Pátek, 7. května, 2021

Místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk: Považuji za neudržitelné nastavení některých parametrů dovolacího řízení

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Nejvyšší soud by neměl být „továrnou na rozsudky“, ale zejména efektivně sjednocovat judikaturu a výklad právních předpisů. Myslí si to nový místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk. Česká justice se ho zeptala na priority, které by chtěl ve funkci prosazovat.

Z jakého důvodu jste přijal funkci místopředsedy Nejvyššího soudu?
K úvahám nad tím, zda se mám zapojit do řízení Nejvyššího soudu, mě začátkem roku 2017 „přinutil“ doktor Vladimír Kůrka, když přišel s tím, že by mě rád viděl jako svého nástupce ve funkci předsedy kolegia. Po krátkém rozmýšlení jsem souhlasil a o necelé dva roky později jsem se také o tuto funkci ucházel. Přestože si tehdejší předseda soudu profesor Pavel Šámal vybral mého kolegu Jana Eliáše, podpora řady soudců civilního kolegia i soudcovské rady, které se mi tehdy dostalo, pro mě byla velkým povzbuzením. Proto když se mne na podzim loňského roku předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy dotázal, zda bych byl ochoten se ujmout funkce místopředsedy soudu – samozřejmě za předpokladu, že pan prezident akceptuje jeho návrh – nebylo složité odpovědět. Se vší pokorou a odpovědností si troufám věřit, že mám čím přispět k tomu, aby Nejvyšší soud co nejlépe naplňoval své poslání.

O čem jste jednali na schůzce s prezidentem Milošem Zemanem na začátku února?
Na neformální schůzce, na níž jsem byl představen panu prezidentovi, jsme probírali obecné otázky justice. Pan prezident se především zajímal o to, s jakými představami a vizemi se o funkci místopředsedy Nejvyššího soudu ucházím.

Probíral jste je i s předsedou Petrem Angyalossym?
Nejvyšší soud, stejně jako ostatní soudy, je „monokraticky“ řízený orgán. To znamená, že je řízen předsedou, který primárně nese odpovědnost za jeho fungování. Úkolem místopředsedy je být předsedovi soudu nápomocen v plnění této role, být jeho nejbližším spolupracovníkem, jeho „pravou rukou“.  Je proto samozřejmé, že jsme s Petrem Angyalossym naše představy, vize a názory na řízení a další směřování Nejvyššího soudu probírali dříve, než mne navrhl panu prezidentovi jako vhodného kandidáta. Jsme přesvědčeni, že společně budeme tvořit „kompatibilní“ a dobře fungující tým.

A jaké představy, vize či priority tedy máte?
Dovolím si nejprve dvě poznámky. Za prvé, justice jako taková, a tím spíše pak Nejvyšší soud coby její vrcholný orgán, je velmi konzervativní složkou veřejné moci. A je to tak dobře. Jakékoliv změny, které bychom  rádi  implementovali,  by  tudíž  neměly znamenat revoluci, ale toliko – rozumnou – evoluci. A za druhé, Nejvyšší soud měl posledních deset let velmi dobrého místopředsedu, takže mám na co navazovat.
Jako jednu ze svých priorit nyní vidím především jistou revizi rozvrhu práce civilního kolegia, který je – ve své stávající podobě – poplatný dřívějším dobám. Tím nemyslím doby „předlistopadové“, nýbrž „předrekodifikační“. Společně s předsedou kolegia a civilními soudci tedy budeme hledat možné změny a úpravy tak, aby rozdělení agend a vůbec činnost kolegia více reflektovaly „nové“ civilní právo. S tím souvisí i otázky personální, tedy jednak co nejlepší využití odborných kapacit našich soudců a jednak správný výběr nových soudců. Jak těch, kteří budou v následujícím období přicházet na tzv. „stáže“, tak zejména těch, kteří by k nám měli být přidělováni na uvolněná místa.
Do budoucna považuji za neudržitelné stávající nastavení některých parametrů dovolacího řízení, jež z Nejvyššího soudu dělá „továrnu na rozsudky“, abych si vypůjčil trefný obrat předsedy Nejvyššího správního  soudu  Michala  Mazance, a do určité míry mu brání efektivně plnit svoje hlavní poslání, tj. sjednocovat judikaturu a výklad právních předpisů. V krátkodobém horizontu se chci zasadit alespoň o to, abychom pomohli odborné i laické veřejnosti se v naší judikatuře orientovat. Měli bychom vytvořit a zpřístupnit pro veřejnost tematicky utříděné přehledy významných rozhodnutí spolu s právními větami, jež by praxi pomohly při orientaci v judikatuře.
Je nutné otevřít diskusi i o významu a roli Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde o institut, jenž má svůj původ v dobách „poúnorových“ a „předlistopadových“. Věřím, že může být užitečný i dnes, byť je v evropském kontextu v této podobě spíše ojedinělý, ale musíme ho přizpůsobit potřebám dnešní společnosti.
Z pozice místopředsedy Nejvyššího soudu se hodlám zapojit i do řešení řady otázek dotýkajících se celé justice. Například bych rád i nadále spolupracoval s Ministerstvem spravedlnosti na legislativních projektech, které před námi leží, a těším se i na spolupráci s vrchními a krajskými soudy.

