Pondělí, 17. května, 2021

Bývalá soudkyně se snažila získat zpět talár, pětkrát ji vyvedla justiční stráž

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Spíš absurdní drama či tragikomedii než seriózní jednání o profesní budoucnosti připomínalo kárné jednání u Nejvyššího správního soudu (NSS). Zasloužila se o to sama kárná navrhovatelka Dana Sedláková, která neúspěšně žádala o obnovu řízení z 11. dubna 2018. Tehdy ji stejný kárný senát zbavil funkce kvůli opakovaným vážných pochybením v rozhodovací činnosti. Revokovat verdikt je přitom možné nejdéle do tří let. Čtyři dny před uplynutím této lhůty odvolaná soudkyně rozhodně nezvolila nejvhodnější taktiku. Namísto změny původního rozhodnutí si vysloužila pouze opakované vyvedení z jednací síně.

Že nepůjde o běžné jednání, se ukázalo již na začátku jednání ve středu 7. dubna. Ještě před oficiálním zahájením se totiž Sedláková pokoušela uplatnit námitku podjatosti vůči celému senátu. Jeho předseda Karel Šimka, ji sice opakovaně vyzýval, aby s jakýmikoliv připomínkami vyčkala až po odeznění úvodních formalit, avšak naprosto marně. Sedláková stále trvala na svém, Šimku nenechávala ani domluvit a bezprecedentní slovní přestřelku ukončila až justiční stráž, která navrhovatelku po dalších marných snahách předsedy o zklidnění situace vyvedla ven.

Po několikaminutovém přerušení proběhl další pokus o řádné zahájení jednání, ovšem s naprosto totožným průběhem i výsledkem, a to se opakovalo ještě do třetice. Poté už Šimka na další pokusy rezignoval a úvodní formality proběhly bez přítomnosti Sedlákové.
Ta sice později znovu dostala šanci být řízení přítomna, situace se ale vždy záhy znovu vyhrotila, takže justiční stráž musela zasáhnout ještě dvakrát. Ihned po vynesení zamítavého rozhodnutí pak Sedláková opustila jednací síň, aniž by si vyslechla odůvodnění.

I zkušené soudce chování jejich bývalé kolegyně zjevně zaskočilo Foto: Ivan Holas

Opakované námitky podjatosti

Svoji úpornou snahu o prosazení námitky podjatosti přitom vysvětlovala kategorickým tvrzením, že sám senát ve svém odůvodnění zamítavého stanoviska z předchozího projednávání její žádosti o obnovu řízení z poloviny ledna loňského roku uvedl, že „se vůči ní dopustil právních a procesních chyb“. Právě proto tak trvala na tom, aby tentokrát o její věci rozhodoval jiný senát, k tomu citovala i část usnesení Ústavního soudu ČR, který její stížnost projednal v červnu loňského roku, konkrétně, že „pokud o obnově řízení rozhoduje jiný senát, není to v rozporu s ústavním pořádkem“.

Karel Šimka komentuje jednání kárného senátu.

Obě tato tvrzení ovšem předseda Šimka odmítl s tím, že jde o dezinterpretaci skutečného stavu. Ohledně údajně přiznaného pochybení senátu vyslovil domněnku, že Sedláková se opírá o tu část usnesení z předchozího jednání, která pouze cituje její vlastní slova (podle navrhovatelky tedy tento senát sám uznává, že se dopustil v řízení právních a procesních chyb, přičemž však nezodpověděl, proč tak učinil, navíc vyvstává otázka, zda je vůbec tento senát oprávněn kárné návrhy projednávat… “), zatímco samotné usnesení jakoukoliv podjatost vyloučilo.

Ke stanovisku Ústavního soudu pak objasnil, že jde opět o z kontextu vytržené akademické konstatování, že v případě změny zákonné úpravy by nebylo protiústavní, pokud by o věci rozhodoval jiný senát. Současnou zákonnou úpravu, kdy návrh na obnovu řízení posuzuje stejný senát, naopak Ústavní soud v předchozím textu označil nejen za ústavní, ale zdůvodnil i racionálnost takového řešení („V obnovovacím řízení se předkládají skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé, které mohou přivodit odlišné rozhodnutí ve věci. Je to právě soudce, který rozhodoval v původním řízení, jenž je nejlépe předurčen k posouzení, zda jsou předložené skutečnosti či důkazy k takové změně způsobilé.“ – IV. US 1007/20). Přestože v některých dílčích námitkách dal Ústavní soud Sedlákové zapravdu, stížnost jako celek odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, za zmínku stojí fakt, že i vůči jednomu ze členů senátu ÚS vznesla Sedláková neúspěšně námitku podjatosti.

Čtěte také: Kárně žalovaná soudkyně Sedláková měnila rozsudky a odmítala soudit

I po objasnění těchto nesrovnalostí ale Sedláková na námitce podjatosti trvala a žádala o lhůtu, ve které by ji podrobně odůvodnila, opačný postup, tedy pokračování v řízení mnohokrát  označila za protizákonný. Předseda Šimka dal ale rezolutně najevo, že se o podjatosti už nadále vůbec nehodlá bavit, protože ji už dříve zcela vyloučil jiný senát a Sedláková nyní nepředložila k této otázce žádné nové argumenty.

Ani přítomnost stráže nezvýšila ochotu Sedlákové respektovat pokyny senátu Foto: Ivan Holas

Spiknutí a analýzy vztahů v justici

Poměrně důrazně Sedlákové vysvětlil, že za této situace může svoji podjatost vyloučit sám napadený senát a posoudit ji pak může jiný soudní orgán při přezkumu závěrečného rozhodnutí (tedy opět Ústavní soud ČR). Poté, co byla stále vyrušující navrhovatelka počtvrté vyvedena z jednací síně, mohl senát konečně stručně interpretovat, čím vlastně Sedláková svůj další návrh na obnovu původního kárného řízení odůvodnila.

V podstatě se jednalo o dvě skupiny důvodů. První, kterou uplatnila i při předchozím neúspěšném pokusu, bylo tvrzení, že celé kárné řízení vůči ní bylo výsledkem spiknutí vedeného snahou dostat ji z jejího místa u Okresního soudu v Blansku, aby na toto místo mohla nastoupit jiná, čerstvě jmenovaná soudkyně, působící dříve jako asistentka na NSS.

Součástí pak byly velmi podrobné analýzy vztahů mezi různými osobami v justici a tvrzení, jak a z jakých důvodů se ten či onen konkrétní člověk podílel na celém spiknutí vůči její osobě. Právě k této části podala Sedláková celou řadu důkazních návrhů, především výslechů několika osob včetně tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, který měl podle ní den před jejím dočasným zproštěním funkce (necelý půlrok před vlastním kárným řízením a definitivním odebráním taláru) přivést do Brna hotové usnesení, jak  s ní má být naloženo. Tyto návrhy na dokazování ovšem senát zamítl jako zcela irelevantní. Podle Šimky je vše, co se mělo prokazovat, „natolik absurdní, natolik vzdálené rozumnému vnímání situace toho kárného řízení a okolností, ve kterých se odehrávalo, není třeba takové absurdity prokazovat.“

Stíhaný Závurka

Novou skutečností ovšem byla námitka týkající se osoby jednoho ze členů původního senátu Milana Závurky, který se v září loňského roku vzdal po čtyřech letech funkce v kárném senátu v souvislosti s vyšetřováním své osoby v trestní věci. Šimka připustil, že NSS sice nemá informace o aktuálním stavu vyšetřování, na základě dosud známých skutečnosti se ale obvinění mělo týkat Závurkovy činnosti na domovském soudu (OS v Kutné Hoře, podle policie měl se dvěma dalšími osobami spáchat podvod za 1,5 mil. Kč). Pravděpodobně tedy toto jednání nemělo žádnou souvislost s předmětným kárným řízením, ani sama Sedlákova kromě  konstatování, že rozhodování o její věci se účastnil trestně stíhaný soudce, neuvedla nic konkrétního.

Dana Sedláková pak při svém dalším (opět předčasně ukončeném) pobytu v jednací síni ještě namítla, že ve zdůvodnění verdiktu původního kárného řízení z dubna 2018 se namísto jejího jména objevilo i jméno soudkyně Heleny Králové, která stanula před kárným senátem ve stejný den. Proto žádala o vysvětlení, resp. přišla s další domněnkou, že její kárné řízení mělo krýt neodvolání soudkyně Králové.
Když se předseda Šimka po několika neúspěšných pokusech dostal ke slovu, upřesnil, že došlo pouze k administrativní chybě při přepisu, kdy pro zdůvodnění obou současně probíhajících řízení byl použit stejný mustr a při finalizaci textu pro jednotlivé případy omylem nebylo vymazáno vše, co vymazáno být mělo – tato chyba byla řádně zhojena vydáním opravného usnesení.

Nestandardní kárné řízení

Po zhruba desetiminutové  poradě nakonec senát NSS návrh bývalé soudkyně Dany Sedlákové na obnovu jejího kárného řízení zamítl. Předseda Šimka jen stručně zopakoval vše, co už zaznělo v předchozí části „velmi nestandardního“ řízení.

 Větší pozornost věnovalo zdůvodnění nové námitce – tedy trestnímu stíhání jednoho ze členů původního senátu. Šimka připustil, že v obecné rovině to může být velmi vážný důvod, pokud by ovšem NSS měl jakékoliv náznak, že stíhaný Závurka rozhodoval v kárném řízení jakkoliv ovlivněn věcmi, pro které proběhlo či probíhá jeho trestní stíhání.
Nicméně ani zde kárný senát neshledal žádný důvod pro podrobné prošetřování. Závurka byl jedním z šesti členů senátu, při projednávání žádným způsobem neregulérně nezasahoval či neovlivňoval  toto kárné řízení a není patrný ani náznak vztahu mezi tímto řízení a tím, čeho  se možná dopouštěl při své rozhodovací činností na svém domovském soudu. 

Ivan Holas     

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY