdu stalo. Od policie odešla spousta zkušených policistů, práce na rozpracovaných kauzách se zpomalila či úplně zastavila, nové kauzy nejsou rozpracovávány atd. Pokud vím, už se chystá reorganizace další, která má podle vedení policie a MV zlepšit nedobrý stav na NCOZ a práci na těch nejzávažnějších kauzách. Bohužel já o tomto cíli nejsem objektivně přesvědčen.

Je běžné, že policisté kauzy moc nevysvětlují. Zvlášť pokud nemají povolení od nadřízených. Takže jste spíš nemohl mluvit, ne že vám to nebylo dovoleno.
Ano, máte pravdu. Vezměte třeba rok 2013. To byla Nagyová. Nečas mě nazval gestapákem a já nevím, čím vším. Začal říkat, že můžu za lihovou kauzu, že to je za to, že jsem si řekl o funkci policejního prezidenta a podobné věci. Já jsem šel za policejním prezidentem Martinem Červíčkem, který je dnes senátorem. Víme, že jeho dosazení do funkce policejního prezidenta byla samozřejmě politická volba. Říkám mu Martine, svolejte bezpečnostní výbor poslanecké sněmovny, já přijdu, vše vysvětlím, ukážeme záznam, že  Nečas neříká pravdu, a že zákrok byl korektní. Nikdo na nás nereflektoval, nemohli jsme to nikde vysvětlit. Vždy jsem říkal, že nebudu jako Honza Kubice, že bych šel s nějakou zprávou do parlamentu. Ale v roce 2013 jsem se dostal do stavu, že, abych ten útvar ochránil, tak bych tam šel. Nikdo z vedení policie se mnou mluvit nechtěl, nechtěli nic slyšet. A mám záznamy, že jsem je žádal o to, aby mne vyslechli. Chtěl jsem, aby poslanci věděli, že jsme se nechovali jako gestapo, ani nikdo po nikom nešlapal. Proto jsem udělal krok, který zpětně beru jako zoufalý, kdy jsem 22. 12. 2013 zveřejnil záznam ze zatýkání v Otázkách Václava Moravce.

Myslíte si, že zveřejnění byl dobrý krok? Konzultoval jste ho třeba s mluvčím ÚOOZ Pavlem Hantákem?
Ne. S nikým jsem to nekonzultoval. Mluvčí Pavel Hanták, se o tom dozvěděl, až když byl záznam venku. Byla to má odpovědnost, kterou jsem chtěl nést zcela sám. Vzal jsem všechno na sebe a nikdo do toho nevtáhl. Ani Červíčka, prostě nikoho. Pavel Hanták mi akorát řekl, že z toho bude takový „průser“, že se z toho všichni pos….e. A ono to tak dopadlo. Dostal jsem pokutu. Z dnešního pohledu to byl možná zoufalý krok. Nevěděl jsem, co mám dělat, když nadřízení o tom nechtěli slyšet. Musel jsem bránit svoje lidi. Policejní prezident na mě dlabal, ministr vnitra taky. Nikdo se mnou nechtěl mluvit, tak co jsem měl dělat?

Čím si to zpětně vysvětlujete? Bylo to tím, že šlo o politicky citlivou věc, tak se tím nechtěli zabývat? Policejní prezident je politická figura. Samozřejmě není politik, ale dosazený politiky a musí se odpovídat ministrovi, nese on hlavu na špalek za celou policii.
Policejní prezident je politická funkce, a i náměstci policejního prezidenta. To říkám dlouhodobě a je to uvedeno i v knize. Byl jsem při tom, když si vládní strany rozdělovaly jednotlivé náměstky na policejní prezídium. Kdo kde bude, kdo bude mít kriminálku, a tak. My jsme z operativních úkonů věděli, jakým způsobem se Martin Červíček do funkce dostal, a kdo za ním stojí. Já si myslím, že u něj nebyla šance uspět, protože se nás zkrátka nemohl zastat, aniž by si nenaštval ty, kteří ho udělali policejním prezidentem. Nutno ale podotknout, že se Martin Červíček coby policejní prezident v řadě jiných případů zachoval velice dobře.

Já jsem spíš myslel, že si vás mohl vyslechnout a vědět.
On si mě vyslechl, ale to bylo všechno. Neudělal nic. Proto jsem já udělal ten kaskadérský kousek s Otázkami Václava Moravce. To, že jsem se nemohl dosud vyjádřit k řadě věcí, byly důvody, proč jsem se rozhodl knihu napsat. Teď mne těší, že je o ni tak velký zájem. Řadu lidí jsem naštval, to je pravda. Někteří mi už i vyhrožovali žalobami, že jsem se o nich zmínil. Ale s tím jsem počítal.

Foto: archiv ÚOOZ

Bylo těžké sehnat nakladatele?
Vyšel článek, že knihu vydává Euromedia, a jejím spoluvlastníkem je přes nějaké investiční společnosti Daniel Křetínský. Tedy člověk, kterého jsem v době, kdy jsem byl policajtem vyšetřoval, mi vydává knihu. Tak to není. Když jsem se domluvil s Pepou Klímou, který u Euromedie dlouhodobě vydává své knihy, bylo logické, že i naše společná knížka vyjde v tomto vydavatelství. Já jsem o fungování knižního byznysu nic nevěděl, a tak jsem se svěřil do rukou odborníka.
Zrovna o Danielu Křetínském je v knížce i psáno, že docházel, a zrovna tak nosil dárky, na Úřad vlády. Já jsem se opravdu s nikým nepáral. No a i přesto, že pan Křetínský je spolumajitel vydavatelství, tak knížka vyšla. Nelituji toho, že jsme to napsali. Ohlas je. Lidi mi píší, že až teď vidí, co jsme prožili, čím jsme procházeli a že dosud vůbec netušili, jak to fakticky bylo v těch kauzách a při reorganizaci v roce 2016.
Samozřejmě počítám s tím, že se někteří zmiňovaní mohou bránit u soudu, jak již avizovali. Musí ale počítat s tím, že pokud půjdou k soudu, tak se budu bránit  a budu dokladovat každé slovo, co jsem napsal.  Bude na soudu, aby to rozsekl. Dával jsem si pozor hlavně na utajované skutečnosti, abych něco nevyzradil. Řešil jsem to s advokátem a šel jsem po nejzazší hraně, na které jsem ještě mohl být. Chtěl jsem totiž, aby v knížce byly odhaleny věci, které byly dosud skryty nebo byly veřejnosti lživě předkládány a zároveň aby to nebyla žádná Šlachtova zpráva. Někdo napsal, že je pro mě ta kniha moc pozitivní, že to je jako PR, ale já jen odpovídal na otázky novináře Klímy.
Ze začátku se mi nelíbila jeho  podmínka, že v té knize bude příloha, a v ní se vůči mě vyjádří všichni lidé, o kterých mluvím. Nakonec tam je, takže se vyjadřuje Ivan Langer a řada dalších. Teď vidím ten nápad Pepy Klímy jako dobrý. Pan Nečas tu možnost měl také a nevyužil jí.

Bývalý ministr vnitra Ivan Langer také vydal knihu. Četl jste ji?
Ne. Kdy?

V roce 2016. V síti se jmenuje. Tak jsem se chtěl zeptat, co si o ní teď, jako spoluautor myslíte.
Já nejsem spisovatel a už žádnou knížku psát nebudu. To slibuji. Určitě. K Ivanu Langerovi můžu říct akorát tolik, že se ke mně vyjadřuje, dehonestuje mne. Ivan Langer byl ministrem vnitra, když jsem nastupoval jako ředitel na ÚOOZ. Ale já jsem to nevnímal tak, že když jsem za něj nastoupil na vysoký post v policie, tak mě vlastní. Takže to, že jsem pak ve Vidkunu měli Ivana Langera, přece nemohlo být tak, že Robert Šlachta poběží a řekne, Ivane Langere, ty jsi byl u toho, když jsem se stal ředitelem, tak  bacha, bude se u tebe dělat domovní prohlídka. Policie tak nemůže fungovat. Oni mi dávají za zlé, že mě snad dostal do funkce  a já jsem si dovolil proti němu nějak zasahovat. Přeci jestli je ten člověk podezřelý a soud nařídí domovní prohlídku,tak ji zrealizujeme. Policie má sloužit občanům a ne politikům.
Ve většině kauz, kterými jsme prošli, jsou ústavní stížnosti. Zatím se ale žádná nepotvrdila. To, že ÚOOZ jako útvar skončil po kauzách Vidkun a Beretta, mělo za důsledek, že se nevyhodnotily věci, které by se měly vyhodnotit, protože všichni zpracovatelé, kteří tam byli, odešli: To, co je teď u soudu jako Vidkun je light verze, toho, co jsme měli nasbíráno za informace. Mělo by to být úplně jinak a skončit úplně jinak. Mohu jenom litovat, že lidé, kteří tyto informace měli a na těchto kauzách dělali, tak už je nedotáhli. To byl cíl celé reorganizace policie. Už tehdy jsem upozorňoval, že ty kauzy budou přesně takto dopadat.

Odešel jste od policie, děláte domácí práce u sebe, u maminky, napsal jste knihu, máte ještě nějakou práci, ze které financujete svoje aktivity?
Mám výsluhu, měl jsem našetřeno, nemám rodinu, děti, žil jsem na ubytovně. Od příštího týdne začínáme s knihou objíždět nějaké akce, kde o ně mají zájem. Ale já to dělám zadarmo a vůbec nikdo z občanů, kteří na to půjdou, nebudou nic platit.

O výsluze a odměnách u Celní správy jsme psali. Jaká je tedy její výše?
To se dá jednoduše spočítat, ale rozhodně není pravda, že jsem měl nejvyšší odměny u celní správy, aby se mi zvýšila výsluha, jak psal Váš kolega. Když jsem viděl ten žebříček odměn, tak přední místa mně určitě nepatřila. Takže snahy pana Hrbáčka vzbudit závist, že Šlachta má nejvyšší rentu, jsou nesmyslné.
Ekonomický deník se mi dlouhodobě věnuje a já bych chtěl čtenářům jen říct, pokud si to vůbec uvědomují, že od roku 2018 váš redaktor pan Hrbáček o mě napsal 64 článků. Všechny jsou negativní. Z celkového jeho počtu 264 článků, které napsal pro celý Ekonomický deník, tak 64 článků bylo jenom o mě, o ÚOOZ, celní správě. Což je samozřejmě zajímavé. A možná by bylo dobře, kdyby se vaši čtenáři podívali na ty články a zamysleli se, co v nich je pravda a jaký je pak výstup. Jestli to, co ty články tvrdily, je pravda, nebo se to vůbec nějak zakládá na pravdě. K panu Hrbáčkovi bych jen podotkl, že by bylo dobré se podívat do roku 2012, 13, kdy byla kauza soudce Havlína – a já ni upozorňuji v knížce – na vystupování vašeho pana redaktora Hrbáčka a jeho roli v tomto případu. Hrbáček psal lživé články za určité protislužby. Což bylo naším útvarem zadokumentováno. Proto si musím klást otázku, proč jsem teď já jeho středobodem zájmu. Já to vím naprosto přesně, proč to je a doufám, že to budu schopen brzy dokázat. Vím, že mám mnoho bohatých nepřátel. Ještě bych se krátce vyjádřil k rozhovoru Hrbáčka s Nečasem. Nejsem sice žádný odborník, ale když jsem si jej přečetl, bylo mi zcela jasné, že ten, kdo odpovídal byl fakticky i ten, kdo kladl otázky. Způsob Hrbáčkovy „práce“ je podle mě úplným dnem, kam až může novinář klesnout.

Jiří Reichl

Text je převzat z portálu Ekonomický deník, který je součástí vydavatelství Media Network, stejně jako Česká justice.