Slavnostní jmenování Petra Šuka Foto: Tiskový odbor Pražského hradu

Když hovoříte o otázkách dotýkajících se celé justice, jednou z nich je i otázka počtu soudců. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová vyhlásila stop stav jmenování soudců, celkově jich je podle ní do budoucna potřeba méně. Souhlasíte s tím?
Určitě je legitimní bavit se o tom, kolik soudců Česká republika potřebuje. V celoevropském srovnání jich nyní máme – v poměru k počtu obyvatel – poměrně hodně. Nicméně je třeba vidět, že je to komplexní problém. Nejde jen o to, kolik soudců máme, ale především o to, jaké mají podmínky k práci a jakým „stylem“ mohou pracovat. Mimo jiné, jak dobré technické zázemí a jak kvalitní a početný personál mají k dispozici, aby mohli rozhodovat dostatečně rychle a v potřebné kvalitě i kvantitě. A současný stav zejména na okresních a krajských soudech není – eufemisticky řečeno – ideální. Snižování počtu soudců proto musí jít ruku v ruce s posilováním odborného aparátu a změnou „stylu práce“ tak, aby soudci dělali skutečně jen vysoce odbornou – soudcovskou – práci.

Jak hodnotíte možnost, aby soudci vedli řízení distanční formou?
Posledních 12 měsíců výrazně urychlilo „částečný přesun“ společnosti do online prostoru. Justice 21. století nemůže zůstat stranou.

Měli by podle vás být soudci přednostně očkováni proti koronaviru?
Určitě ne, nevidím k tomu žádný důvod. Ve společnosti je celá řada profesí i jinak definovaných skupin, které jsou mnohem ohroženější. A to říkám s vědomím, že kolegové na prvních i druhých stupních musí „chodit do jednačky“.

Jak vnímáte současný stav kolem tvorby nového občanského soudního řádu? Angažujete se při tvorbě? Myslíte si, že je šance, že projde příští sněmovnou?
Nedávno jsem si na České justici v rozhovoru s profesorem Karlem Eliášem přečetl, že komise pro rekodifikaci civilního procesu „pracuje za dobromyslného mlčení ministerstva spravedlnosti dál“. Nevím, co činí členové komise, ale nevěřím, že by ministerstvo v reakci na zdrcující kritiku, jež se na teze nové úpravy snesla, nechávalo zpracovat takto zásadní předpis pokoutně či tajně, za zavřenými dveřmi.
Již před časem jsme se dohodli s paní ministryní, že Nejvyšší soud bude ministerstvu nápomocen při přípravě tohoto zásadního právního předpisu. A předpokládám, že tomu tak také bude.

Mělo by dovolání být řádným opravným prostředkem?
Mnohem důležitější než otázka, zda dovolání má mít odkladný účinek, je, že má jít o opravný prostředek nenárokový a výjimečný. Je třeba se rozhodnout, zda Nejvyšší soud má být klasickou třetí instancí „italského“ střihu, jež ročně vychrlí tisíce – či v horším případě desítky tisíc – rozhodnutí, která nikdo „nečte a nezná“, anebo zda má plnit roli autority, jež sjednocuje judikaturu a výklad právních předpisů. Obě role naráz ve stejném rozsahu a kvalitě plnit nemůže.

Petr Šuk s předsedou Nejvyššího soudu Petrem Angyalossym Foto: Pražský hrad

V rozhovoru pro Českou justici, který jste již zmínil, podrobil rozhodování Nejvyššího soudu poměrně velké kritice profesor Karel Eliáš. Co jeho názoru říkáte?
Dobré právo je výsledkem diskursu. Jeho součástí je i kritická diskuse nad rozhodnutími Nejvyššího soudu. Nelze proto ničeho vytýkat kolegům z praxe či akademické sféry, kteří rozhodnutí Nejvyššího soudu věcně a odborně kritizují; naopak, takovou kritiku je třeba vítat. Může totiž ve výsledku pomoci zlepšovat právní prostředí.
Výměna názorů, ať už na stránkách laických či odborných periodik, anebo při jiných příležitostech, by měla být vedena nejen odborně a fundovaně, ale také s úctou, vzájemným respektem a lidskou slušností. Příspěvek profesora Eliáše do této diskuse byl pro mne v daném ohledu velkým rozčarováním. Nejde o to, že má – jinak zcela jistě legitimní – odlišný právní názor na otázky, jež v jím zmiňovaných rozhodnutích řešil Nejvyšší soud, a já s panem profesorem v některých ohledech dokonce souhlasím, ale za velmi nešťastný považuji způsob, jakým svůj nesouhlas vyjádřil. Povýšenost, neúcta a nekorektní argumentace právnímu diskursu nesluší. Doufám, že se nám naskytne příležitost si to spolu „vyříkat“ a najít lepší způsob vzájemné komunikace.

Při výkonu funkce nebudete mít již tolik času na samotnou rozhodovací činnost. Nemrzí vás to?
Každá mince má svůj rub i líc. Jestliže jsem souhlasil se svým jmenováním do funkce, nemohu si pak stěžovat na to, že mám méně prostoru pro vlastní rozhodovací činnost. Budu se nicméně snažit ze všech sil podílet se na rozhodování jak našeho tříčlenného senátu, tak i velkého senátu civilního kolegia. A nadále si chci zachovat alespoň v nějaké míře svůj kontakt s odbornou sférou prostřednictvím účasti na seminářích, konferencích, sympóziích apod. Protože „funkce nefunkce“, soudce je a má zůstat především soudcem a odborníkem.

Eva Paseková

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY