Příliš úzkostní pěstouni nepochopili podle soudů potřeby dospívajícího chlapce. Stát ho vrátil do ústavní výchovy, ale manželé nadále zasahovali do jeho života. Kvůli duševní pohodě hocha proto vydal soud úplný zákaz vzájemného styku až do jeho devatenácti let. Stát měl jeho jedinou rodinu respektovat, chránit a pomoci ji, napsala v disentu soudkyně Kateřina Šimáčková. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) však v případu Jírová a spol. v. ČR neshledal porušení Úmluvy.
Je to příběh rodiny v konfliktu, který není slovy přesně popsatelný a právem, které nezasáhne celé spektrum vztahů a příčin měřitelný. Při jeho čtení vyvstává otázka: Jak by se odvíjel, kdyby rodiče byli biologickými rodiči? Dospěl by konflikt příliš starostlivých a konzervativních rodičů do stádia zákazu styku dítěte s rodiči? Jenže biologičtí rodiče v příběhu chybí.
Chlapec byl původně ve věku jednoho roku umístěn do ústavu, protože otec nebyl v rodném listu uveden a matka se o něho nemohla starat. Od narození vyžadoval jeho zdravotní stav zvláštní péči. Po rozhodnutí soudu a nezájmu rodičů byl předán do systému „náhradní rodinné péče“, kde mu měla být vybrána pěstounská rodina. S biologickou rodinou ztratil veškerý kontakt a vztah se sestrou zůstal nejasný, stojí ve faktech případu.
Chtěli klidnou holčičku, dostali divokého hocha
Ve věku šesti let byl umístěn v roce 2004 do předpěstounské péče manželů a o rok později byla Okresním soudem v Klatovech potvrzena jeho pěstounská péče. Orgán sociálně právní ochrany (OSPOD) informoval soud o vývoji v rodině každý rok.
Pěstouni však měli už od počátku zřejmě nereálná očekávání o budoucím životě: Při přípravě náhradní rodiny vznikly pochybnosti ohledně nezkušenosti rodičů, nereálných očekávání ohledně vzdělání dítěte, problematické vzory ve vlastním dětství, osobnostní rysy jednoho z rodičů. Navíc měli původně zájem o holčičku mírné povahy. Přesto se rozhodli postarat se o šestiletého a navíc hyperaktivního chlapce. Jeden z rodičů později „vážně uvažoval o navrácení dítěte“, vyplývá z rozsudku ESLP.
Chlapec, který si nyní jako mladý muž spolu s pěstouny stěžuje na český stát u Evropského soudu pro lidská práva, u nich zůstal do prosince 2011 do věku 13 let. Úplné znění rozsudku v případu Jírová a spol. v. ČR, který byl vyhlášen 13. dubna 2023, je zde.
Nepochopení potřeb dospívajícího chlapce
OSPOD sice neměl k pěstounství výhrady, rodiče ale označil za bezradné při výchově dítěte. Rodiče přiznali, že je péče vyčerpává. Podle svých schopností se ale učili zacházet s dítětem a nedostatky nebyly takového rázu, že by musela být péče ukončena.
V roce 2011 však musel být chlapec hospitalizován po záchvatech agrese, zejména vůči matce. Dítě je zdůvodňovalo šikanou ve škole kvůli chudobě rodiny. Na svůj věk dětinský chlapec si také vymýšlel.
„Ve skutečnosti je značně sociálně… depresivní a [bez stimulace], infantilizovaný okolím; jeho vývoj je nevyvážený. Rodina ho nedokázala převést na vzdělání odpovídající jeho věku; přetrvává přehnaně ochranářský přístup [v kombinaci] s [vynakládáním] maximální kontroly – nemá klíče od bytu, nenavštěvuje dětské kroužky… V nemocnici se dobře adaptoval, mohl se zařadit do užší skupiny vrstevníků a účastnit se pravidelných aktivit [přiměřených] svému věku. … Návštěvy pěstounů u něj odhalují určitý konflikt z jejich strany ohledně institucí [zapojených do jeho péče] a nepochopení potřeb dospívajícího chlapce,“ cituje Soud zprávu psychologa.
Soud: Pěstouni ho udržují v dětské závislosti
Dne 8. prosince 2011 rozhodl předběžným opatřením Okresní soud v Liberci o umístění chlapce do dětského diagnostického ústavu. V březnu 2012 soud rozhodnutí potvrdil. Mezitím bylo dítě umístěno do dětského domova s tím, že pěstouni ho budou dvakrát týdně navštěvovat.
Jenže po návštěvách pěstounů docházelo ke zhoršení chlapcova psychického stavu i chování. Jak vyplývá ze záznamu o případu, instituce a náhradní rodina se začaly přetahovat o výchovu i budování vztahu s chlapcem. A rodina stála na kratší straně. Situace vyústila až do soudního zákazu styku předběžným opatřením.
„Pěstouni ho udržují v pozici dětské závislosti, nedovolují mu postupně vyrůstat samo. To vyplývá ze snahy pěstounů učinit z něho osobu se zdravotním postižením tím, že požádali o invaliditu druhého stupně, ačkoli ve skutečnosti nic takového nepotřebuje, … a ze skutečnosti, že bez ohledu na znalecký posudek a probíhající řízení, pěstouni se nezdrželi dalšího ovlivňování v rozporu s jeho zájmy, když komplikují činnost dětského domova tím, že chlapci dávají pokyny, co má dělat, a ruší činnosti, ke kterým je zapsán, a využívají závislost chlapce na nich,“ stojí v rozsudku Okresního soudu v Liberci.
Pěstouni hocha dál sledovali, ale on jim utekl
Chlapce začal zastupovat magistrát města Liberec, podle kterého byl zákaz styku s pěstouny v jeho zájmu. Rozsudek byl potvrzen. „Nezletilý po setkání s pěstouny pociťuje výčitky svědomí a myslí si, že svým chováním pěstounům ubližuje. Poté je agresivní nebo má psychosomatické problémy. Pěstouni se snažili nezletilého kontaktovat, a to i v rozporu s pokyny dětského domova, nebyli schopni řešit problémy společně a někdy mnohokrát za den se snažili nezletilého kontaktovat a zavolat mu v různé časy. V době, kdy je nezletilý v ústavní péči, vyvolává kontakt s pěstouny konflikt,“ uvedl soud, který rozhodl o dočasném zákazu styku.
V rozsudku je pak do detailů popsáno několik dalších výstupů, konfliktů a problémů mezi zaměstnanci ústavu a pěstouny a pěstouny a chlapcem včetně údajného sledování a pozorování, jak jde na trénink nebo házení věcmi ve snaze přinutit chlapce, aby řekl, zda s nimi chce nebo nechce mluvit. „Ze zprávy třídního učitele dále vyplývá, že druhý den šel do školy pozdě a ve stresu, protože ho pěstouni sledovali na cestě do školy a utekl jim až v městském parku, protože je nechtěl potkat,“ uvádí se v rozsudku mimo jiné.
Úzkostná matka a konzervativní otec bez pomoci
Jak vyplývá z citovaných znaleckých posudků, ani pěstouni nebyli v této situaci psychicky zcela v pořádku. Matka už v roce 2009 „prodělala krátkou psychotickou epizodu“, ale nepodstoupila doporučenou léčbu. „Dlouhou dobu trpěla smíšenou poruchou osobnosti; byla citově nevyzrálá, se sklonem k úzkosti, nejistotě a bezmoci. V situacích emočního stresu se zvýšila její potřeba mít věci pod kontrolou a její impulzivní chování a tendence vnucovat ostatním své názory,“ stojí v rozsudku k osobnosti matky.
Otec byl podle posudku konzervativní člověk: „Kromě toho měl druhý stěžovatel hluboce nastavený způsob života, měl potíže se zaváděním nových prvků do svého života a neakceptoval moderní pokroky, jako jsou počítače, televize nebo mobilní telefony. Podle znalce působil dojmem asketického typu, který byl rozrušen moderními trendy životního stylu ve společnosti a chránil se proti nim únikem do svých ,osvědčených stereotypů´.“
Podle odborníků se u rodičů vyvinuly pocity hořkosti a nespravedlnosti, byli fixováni na nezletilého chlapce, nepochopili výhrady státu a začali bojovat o to, aby chlapec nebyl umístěn v ústavu, nýbrž byl dále v jejich péči.
V roce 2012 se případ dostal na stůl k ombudsmanovi, který učinil závěr, že „úřad pochybil, když rodině, u níž mohl a měl počítat se zvýšenou potřebou pomoci a vedení, věnoval na začátku spolupráce jen tu nejnutnější pozornost (např. jednou za každou návštěvu domácnosti šest měsíců)“.
Stížnost na zákaz styku pěstounů s chlapcem odmítl v roce 2015 Ústavní soud. Rozhodnutí Ústavního soudu je zde:
Dne 26. října 2015 ukončil okresní soud pěstounskou péči. Soud rovněž odkázal na vyjádření tehdy už sedmnáctiletého chlapce ze dne 19. 10. 2015, že dává přednost pobytu v dětském domově a souhlasí s prodloužením ústavní výchovy. Podle posudku šlo o jeho vlastní přesvědčení, nikoli výsledek manipulace.
Rozhodnutí hodili do schránky dětského domova
V předvečer chlapcových osmnáctin podali pěstouni žádost o ukončení zákazu styku. Chlapec však s ústavem uzavřel smlouvu o dobrovolném pobytu až do konce vyučení.
Dne 26. dubna 2016 soud žádost pěstounů zamítl s tím, že nerespektovali chlapcovo přání nestýkat se s ním a že po dosažení plnoletosti se mohl sám rozhodnout. Okresní soud vycházel z ustanovení § 891 občanského zákoníku, podle kterého „doba prodloužení ústavní výchovy do 19 let věku slouží zejména k ochraně zájmů dříve nezletilého dítěte, tak by měla být zachována všechna jeho práva a povinnosti v dosavadním rozsahu. Patří sem také právo nestýkat se s osobami, kterým bylo zakázáno ho kontaktovat během jeho dětství“.
Jak vyplývá z popisu případu, toho rozhodnutí bylo vhozeno do schránky dětského domova a chlapec se neodvolal. V prosinci 2016 nabyl rozsudek právní moci a 28. února 2017 zamítl Ústavní soud další stížnost pěstounů proti zákazu styku s chlapcem. Úplné rozhodnutí ÚS je zde.
ESLP: Cílem byla ochrana pohody dítěte
Dne 9. září 2017 podali pěstouni spolu s nyní již devatenáctiletým mužem stížnost na Českou republiku pro porušení Článku 8 – právo na soukromý a rodinný život. Všichni tři bydlí v Hodkovicích nad Mohelkou a stěžují si na zákaz styku po odebrání mladíka jako dítěte do ústavní péče
„Tři stěžovatelé si stěžují, že prvnímu a druhému stěžovateli (po nabytí zletilosti třetího stěžovatele) byl zakázán styk s ním v období od 9. října 2014 do 5. února 2017 (devatenácté narozeniny třetího stěžovatele) v rozporu s jejich právy podle Článku 8. Argumentovali tím, že zásah nebyl v demokratické společnosti nezbytný, neboť se domnívali, že důvody uvedené pro tento zásah nebyly relevantní a dostatečné, zejména s ohledem na věk třetího stěžovatele v tomto období,“ uvádí ke stížnosti Evropský soud pro lidská práva.
Evropský soud pro lidská práva předně konstatoval, že mezi třemi stěžovateli existoval vzájemný rodinný život. „Soud proto konstatuje, že napadená rozhodnutí představovala zásah do práva tří stěžovatelů na respektování jejich rodinného života,“ uvedl Soud. Otázkou zůstává, zda byl zásah v souladu se zákonem, měl legitimní cíl a byl v demokratické společnosti nezbytný.
Zákaz styku měl podle vnitrostátního práva opodstatnění v zákoně, uvedl dále ESLP s odkazem k Občanskému zákoníku a občanskému soudnímu řádu. Evropský soud pro lidská práva nezpochybnil ani legitimní cíl zásahu: „Soud nepochybuje o tom, že důvody zásahu do práv stěžovatelů směřovaly k ochraně duševního zdraví a pohody dítěte,“ stojí doslova v rozsudku ESLP.
Soudy se domnívaly, pěstouni nepochopili
Byl zásah nezbytný? Podle Evropského soudu pro lidská práva byl úkol vnitrostátních orgánů obtížný. Postoj pěstounů byl považován za úzkost působící, neboť byli příliš citově připoutáni k dítěti. „Pěstouni jsou povinni v zájmu jim svěřeného dítěte projevovat pečující přístup a poskytovat plnou emocionální podporu. Na druhou stranu by neměli překračovat svou roli a měli by jednat v jejích mezích, v nejlepším zájmu dítěte. V důsledku toho musí být podle příslušného vnitrostátního právního režimu pěstouni a vlastně i bývalí pěstouni v případě potřeby v dialogu s příslušným orgánem ochotni přijmout změnu svého vztahu s dítětem,“ uvádí k tomu ESLP.
Poté ESLP konstatoval, že vnitrostátní soudy vyslechly všechny strany, zvážily všechny okolnosti a situaci náležitě posoudily a rozhodnutí zdůvodnily: „Soudy se domnívaly, že pěstouni v rozporu se svou rolí pěstounů a požadavky, které jsou na ně v této roli kladeny, nepochopili a nepřijali rady odborníků a nezměnili svůj postoj. Odůvodnění soudů bylo podrobné a rozvinuté a nezdá se být nevyvážené,“ uvedl Soud se závěrem, že Česká republika neporušila zásahem do rodiny Úmluvu.
Disent: Český stát selhal už na začátku
Tento závěr však nesdílejí soudkyně zvolená za Monako Stephanie Mourou-Vikstrom a česká soudkyně Kateřina Šimáčková, které k rozsudku sepsali sdílené disentní stanovisko. „Nepovažujeme za udržitelný argument vlády, že zákaz styku pokračoval i po dosažení zletilosti třetího stěžovatele z důvodu prodloužení ústavní péče až do jeho 19 let. Vnitrostátní soudy souhlasily s tím, že zákaz styku na základě čl. 891 odst. 1 písm. § 2 občanského zákoníku, mohl pokračovat po třetí stěžovatelově většině v souvislosti s rozšířením ústavní výchovy podle § 974 občanského zákoníku,“ uvádějí soudkyně s tím, že tento zákaz nebyl založen na žádném ustanovení vnitrostátního práva a pouhým koncensem soudů ho nelze nahradit.
Podle soudkyň však jde zejména o selhání péče v zájmu dítěte, nebyla rodině poskytnuta: „Sám třetí stěžovatel ve své stížnosti poukázal na to, že po odchodu z dětského domova se přestěhoval do domova prvního a druhého stěžovatele, svých bývalých pěstounů,“ uvedly soudkyně v disentu.
Od začátku bylo podle soudkyň zjevné, že nebyli vybráni vhodní pěstouni, pěstounství je vyčerpávalo, nebyli připraveni na staršího chlapce se specifickými potřebami ani na obtížně zvladatelné problémy. „Z toho vyplývá, že stát selhal již tím, že vybral nevhodné pěstouny a neposkytl jim dostatečnou podporu pro dítě. Toto, mimochodem, byla kritizována veřejným ochráncem práv v průběhu vnitrostátního soudního řízení. Tato situace vyvrcholila umístěním dítěte do ústavní výchovy, což stěžovatelé nezpochybňují, soustředili se na úplný zákaz jejich styku,“ uvádějí soudkyně.
„Vnitrostátní orgány zvolily řešení, které bylo pro dětský domov snazší – zákaz veškerých kontaktů – spíše než poskytovat náležitou podporu a snažit se např. o narovnání vztahu mezi dítětem a bývalými pěstouny prostřednictvím asistovaného kontaktu,“ jsou přesvědčeny disentující soudkyně.
Jediná chlapcova rodina měla být chráněna
Podle soudkyň Evropský soud pro lidská práva zatím totožný případ nerozhodoval: „Zatímco Soud se již zabýval případy týkajícími se kontaktu mezi bývalými pěstouny a dítětem, které jim bylo svěřeno do péče, neřešil situaci, kdy dítě nemělo žádné vazby na svou biologickou rodinu a kdy jedinými dospělými, s nimiž si dítě vytvořilo úzké rodinné vazby, byli pěstouni,“ upozorňují soudkyně, podle kterých je význam kontaktu s těmito pěstouny mimořádný a musí být chráněn, respektován i podporován v situaci, kdy jsou jeho jedinou rodinou.
Soudkyně se rovněž domnívají, že „tuzemské soudy měly poskytovat přísnější procesní ochranu dítěti, které je umístěno v dlouhodobé ústavní výchově, bez vazby na členy své rodiny a které může mít tendenci přisvojovat si názory ústavu a instinktivně je nahrazovat za své, resp. její vlastní“. Ústavní péče znamená strukturální zanedbávání a ohrožení budoucího vývoje, stát by se vždy měl pokusit o méně drastické opatření.
Stát ale zvolil drastický zásah bez alternativy
Ze znění rozhodnutí vnitrostátního soudu o zákazu styku podle disentujících soudkyň také vyplývá, že „soudy nezohlednily skutečnost, že třetí stěžovatel strávil většinu svého života v ústavní výchově, což znamenalo, že byl nevyhnutelně pod vlivem veřejné instituce a zároveň pod vlivem svých pěstounů, kteří byli jeho jedinou rodinou“. Soudy zřejmě pečlivě neposoudily, zda opakoval to, co slyšel nebo se dozvěděl v dětském domově, nebo zda mluvil sám za sebe, když odmítal kontakt.
„Jsme toho názoru, že v tomto případě vnitrostátní orgány, které si byly plně vědomy historie pěstounské rodiny a sledovaly situaci rodiny v průběhu let, zvolily nejdrastičtější opatření spočívající v úplném zákazu kontaktu, který radikálně zasáhl do vztahů mezi stěžovateli, aniž by se zabývaly tím, zda by alternativní méně invazivní opatření směřující k úpravě styku mezi nimi dosáhlo cíle, který sledovaly, a aniž by své rozhodnutí dostatečně odůvodnily,“ uzavřely soudkyně s tím, že podle jejich stanoviska Česká republika naopak porušila Článek 8 Úmluvy.
Irena Válová
