NSS: Není úkolem správních soudů, aby bránily státní úředníky nad rámec zákona

Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl kasační stížnost bývalého náměstka na ministerstvu zemědělství Jiřího Jirsy proti změně uspořádání úřadu Foto: archiv

Správní soudy nemohou posuzovat efektivitu a účelnost změn, které provádí vláda ve státní službě, ani nemohou suplovat vůli zákonodárce a poskytovat úředníkům vyšší míru ochrany, něž jakou mají ze zákona. Stejně tak nelze z politické příslušnosti dovozovat diskriminaci a zvláštní ochranu v řízení před soudy obrácením důkazního břemene. Rozhodl tak Nejvyšší správní soud (NSS), který minulý týden zamítl kasační stížnost bývalého náměstka Ministerstva zemědělství (MZ) Jiřího Jirsy.

Jiří Jirsa byl z pozice náměstka odvolán 28. února 2018 s účinností od 19. března téhož roku a přeřazen na vedoucího oddělení správy budov MZ s měsíčním platem 76 tis. Kč. Jirsa se proti odvolání z funkce bránil jak odvoláním k nadřízenému orgánu v rámci státní služby, tak posléze správní žalobou u Městského soudu v Praze (MS), která byla v říjnu minulého roku zamítnuta.

MS, s odkazem na rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2019 (č. j. 8 Ads 301/2018), posuzoval, zda k systemizaci a souvisejícím změnám došlo zákonným způsobem, zda sledovaly legitimní cíl a zda nejsou dány konkrétní okolnosti svědčící o účelovosti zvoleného postupu či o šikanózním nebo diskriminačním jednání ze strany služebních orgánů. Vázán předchozí judikaturou tak neposuzoval, zda zvolená organizační struktura byla efektivní a zda neexistovala vhodnější varianta.

Legitimní cíl systemizace soud dovodil z e-mailu ministra zemědělství zaměstnancům, v němž uvedl, že personální změny činí na základě přání předsedy vlády, který žádá úspory a organizační změny. Naopak Jirsa ničím nedoložil, že hlavní důvod systemizace byl svojí povahou diskriminační, kdy měli být primárně odejiti vedoucí činitelé z jiných politický stran. MS také odmítl tvrzení, že by byl nezákonný postup vlády měnit již jednou schválenou systemizaci.

Minulý týden pak NSS rozhodnutí MS potvrdil, když odmítl Jirsovu kasační stížnost.

Podle NSS má vláda jako vrcholný orgán výkonné moci pro uplatnění vlastní představy o podobě, efektivitě a nákladnosti organizace státní služby vytvořen široký prostor, v jehož rámci může rozhodovat také o snížení celkového počtu státních zaměstnanců a jejich představených. Zákon o státní službě neposkytuje jistotu zachování stávajícího služebního místa: v případě schválení nové systemizace umožňuje změnit služební zařazení státních zaměstnanců i služební poměr z organizačních důvodů ukončit. V tom se podle názoru NSS zákon o státní službě neodlišuje od zákona o vojácích z povolání, podle něhož musí být voják propuštěn ze služebního poměru, pokud pro něho není v důsledku organizačních změn jiné služební zařazení. Také podle zákoníku práce může být dána výpověď zaměstnanci pro nadbytečnost.

„Nejvyšší správní soud přitom nepovažuje za potřebné zaujímat v tomto směru striktnější přístup oproti pracovněprávní oblasti ani s ohledem na jeden z účelů zákona o státní službě, jenž spočívá v zajištění vyšší nezávislosti státní služby na politické moci, čehož se domáhá stěžovatel v příslušné kasační námitce. Jestliže totiž zákonodárce i při vědomí uvedeného cíle zákona o státní službě umožnil schvalovat novou organizaci služebních úřadů a v návaznosti na ni snižovat počet služebních míst představených a dalších státních zaměstnanců obdobným způsobem jako v pracovněprávních vztazích, pak i správní soudy musejí platnou právní úpravu respektovat a nemohou poskytovat širší ochranu těmto osobám před ztrátou jejich dosavadního postavení v hierarchii státní služby,“ konstatuje se v rozhodnutí senátu ve složení Jiří Palla (předseda) a soudců Aleše Roztočila a Petry Weissové.

NSS přisvědčil MS v tom, že nepříslušní správním soudům, aby posuzovaly vhodnost a efektivitu konkrétních zvolených řešení systemizace, jinak by vykročily ze svých pravomocí. Mají pouze zjišťovat, zda byl dodržen zákon a změny nebyly činěny účelově. „Nicméně nastavení jednotlivých aspektů organizační struktury státní služby představuje jeden ze způsobů vládnutí, při němž vrcholný orgán výkonné moci může realizovat svou vlastní představu o optimálním a hospodárném výkonu působnosti služebních úřadů a případně pružně reagovat na změny, které nastaly po schválení předchozí systemizace. Do této úvahy nepřísluší správní justici s výjimkou excesů zasahovat, neboť v opačném případě by si přisvojila roli rozhodovat s konečnou platností o způsobu organizace státní služby, což je výsostná pravomoc exekutivy,“ stojí v odůvodnění NSS.

Podle NSS byl postup vlády v roce 2017 při schvalování systemizace na rok 2018, kdy byla natřikrát do konce roku měněna, sice nevhodný, ale zákonný. Zákon takový postup nezapovídá, ani nestanovuje žádnou lhůtu, s jakým předstihem má být systemizace na další rok schválena.

Problém nespatřuje NSS ani v tom, že systemizaci na rok 2018 schvalovala vláda bez důvěry Poslanecké sněmovny. Ústavní soud (ÚS) sice v nálezu z 9. února 2010 (Pl. ÚS 6/07) podle NSS stanovil jisté meze pro rozhodování takové vlády, avšak ty se vztahují podle NSS jen na rozhodnutí zásadní a nevratná. „Takovou povahu ani přesah do zákonodárné moci však proces schvalování systemizace služebních a pracovních míst nemá, neboť se jedná o standardní a výlučnou pravomoc vrcholného orgánu moci výkonné, která je odpovědná za řádný výkon působnosti všech služebních úřadů z hlediska jejich personálního a finančního zajištění. Navíc systemizace se schvaluje jen na roční období, a i po nabytí účinnosti ji lze změnit, byť jen v zákonem stanovených případech. Nejedná se tedy o exekutivní akt značného významu bez možnosti jeho nápravy,“ konstatuje se v odůvodnění rozhodnutí NSS.

NSS nepřisvědčil Jirsovi ani v tom, že by tehdejší systemizace byla vedena záměrem zbavit se politicky „nevhodných“ osob ve vedení úřadů, ani že by byl on sám diskriminován z důvodu svého politického přesvědčení. K takovému tvrzení nebyly podle NSS ve stížnosti předloženy žádné důkazy a není podle soudců ani možné postupovat podle §133a OSŘ a přenést důkazní břemeno. Na politické přesvědčení či příslušnost k politické straně nelze totiž toto ustanovení podle NSS aplikovat, vztahuje se pouze na diskriminaci z důvodu náboženství či světonázoru. A i pokud by to možné bylo, pak jsou soudci toho názoru, že by nemohlo být toto ustanovení využito. „Odlišná právní úprava důkazního břemene obsažená v tomto ustanovení totiž neznamená, že by žalobce mohl zůstat v řízení nečinný a jen tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba musí v soudním řízení nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem, přičemž neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Ve skutečnosti totiž důkazní břemeno ani v tomto případě neleží výlučně na žalovaném, a i žalobce nese své břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Teprve pokud tato břemena strana žalující unese, je následně věcí strany žalované prokázat svá tvrzení, že k diskriminaci nedošlo,“ uvedli k tomu soudci.

Petr Dimun